22. Elfové

Pomalu otvíral oči. Nad sebou uviděl koruny stromů a dokonce i nebe. Všude bylo plno světla a oči si na to zvykaly pomalu. Chvíli mžoural kolem sebe. Když se trošku rozkoukal, chtěl se posadit. Sotva se ale trochu pohnul, na žebrech ucítil bodavou bolest a rána v noze se také ozvala. Vzdal tedy pokus a znovu si lehl. Připadal si omámený, jako kdyby spolykal několik prášků na spaní.

„Už jsi vzhůru?“ ozval se nad ním známý hlas. Nate zamžoural a když se vidění trošku zaostřilo poznal Neda.

„Jak je ti?“ zeptal se.

„Už mi bylo i líp.“ snažil se Nate alespoň o slabý úsměv „Kde to jsme?“

„Ještě nevím. Nikdo z nás nesmí ven.“

„A jak jsou na tom ostatní?“

„Hik je na tom nejhůř. Má rozlámaná žebra a zlomenou pravou ruku a pak je na hodně místech pokousaný. Curle mu vlastně zachránil život. Kdyby tam nebyl a nechránil ho, nepřežil by. Ale také na to doplatil pár kousnutími a zlomenou levou nohou. Jinak jsou to většinou jen lehčí zranění. A co se tebe týká, máš zlomená dvě žebra a zlomenou a na několika místech prokousnutou levou nohu. Chvíli potrvá, než budeš moct někam jít.“ vysypal to ze sebe, jakoby se to učil zpaměti.

Nate si povzdechl. Nic jiného se stejně dělat nedalo.

„Můžeme být rádi, že jsme ještě naživu.“ dodal „Kdyby nebylo těch záhadných lidí, skončili bychom jako potrava pro vlky.“

Ještě nějakou dobu si povídali. Nate byl ale velmi vyčerpaný a měl neustále pocit, že se mu chce spát. Stále více cítil, jak se mu zavírají oči a kamaráda už ani neposlouchal.

Probralo ho jemné zatřesení. Když se trošku rozkoukal, všiml si, že nad ním stojí žena. Měla dlouhé vlasy a vzdáleně připomínala Gwen.

„Nadzvedni se trochu.“ její hlas zněl nádherně. Jako kdyby zvonily ty nejhezčí zvony na světě a vyzařoval z ní klid a láska. Pokusil se zvednout. Téměř okamžitě mu celým tělem projela ostrá bolest. Žena ho přidržovala. Potom mu podala do ruky dřevěnou misku s vodou.

„Vypij to. Udělá se ti potom lépe a nebudeš mít bolesti.“ Nate si misku chvíli prohlížel a pak se napil. Jenom co se voda dotkla jeho jazyka, okamžitě jí vyprsknul ven.

„Co je to za hnus?“ neodpustil si jedovatou poznámku a přitom se snažil zbavit hořké chuti v ústech. Žena se akorát pousmála.

„Je to léčivá voda s výtažkem ze zdejších stromů. Pomůže ti to rychleji zahojit rány.“ dodala s úsměvem. Opatrně ho opět položila a zmizela stejně náhle jako se objevila. Natovi dlouho trvalo, než se přemluvil a vodu vypil. Doufal, že už to nebude muset pít znovu, dělalo se mu z toho na zvracení.

Pravda byla, že po vypití té odporné vody se mu skutečně začalo mnohem lépe dýchat a žebra tolik nebolela. 

Konečně byl schopný se sám posadit a otočit. Za pomoci některého z kamarádů se občas dobelhal k ostatním, kteří leželi ve vedlejší místnosti. I Hik už na tom byl lépe a komunikoval s ostatními.

„Kde myslíte, že jsme?“ zauvažoval Curle.

„Ať jsme kdekoliv, chovají se k nám moc hezky. Myslím, že Rymirský tábor to nebude.“ dodal Nio. Byli do uvažování tak zabraní, že si ani nevšimli, že za nimi stojí zase ta žena. Rázem se přestali bavit a všichni jí pozorovali.

„Nemáš být v posteli?“ otázka směřovala na Nata.

„Já se tam ale nudím. Tady si aspoň můžu povídat. A žebra už mě nebolí a noha se také lepší.“

žena se jen usmála otočila se směrem ke dveřím.

„Kde to jsme? A kdo jste Vy?“ zeptal se Nate, než stihla vyjít ven.

„Vše se včas dozvíš.“ řekla tajemně a s úsměvem na tváři odešla.

„Ta se nikdy nepřestane usmívat, co?“ neodpustil si poznámku Druu.

V noci nemohl spát. Bylo mu strašné horko a neustále se převaloval z boku na bok. Nakonec vzdal všechny pokusy a posadil se na posteli. Všude bylo hrobové ticho, že by člověk slyšel proběhnout myš nebo spadnout špendlík.
Oči se už stihly přizpůsobit tmě a rozeznával obrysy věcí okolo. Přelétl malou místnost pohledem až se zastavil na dveřích. Byli v táboře už dva týdny a ještě nikdo z nich nebyl venku. Nate měl sto chutí jít se podívat ven a zjistit, kde vlastně jsou.

Rozhodl se, že to riskne a půjde se projít. Nazul si boty, ale hned si muset zase sednout protože ho zabolelo zranění na noze. Bolest mu vystřelila až k hrudníku. Na druhý pokus si už dával trošku více pozor a postavil se opatrněji.
Vydal se ke dveřím a našlapoval tak tiše, jak jen dokázal, aby nevzbudil ostatní. Naštěstí všichni tvrdě spali a nevzbudilo je ani lehké vrznutí dveří.

Konečně byl venku. Po dlouhé době se mohl nadýchat čerstvého vzduchu. Byli někde v lese, ale tady to vypadalo jinak, než v částech, kde se pohybovali, když se snažili najít onu tajnou stezku. Tady byla vystavěna vesnice a vypadalo to, že ti, kdo tu žijí, si vystačí úplně sami. Za chvilku mu začala naskakovat husí kůže. Venku byla docela zima a ještě ke všemu foukalo. On vylezl z postele jen v kalhotách a obul si boty jinak na sobě neměl nic. Zvědavost byla ale silnější než zima a rozhodl se projít vesnici a zjistit kdo jim to vlastně pomohl. Ne, že by očekával, že snad ještě někdo bude venku.

Přebíhal od stromu ke stromu a snažil se schovávat ve stínech, aby ho případně nikdo neviděl. Došel až do středu vesnice, kde hořel oheň a kolem něj sedělo pár lidí. Zbytek vesnice zřejmě už spal. Jeden z mužů něco vyprávěl a příšerně u toho mával rukama. Nate byl zvědavý o čem asi mluví a odvážil se přiblížit ještě o kus blíž. Konečně byl dost blízko, aby slyšel o čem muž mluví.

„Poslouchat cizí rozhovory se nemá.“ ozvalo se za ním. V Natovi by se krve nedořezal. Ztuhl a nebyl schopný se pohnout. Po prvotním šoku se otočil. Za ním stála zase ta žena, která se o ně celou dobu starala a zase se usmívala. Nate se vzpamatoval z šoku a opět se uvolnil.

„Jak víte, že jsem tu? Několikrát jsem se ohlížel a nikdo za mnou nebyl.“ nechápal.

„Nejsi tu jediný, kdo se umí schovávat a maskovat. A krom toho tě sleduji už od doby, co jsi opustil chatku.“ pozoroval jí s obdivem. Věděla o něm a nic neudělala, čekal, že když porušil její nařízení, bude se na něj zlobit, ale ona se stejně pořád usmívala. Neskutečně ho to mátlo a nevěděl, co si má myslet.

„Když už jsi venku, měli bychom si trochu promluvit.“ odpovědí bylo jen krátké přikývnutí. Následoval jí po cestě skrz vesnici.

„Nejprve mi řekni, co děláte v Erinském lese.“ odmlčela se a při pohledu na Nata, drkotajícího zuby, mu podala šál, který měla celou dobu v ruce. Vděčně si šál vzal a omotal si ho kolem obnaženého hrudníku.

„Děkuju. My tudy jenom procházíme.“ ne že by chtěl ženu vodit za nos, jen jí zkrátka nevěřil. Nevěděl o ní vůbec nic a nechtěl jí hned říct kdo jsou a co tu dělají.

„A kam máte namířeno?“ zeptala se s tázavým pohledem. Nate rychle přemýšlel, co v okolí vlastně je a kam by tady mohli jít.

„Jdeme do Vilaru, máme tam nějakou práci z pověřením od krále.“

Vilar bylo město ještě kus za Velkou plání a bylo to také velké obchodní středisko východní části ostrova. Žena se opět usmála a dál pokračovali beze slova. Prošli skoro celou vesnici a pomalu se blížili zpět k chatě.

„Můžu se taky na něco zeptat?“ ozval se Nate, než otevřel dveře. Žena skoro nehnutě kývla hlavou.

„Jak se jmenujete?“ nastala chvíle ticha a žena si ho jen měřila pohledem.

„Alya.“ odpověděla a splynula s okolní tmou. Nate měl takový zvláštní pocit. Během té procházky si toho moc neřekli, ale ona působila pořád stejně klidně, jako kdyby jí nic nemohlo rozházet. Pak se také trochu děsil toho, že zjistí, že jí lhal. Jenomže se prostě bál jí říct pravdu, co když patřila k nepříteli a on udělal správně? Jenže co když ne?

Ráno se probudil a vedle postele měl na stolku připravenou snídani a také misku s tou hnusnou vodou. Z vedlejší místnosti byly slyšet hlasy. Nate nechal snídani snídaní a šel se podívat za ostatními.

„Jé, hele kdo se ukázal. Dobré ráno.“ spustil z vesela Hik. Nate se s úsměvem posadil na židli.

„Já už bych chtěl ven.“ posteskl si Vaas. „Jsme tu zavřený už přes dva týdny. Co jim tak vadí na tom, aby nás pustili ven?“

Nate jim neřekl o své noční procházce s Alyou, ale byl se svými kamarády zajedno.

„Nemůžete ven, protože ještě nejste úplně zdraví.“ ozval se za nimi ženský hlas. Všichni se otočili a Nate ihned poznal, že je to Alya. Rozhlédla se po místnosti a všimla si nesnědené snídaně na Natově stole.

„Nemáš hlad?“ zeptala se.

„Ani moc ne.“

„Pokud ale nebudeš jíst, nebudeš mít sílu a zranění se budou hojit déle.“ řekla s vyčítavým pohledem.

„Já ale vážně nemám hlad.“

„Dobrá, ale tu vodu vypiješ. Ostatní se mohou jít projít ven. Až na vás dva.“ myslela Curla a Hika. Oba měli nejtěžší zranění a ještě nějakou dobu by měli být v klidu. Kluci měli radost a téměř okamžitě se vyřítili ven na čerstvý vzduch. Alya pak opět pohlédla na Nata.

„Běž to vypít!“ chystal se protestovat, ale stejně by ho to k tomu donutila a tak se zvedl a šel ke stolku. Velmi nerad vzal misku do ruky a s pocitem, že se asi brzo pozvrací, vodu vypil.

„Jak dlouho to budu muset ještě pít?“ zeptal se.

„Dokud nebudeš zdravý.“ to nebyla moc povzbudivá zpráva. Snídani nakonec přeci jen snědl a šel se také projít ven. Vidět vesnici za světla, bylo něco úplně jiného. Byla dost velká a chatky byly celé ze dřeva. Celou vesnici obklopoval hustý, tmavý les.
Všichni se rozprchli někam po vesnici. Nate si se zájmem prohlížel s jakou precizností, byly vyřezány sloupy u vchodových dveří, některých chat. Bylo divné, že ve vesnici skoro nikdo nebyl. Procházel se už nějakou dobu a potkal akorát pár žen, které vůbec nevypadaly, že by měly chuť si s ním povídat. Když došel do míst, kde se v noci poslouchal rozhovor několika mužů, potkal Alyu.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se.

„V lese. Přichází zima, musíme mít nějaké zásoby.“ Nate si jí pořád moc rád prohlížel. Byla vysoká, měla dlouhé hnědé vlasy a byla velmi štíhlá. Nosila dlouhé šaty s jakýmsi závojem.

„Až se vrátí, měli bychom si promluvit. Chtějí tě vidět.“
"Kdo?" nechápal Nate. Alya už však bez dalších slov mířila pryč. Nate se i docela na večer těšil, konečně pozná ty, kteří jemu a celé jednotce zachránili život. Také byl moc zvědavý, co jsou zač a odkud pochází.

Procházet se jen tak po vesnici ho brzy přestalo bavit a tak našel ostatní a spolu se zabavili tréninkem. Našli si každý klacek a trénovali si různé seky a výpady. Trocha cviku se nikdy neztratí a oni stejně neměli co dělat. Pár vesničanů je pozorovalo, ale jim to nevadilo, byli zvyklí, že se na ně lidé chodili dívat. Především ostatní vojáci, aby se něco nového přiučili.

Nate měl za soupeře Druua. Dávali si spolu cvičný souboj, ovšem jen s minimální pravidly, jako třeba, že je zakázáno zaútočit na bezbranného soupeře a nebo na něj zaútočit zezadu. Oba dva si stoupli naproti sobě, uklonili se, a pak se vrhli proti sobě. Natova zranění na noze už byla zahojená natolik, že se nemusel bát, ale stejně se držel spíše obrany. Nechtěl hned ze začátku riskovat další zranění. Zato Druu byl v útoku jako doma a zasypával ho ranami ze všech stran.
Nate čekal. Trpělivost byla jedna z jeho silných stránek. Čekal než se Druu unaví, ale to nebylo tak snadné. Druu patřil mezi mezi nejlepší a výdrž měl skutečně obdivuhodnou.
Chvíli to trvalo, ale strany se nakonec obrátily a Nate mohl konečně zaútočit.
Postupoval více takticky, než jeho soupeř. Snažil se pečlivě promýšlet každý soupeřův i svůj krok a předvídat, co by mohl udělat a kam jít, jaký zvolí sek nebo jestli bude lepší kop.
Útoky volil většinou zespodu a když takto zaútočil poněkolikáté, bleskově zaútočil přímým výpadem, nebo útokem shora. Pro toto umění načasování, si ho všichni vážili. Bylo velice málo těch, kteří Nata v boji porazili. Dokazoval to i fakt, že dokázal porazit už při výběru mnohem zkušenější protivníky.
Dřevěné klacky do sebe s hlukem narážely a Nata začínaly brnět ruce. Po několika minutách byli oba dva úplně zpocení a protože ani jeden nedal druhému zásah, rádi přenechali místo Nedovi a Banymu. Šli si sednout kus vedle a sledovali kluky, kteří se do sebe zrovna s vervou pustili. Ani jednomu taktika zřejmě nic neříkala a mlátili do sebe hlava nehlava.

„Hele.“ ukázal Druu na druhou stranu od místa, kde teď seděli. U jedné chatky skoro u lesa poznal Alyu a s ní ještě nějakého muže. Muž měl na hlavě kápi a tak mu nebylo vidět do obličeje. Nata napadlo, jestli by to mohl být jeden z těch, kteří s ním mají večer mluvit. Jak dlouho tam stáli nevěděl, ale určitě koukali na ně.

Všichni se vystřídali a na samý závěr tréninku se šel Nate utkat s Niem. Nio byl velice dobrý v obraně a než se k jednotce přidal Nate, byl nejlepší.
Rány padaly na obou stranách až občas nestačili sledovat, kdo na koho zaútočil. Nate několikrát zasáhl Nia tvrdě do paže, ale v zápalu boje to tak bolestivé nebylo.
Nate se chystal provést blafák na levou nohu a pak zaútočit na břicho. Soupeře si připravoval a čím dál víc útočil na nohy. Potom se rozmáchl po Niově pravé noze. Ten podle očekávání uskočil stranou, ale to už byl Nate připravený a bodl přímo vpřed. Niovi se klacek zapíchl do břicha. Na chvíli ho to donutilo kleknout si a zhluboka dýchat. Nate by se nejraději omluvil, nebo alespoň zeptal, jestli je v pořádku, ale to Simirajové prostě nedělali. Nechal ho chvíli být a protože mu bylo velké teplo, sundal si tričko. Nio byl za chvilku zase na nohou a ve tváři měl pomstychtivý výraz. Plánoval tenhle podlý, ale skvěle vydařený trik vrátit. Nejprve se jen bránil a pomalu ustupoval, aby Nata donutil si myslet, že nebude útočit a pak prudce vystartoval a mířil na levé rameno. Nečekal však, že by mohl být soupeř připravený a útok vykrýt. Nate se nestačil vrátit do obranného postoje a ozvalo se hlasité křupnutí. Nio vší silou zasáhl Nata do břicha a klacek náraz nevydržel. Zlomil se a Nate měl přes břicho krvavou rýhu, která začala krvácet. Spíše než bolest ze zranění, měl problém s dýcháním. Rána byla tak silná, že mu vyrazila dech. Nio věděl, že se omlouvat nemá, ale tentokrát to nevydržel.

„Hele jsi v pořádku?“ strachoval se.

„Jo dobrý.“ zasípal ztěžka Nate, než konečně popadl dech. Těžkopádně se mu podařilo vstát a s rukama v bok začal přecházet tam a zase zpátky.

„Máš ale sakra sílu.“ poznamenal, když bolest trochu ustala.

„Nechtěl jsem tak silně...“

„Neomlouvej se mi, jasný? To k tomu prostě patří. Neříkejte, že se to ještě nikomu nestalo?“ všichni jen koukali, ale věděli, že má pravdu. K takovýmhle věcem prostě při tréninku docházelo. Nate se zadíval směrem, kde před tím stála Alya a ten muž, ale už tam nebyli.
Trénink pro dnešek ukončili. Ještě se lehce protáhli a pak se vrátili zpátky do chatky.

Curle a Hik jim záviděli, protože ven ještě nemohli.

Večeři dostávali všichni vždy do chatky. Dnes dostali kus srnčího masa a nějakou zeleninovou přílohu k tomu. Bylo to dobré a zároveň zdravé. Po večeři si Nate zalezl do své místnosti, a vodou co měl u postele si otřel krvavou rýhu na břiše. Pálilo to, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet.

„Nate?“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Zvědavě vykoukl a všiml si vysokého muže, který stál u dveří.

„Pojď se mnou.“ nevěnoval mu skoro žádný pohled, nic víc neřekl a už byl venku ze dveří. Nate na sebe rychle hodil vestu a vyšel za mužem do chladné noci.
 Muž neřekl ani slovo a vedl ho vesnicí do největší chatky, ve středu vesnice. Sloupy měla vyřezávány mnohem detailněji než ostatní chatky a i uvnitř byla větší a lépe zařízená. V místnosti spatřil Alyu a ještě dalšího muže. Nate nevěděl co po něm chtějí a tak jen nejistě stál a čekal co se bude dít.

„Posaď se.“ pokynul mu muž. Došel tedy k nejbližší židli a posadil se. Chvíli nikdo nic neříkal a všichni si ho zkoumavě prohlíželi.
"Až tu skončíme, nemažu ti to." promluvila Alya hlasem, jaký u ní ještě nezažil. V tomhle hlasu nebyl žádná její dřívější dobrota, vyzařoval spíš chlad.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jeden z mužů, sotva se usadil.

„Na to bych se Vás mohl zeptat taky.“ odsekl Nate a s přimhouřenýma očima si muže prohlížel.

„Zachránili jsme tobě a tvým přátelům zadek! Chci vědět, jak se jmenuješ!“ zvýšil muž hlas.
Nate si uvědomil, že se nezachoval moc hezky.

„Nathan.“

„Jsem Meron.“ řekl mu a lehce se uklonil. Nate ani nevěděl proč, ale napodobil ho „Všiml jsem si, že dokážeš celkem obratně zacházet se zbraní.“ 

„Myslíte to mávání s klackem? To bych nepovažoval ani za průměrné.“ Meron se usmál. Druhý muž ale jeho úsměv neopětoval a rázně se zeptal:

„Co jste dělali v lese?!“

„Už jsem říkal, že jsme chtěli lesem projít aby...“

„Nedělej ze mě hlupáka!“ rozkřikl se muž a přiblížil se němu „Ať už tu děláte cokoliv, nevěřím, že jen tak procházíte a náhodou jste se ztratili. Protože nikdo do tohoto lesa nechodí. Ne bezdůvodně! A už vůbec ne s tímhle!“ a ukázal do rohu místnosti, kde bylo pověšené jedno z jejich brnění.
Nate pochopil, že lhaní mu bude k ničemu. Nevěděl co všechno ví.

„Sloužíte králi, že ano?“ zeptala se Alya. Teď už hlasem, který dobře znal. Nate sklopil hlavu.

„Tak jo dobře. Lhal jsem vám. Ale jenom protože jsme nevěděl kdo jste, což nevím doteď a nevěděl jsem jestli vám můžu věřit. Máme víc nepřátel než přátel.“ vychrlil ze sebe a ztěžka oddechoval.

„Takže kdo jste a co tu děláte?“ zeptala se znovu. 

„Jsme králova elitní Simirajská jednotka a sem do lesa jsme přišli, abychom našli velitele naší jednotky a potom také generála, který nám má co vysvětlovat. Že je to z pověření krále je ale pravda. To on nám řekl o tajné stezce tady v lese a o sídle někde v horách. Jenže jsme se ztratili a nebýt vás, sežrali by nás vlci. Mimochodem, děkuju za záchranu.“

Všichni ho sledovali. Upíraly se na něho tři páry očí. Nate měl pocit, že do něho vypálí díru.

„Jsme rádi, že jsi nám to řekl. Jenže my to všechno víme. Víme kdo jste a dokonce i to co jste sem přišli hledat. Víme o vás od té doby, co jste vešli do lesa.“ Nate byl v šoku. 

„Když to víte tak proč.....“ než stačil větu dokončit bylo mu to jasné „Chtěli jste abych vám to řekl sám, že jo?“ Alya přikývla. Teď se cítil jako hlupák, měl na to přijít.

„Odkud máš tohle?“ zeptal se druhý muž a ukázal na Natův medailon.

„Dostal jsem ho, aby mi přinesl štěstí a jak to vypadá, zatím to funguje.“
"Od koho?" zeptal se Meron a nespouštěl z něj oči.
"Od přítele." otázky ho začínaly unavovat a také rozčilovat.
"Od jakého?"
"Co je vám do toho?" vyjel na něj Nate a teď stáli těsně naproti sobě.

„A kde jste ho našli?“ pokračoval Meron, jako kdyby se nic nedělo. Nate poodešel kousek stranou, zhlubok se nadechl a pokračoval:

„V jednom starém domě a.....“ v tom se zarazil. Po dlouhé době si vzpomněl na rodiče a na to, jak jim asi musí být. Jenomže přes všechny věci co se mu tu staly, se nechtěl vracet, jen by rád své rodiče ujistil, že je v pořádku a nemají se o něho bát. Nezúčastněně koukal někam do země, když ho v zádech začaly pálit pohledy ostatních.

„Kde jste ho našli?“ zeptal se muž znovu.

„Nemůžu vám to říct, zní to šíleně a budete mě mít za blázna.“

„Zkus to.“ pobídla ho Alya.

„Ne, vážně mi nebudete věřit.“

„Zkus to.“ zopakovala. Nate se zhluboka nadechl. Na chvíli ho napadlo, že si něco vymyslí, jenže pak se zahleděl do kouta na brnění a rozmyslel si to.

„Nejsem z tohoto světa nebo země nebo jak chcete. Jsme z Británie a vy nejspíš nemáte ponětí co nebo kde to je, ale to je jedno. Byl jsme s rodiči na horách a potkal tam jednoho kluka a ten mě vzal k jednomu rozpadlému baráku a tam to našel. Na dveřích byly nějaké divné znaky a nás nenapadlo nic lepšího, než ty dveře otevřít, jenže to nešlo. Ale mě to k těm dveřím pořád nějak táhlo a tak mě napadlo přečíst ten nápis na dveřích a pak se ozval zvuk, jako když se otevře závora. Dveře se nám pak podařilo vypáčit, prošli jsme dlouhým tunelem a skončili tady.“
Připadal si, jako blázen. Tak absurdně to znělo. Čekal, kdy se mu všichni vysmějí, ale nic se nedělo.

Pohled jakým se Alya podívala na oba muže značil, že buď přišla na nějaký úžasný nápad a nebo si myslí, že se zbláznil. Pak zaslechl jak tiše zašeptala „proroctví“ nerozuměl tomu.

„Jaké proroctví?“

„Ale to nic.“ řekla rychle a poprvé se mu zdála nervózní.

„Víš o tom medailonu vůbec něco?“ zeptal se Meron.

„Slyšel jsem, že se vyskytují ještě nějaký, že je vzácný a že se s nim pojí nějaká legenda o elfech nebo co.“ jeho pohrdavý tón naznačoval, že mu to celé přijde jako úplná hloupost. Ono to tedy taky tak bylo.

„O elfech?“

„Jo, ale ne, že bych jim věřil.“ dodal rychle. Nastalo ticho. Nate byl zmatený, nevěděl co se děje.

„Víš, možná bys těm legendám měl začít věřit.“ dodal Meron.

„Proč? Věříte snad na elfy?“

„Ano, proč by nemohli existovat?“

„No protože je to nesmysl. To by tu pak mohli poskakovat i víly po louce.“ dodal s úsměvem. Meronův pohled ho však začal mírně znepokojovat. Nesmál se a už vůbec to nevypadalo, že mu to přijde jako hloupost.

„A to, jak jsi se sem dostal ty, ti není divné?“ Nate se zamyslel.

„A co to má společného s elfy?“ nechápal.

„Stejně tak jako ses ty dostal sem, existují elfové.“

„Jenže já jsem se sem...počkat, řekl jste existují?“ odpovědi se nedočkal, ale pohled všech tří osob ho značně znervózněl.

„Nathane, legendám by jsi měl začít věřit, protože elfové jsou skuteční.“ řekla mu opět klidně Alya.

„A znáte nějaké?“ zeptal se. Vůbec nevěřil, že mu říkají pravdu a bral to jako vtip. Hodně špatný vtip.

„Nathane, my jsme elfové.“ s Natem se zatočil svět a měl pocit, že omdlí. Musel se předklonit a dýchal zhluboka. Měl pocit, že se přeslechl.

„Vždyť jsou to legendy.“ dodal.

„Existují i pravdivé legendy Nate.“ řekla velmi něžně Alya.

„Měl by jsi si jít lehnout. Promluvíme si zítra. Vidím, že tě ta novinka trošku vyvedla z míry.“ usmál se Meron a pleskl ho po zádech. Alya doprovodila Nata do chatky a když odešla, měl pocit, že je to jen sen, ze kterého se musí brzy probudit. To přece nemůže být pravda.

Celou noc přemýšlel nad tím, co se dozvěděl. Usnout nepřipadalo v úvahu a pořád měl pocit, že ať se snaží jakkoliv, žádná poloha není ta pravá. Nakonec se posadil a přemýšlel. Byla pravda, že způsob jakým se sem dostal on, byl taky velice záhadný, ale pořád mu to připadalo reálnější než elfové. Přemýšlel i nad možností, co když mu ti lidé neříkají pravdu a jenom si z něho dělají srandu? A co potom Alya myslela tím proroctvím? A proč všechny vždycky tak strašně zajímá jeho medailon? Otázek měl spoustu, ale odpovědi skoro žádné.

K ránu, když už začínalo svítat, měl dost pokusů o usnutí, oblékl se a vyšel ven. Ptáci se pomalu začínali probouzet a zpívat svoje ranní písně a sedmikrásky se zrovna otevíraly, aby přivítaly první sluneční paprsky.

Procházel spící vesnicí a zhluboka nasával chladný ranní vzduch. Došel až na samý okraj vesnice, kde už byla skoro holá skála a pod ní se vlny rozbouřeného moře rozbíjely o kameny. Byl tu silný vítr a Nate si představoval, jaké by to asi bylo, kdyby spadl dolů.

„Přemýšlíš?“ ozval se za ním ženský hlas a úplně ho vytrhl z jeho myšlenek.

„Ježiš Alyo! Málem jsem skočil dolů.“ zlobil se naoko. 

„To by byla velká škoda.“ řekla s úsměvem. „Nemohl jsi usnout?“

„Ne. Kdo by mohl, po tom co jsem se dozvěděl? Ale vy taky vypadáte, že nikdy nespíte.“

„Proč myslíš, že nespím?“

„Protože kdykoliv jsem venku za tmy, nějakým záhadným způsobem se zamnou zezadu přikradete a vyděsíte mě. Nějaké elfské kouzlo?“ zeptal se s ironií v hlase.

„Takže už na elfy věříš?“

„Nevím. Asi to pořád beru jako vtip.“

„A co by tě přesvědčilo?“

„Já nevím, jen prostě elfové byli vždycky akorát na papíře v knížkách a ne ve skutečnosti přede mnou. Prostě jsem si vás asi představoval jinak.“

„A jak?“ byla zvědavá Alya.

„Vysocí, dlouhé blond vlasy, špičaté uši a chrlící moudra kdykoliv je to možné.“ Alyu tím rozesmál.

„Co je na tom k smíchu?“ sám se ale úsměvu také neubránil.

„Líbí se mi, jak jsi říkal, že nikdo z nás nechrlí moudra. Věř mi, že jsou takoví, ale ne vždy je to příjemné. No, ale řekla bych, že až na špičaté uši tvé podmínky splňujeme, ne?“

Nate se musel znovu usmát. „Jo, až na ty špičaté uši asi jo. A co nějaké nadpřirozené schopnosti?“

„A jaké máš namysli?

„Třeba levitace, předvídání budoucnosti a tak.“

„Předvídat budoucnost někteří dokáží, ale je jich jen velmi málo.“

Nate si jí se zaujetím prohlížel, byl to zvláštní pocit stát vedle elfky.

„Kolik je vám vlastně let?“

„Něco přes tři tisíce.“ Nate jen úžasem otevřel ústa a chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Chvíli tu informaci vstřebával. Pak si na něco vzpomněl.

„Co jste myslela tím proroctvím?“

„Co všechno jsi slyšel o tom medailonu?“

„Jak už jsem říkal, nic moc. Jen, že se k němu váží nějaké legendy jinak nic.“

„Těchto medailonů je skutečně jen pár a každý je unikátní a jedinečný. Žádný není stejný a všechny jsou ukované ze zvláštního materiálu, který elfové nazývají Brinial, tedy světlo měsíce. Protože má tak jasně stříbrnou barvu.“

„A co za legendu se vztahuje k tomuhle?“

„Říká se, že se v této zemi jednou objeví mladý válečník a pomůže dát tento svět zase do pořádku.“ ozval se za nimi Meron. „Vypadá to, že jsme toho vyvoleného našli.“

„Já mám být vyvolený?“ teď měl ještě větší pocit, že se všichni okolo něj zbláznili. Nebo snad on sám?

„Pokud jsi vyvolený, nejlépe to poznáš ty sám.“ dodal. Nate už se radši na nic neptal.

„Ať jsem nebo ne, máme úkol od krále a musíme ho splnit, pomůžete nám ještě jednou?“ zeptal se. Meron přikývl.

„Co potřebujete?“

„Nějaké zásoby, vrátit zpět naše věci a koně a pak také ukázat tu tajnou stezku, abychom mohli náš úkol dokončit.

„Dobrá, zařídíme vám vše potřebné.“

„Ještě něco.“ ozval se Nate. „Král o vás ví?“

„Ano.“ odpověděla Alya. „Máme s královskou rodovou linií mír už velmi dlouhou dobu. Mezi našimi zeměmi platí spojenecká dohoda. On nám poskytuje jisté zdroje a my zase pomáháme, když je království ohroženo jako teď povstalci z jihu.“

„On o vás ví a nic mi neřekl.“ zašeptal si Nate spíše pro sebe. To teď nebylo důležité, museli najít Brixe a Ridricka.

Pořád byl zmatený, ale snažil se myslet na svůj úkol. Doslova se vřítil do chatky, až Curle nadskočil ze židle.

„Sbalte si všechny věci za hodinu vyrážíme.“

„Už víme kudy dál?“ zeptal se Bany.

„Ano, musíme najít Brixe.“

„Ale do úplňku už to nestihneme, je ti to jasné? Už tam vůbec nemusí být.“ poznamenal Nio.

„Já vím.“ sklopil hlavu Nate. „Ale musíme to aspoň zkusit.“

Dál už se nikdo na nic neptal a všichni si balili své věci.

Za hodinu bylo vše připraveno a u brány do vesnice stála asi dvacítka koní. Všichni už pomalu nasedali a Nate se šel ještě rozloučit s Alyou.

„Děkuji moc za všechno co jste pro mě udělala.“ řekl a mírně se uklonil.

„Ráda jsem ti pomohla.“ usmála se na oplátku. Pak se k němu nahnula tak blízko, že se téměř dotýkali tvářemi.

„Vím, že jsi vyvolený. A pokud na to časem přijdeš, můžeme ti ukázat svět o jakém se ti ani nesnilo. Lépe by jsi mohl poznat jací elfové jsou a poznat, že legendy můžou být pravdivé. Musíš se ale rozhodnout sám.“ potom ho lehce objala a ustoupila pár kroků stranou. Nate si nebyl jistý, co mu vlastně chtěla říct, ale nejspíš ho právě pozvala do země elfů, nebo tak něco.

Nasedl. Z vesnice je doprovázel Meron a ještě pár dalších. Naposledy se otočil a pak už se snažil myslet jen na svůj úkol.

Cesta lesem trvala skoro půl dne a Nate nemohl pochopit, jak se v tom lese dokáží vyznat. Všude to vypadalo naprosto stejně, jako když do lesa před několika týdny vešli.

Meron se zastavil.

„Jsme tady.“ řekl a dlouze se zadíval před sebe.

„Já nikde žádnou cestu nevidím.“ připomenul Hik.

„Ale ano, já ano.“ ozval se Nate a koukal směrem jakým před chvílí koukal Meron.

„Nic nevidím.“ nepřestával si stěžovat Hik.

„To nevadí, já ano. Teď už se neztratíme. Děkujeme za pomoc Merone. Bez vás bychom tu už nebyli. Bylo mi ctí Vás poznat.“ dodal ještě.

Meron si Nata dlouze prohlédl.

„Máš to v sobě.“ řekl, pak otočil koně a zmizel mezi stromy stejně jako všichni ostatní.

„Co myslel tím „Máš to v sobě“?“ zeptal se Ned. Nate neodpověděl, jen naznačil ať to nechá být. Potom se vydal po cestě, kterou kromě jeho nikdo jiný neviděl. Ostatní to znervózňovalo, ale moc toho nenadělali.