18.
Hlavní tábor
Měl
být tři dny cesty na východ, podél moře. Skupina se držela od
vody dále, aby jí neviděla případná projíždějící loď. Mohl za to spíš jejich špatný pocit, ale opatrnosti není nikdy dost. Během prvního dne museli dělat přestávky, měli s sebou zajatce
a ten nebyl schopný držet s nimi klus. Večer, když už byla tma
museli zastavit, nemohli vědět, jestli by je někdo nezpozoroval.
To by byl jejich konec. Až do téhle chvíle riskovali dost.
Zajeli
dál do pouště a rozdělali tábor. Stany rozestavěli okolo ohně,
aby alespoň trochu ztlumily světlo. Zajatce nechali venku přivázaného ke stromu, ke kterému byli přivázáni koně.
Pohodlné to asi nebylo, ale mohl být rad, že je naživu.
Rozestavěli
hlídky. Když už se vše zdálo být tak jak má, Nate si došel za
Brixem. Celý den ho na jazyku pálila jediná otázka.
„Proč
jsi hodil mezi ty děti dýku?! Zbláznil jsi se? Zapomněl jsi snad, co je první a hlavní pravidlo Simirajů?!“
„Oni
nejsou nevinní! A teď mě nech! Rozumíš?!“ řekl tím
nejnaštvanějším tónem, jaký dokázal.
„Ne!
Nenechám! Poslední dobou se chováš, jako by ti bylo všechno úplně
jedno a...“ nestihl dokončit větu.
„Vypadni!
A je to rozkaz!“ zakřičel Brix už téměř nepříčetně.
Nate takové chování svého velitele a přítele nevydržel a za
límec brnění ho vytáhl na nohy. Tomu se to ale nelíbilo a
rozmáchl se po něm. Nate dostal tvrdý zásah do tváře, ale úder
rychle opětoval. Než se stačili seběhnou ostatní, už se váleli
po zemi a rvali se jako malí kluci. Ostatním chvíli trvalo, než
je od sebe odtrhli. Nate skončil s krvácejícím nosem a nějakými
modřinami a Brix měl roztržené obočí a z nosu mu kapala krev.
Nikdo nechápal co se stalo. Pro jistotu je odvedli každého do
jiného stanu, aby se uklidnili. Věděli, že je musí rychle
usmířit. Jak by to mohlo dopadnout při útoku, kdyby každý vydával
jiné rozkazy? Usmiřování nešlo tak hladce. Domluvy nepomáhaly ani výhružky ne. Kdyby tam byl velitel Ridrick jistě by si s tím poradil, ale takhle to museli vyřešit po svém. A také vyřešili.
Ráno
na Nata čekalo nepříjemné překvapení. Probudil se přivázaný
ke stromu. To ho vyděsilo, hned ale pochopil o co jde. Vedle ležel
svázaný Brix. Ostatní členové jednotky nevěděli, jak by je
usmířili a tak Vaas dostal nápad, že je přivážou ke stromu a
nechají je tam tak dlouho, dokud se neusmíří.
Brix
ještě spal. Nate do něj párkrát strčil nohou, aby ho probudil.
Ani pro něho nebylo probuzení pěkné. O to hůř, že tam byl s
Natem. Věděl, že se včera zachoval špatně, ale omlouvat se
nechtěl. Připadalo mu trapné, že se velitel bude omlouvat, ikdyby svému příteli. Nate na tom byl podobně. Dlouho jenom seděli a ani jeden
nic neříkal. Nakonec to hrozné ticho prolomil Nate.
„Co
je to poslední dobou s tebou?“
„Nic!“
odsekl Brix a otočil se stranou. Opět tedy nastalo ticho. Nate se
rozhodl, že znova se už nebude snažit nějak se s Brixem usmířit
a také se otočil. Čas plynul a oni oba leželi zády k sobě a nic neříkali. Nate přemýšlel nad událostmi posledních dnů a snažil se najít něco, co by mohlo v kamarádovi vyvolat takovéto chování.
„Nemůžu
spát.“ ozval se po delší době Brix. Nate se otočil s
nechápavým výrazem.
„Nemůžu
spát, protože kdykoliv zavřu oči, vidím před sebou ty ženy a
děti, kterým hoří celý život před očima.“
„Proč
ti na nich tak záleží? Jsou to přeci nepřátelé krále, a tedy
i naši.“
„Víš,
já jsem taky původem z pouště. Do Zexu jsem se dostal asi v sedmi
letech, když mi zabili rodiče. Ridrick se měl ujal a udělal ze mě
Simiraje.“
Nate
si chvíli rovnal myšlenky.
„A
jak jsi přišel o rodiče?“ věděl, že pro Brixe bude těžké
o tom mluvit, ale mohlo by jim to pomoct.
„Přijeli
královští vojáci a celý tábor vypálili, pozabíjeli všechny
muže, ženy i děti. Já jsem přežil jen proto, že jsem byl
schovaný ve vyschlé studně. Viděl jsem svoje rodiče umřít. A
teď, když zavřu oči, vidím to znova.“ Nate nevěděl co
říct. Především nechápal, proč Brix dovolil vypalování
táborů, když tím samým způsobem přišel o rodiče.
„To
je mi líto.“ slova se hledala těžko. „A co když na to
zkusíš nemyslet a budeme se soustředit na náš cíl? Potřebujeme
velitele, potřebujeme tebe!“ řekl Nate tak povzbudivě, jak
jen dokázal. Brix bloumal myšlenkami někde v dáli.
"Není lehké na to nemyslet."
"Tak proč jsi hodil tu dýku mezi děti?" zeptal se Nate znovu.
"Já ani pořádně sám nevím."
V jeho očích se leskly slzy. Za chvilku se za nimi ozvalo šourání bot po písku.
Byli to jejich kamarádi.
„Tak
už jste se konečně usmířili?“ zeptal se Nio.
„Jo,
už je to lepší.“ usmál se Brix. Oba je tedy rozvázali a
přivedli jim koně, byl čas vyrazit opět na cestu.
Na
cestě byli už třetí den, a tábor stále nikde. Věděli, že
Rymirové jsou kočovníci a neustále se po poušti pohybují, ale
hlavní tábor byl něco jako jejich hlavní město. To bylo pořád
na stejném místě. Napadalo je jen jediné vysvětlení: Celou dobu
jedou špatně. Zajatec je však stále ujišťoval, že jedou
správně. Řekli si, že mu dají ještě jeden den.
Už
dávno byla tma, ale oni stále pokračovali v cestě. Po dalších
pár hodinách, se utábořili. Už nemělo cenu pokračovat v cestě,
alespoň ne přes noc. Nate byl jako na trní a když všichni spali,
nebo byli na hlídce, vzal si koně a vyrazil směrem, kterým se
měli vydat zítra. Byl pryč asi dvě hodiny. Nikde nic nebylo.
Pomalu se začínal vracet zpět do tábora, ale stále se mu zdálo,
že v někde hodně v dálce, vidí světlo. Byl už ale unavený a
nevěděl, jestli ho jen nešálí zrak. Chvíli přemýšlel a potom
se rozhodl, že bude ještě chvíli pokračovat, aby zjistil, co je
to světlo zač.
Přišel
na to v okamžiku, kdy minul ohromnou dunu. Tahle byla ale mnohem
větší než ostatní. Skoro vypadala, jako když jí někdo
vytvořil uměle. Za ní našel velké stanové město. Musel to být
hlavní Rymirský tábor. Nebyl tak velký jako ten, co viděl, když
se snažil najít královskou armádu, ale pořád tam muselo být
hodně vojáků a oni na ně nemohli zaútočit, jako na ty minulé
tábory. Když si nějak zapamatoval, jak tábor vypadá a kde
přibližně leží, vrátil se zpět. Bylo krátce nad ránem a
začínalo vykukovat slunce. Nate přijel do tábora téměř
neslyšně, ale když se chystal na chvíli si lehnout, zastavil ho
Bany.
„Kde
jsi ksakru byl?“ zašeptal.
„Našel
jsem ten jejich hlavní tábor.“
„Sám?
Co kdyby tě někdo viděl?! Přivedl by jsi je až k nám!“
začal Bany zvyšovat hlas.
„Neboj.
Nikdo mě nesledoval. Hlídky tam žádné nejsou, ale stejně je ten
tábor moc velký. Nedobijeme ho.“
Bany
nemohl pochopit, proč se Nate vydal hledat tábor sám, ale na
druhou stranu byl rád, že pojedou na jisto.
Ráno
se všichni sesedli kolem ohniště. Nate jim vyprávěl co v noci
viděl. Reakce na jeho noční dobrodružství nebyly moc vlídné,
ale nakonec to bylo lepší, než bloudit pouští. Teď bylo potřeba
vymyslet nějaký plán, jak se tam dostat a zjistit kde je ten muž
co přežil bitvu na Velké pláni.
„Přestrojím
se za jednoho z nich a najdu ho.“ přišel s nápadem Nate.
„Tak
na to rovnou zapomeň!“ nechtěl o tom víc slyšet Brix.
„Mám
tam kamaráda, pomůže mi. A navíc už jsem v jejich táboře
jednou byl.“
„No
a jak to dopadlo. Málem jsi to nepřežil. A máš tam kamaráda? Jak víš, že je tady?“ přidal se Vaas.
„Nedával
jsem si pozor. Jen najdu toho muže, zabiju ho a zase se vrátím,
nic na tom není.“ zmínku o Fredovi jakoby přeslechl.
Dlouho
se o tom nápadu bavili a nakonec se rozhodli to zkusit. Brixovi se
to ani trochu nelíbilo, ale na nic lepšího nepřišel. Trval na tom, aby s Natem šli ještě Ned a Lens a dávali na něj pozor.
Nate se vysvlékl z brnění a zůstal jen v košili a kalhotách.
Lépe tak zapadne mezi Rymiry. V noci to bylo lehčí, stráží moc
nebylo a většinou všichni spali. Cesta jim trvala tři hodiny.
Lens a Ned zůstali za dunou, odkud byl pěkný výhled na celý
tábor. Nate sešel dolů a přimíchal se mezi stany. Vracely se mu
pocity z minula. Začal mít strach, aby ho neviděl někdo, kdo by
ho mohl poznat a prozradit. Nejlepší by bylo najít Freda, ale ten
mohl být kdekoliv v poušti. Držel se dál od hlavního stanu a
přemýšlel, kde by ten muž mohl být. Procházel mezi stany, ale
všechny byly stejné. Jediné, co je nějak odlišovalo byla vlajka.
Ta značila jednotlivé kmeny. Nate začínal být bezradný, chtěl
tu strávit jen jednu noc, ale nemohl toho muže najít a nevěděl,
jak by se zeptal, aby na sebe nijak neupozornil Čím víc se pohyboval mezi Rymiry, tím větší měl pocit, že jsou to necivilizovaní barbaři. Ani sám nemohl přijít na to, jak ho to napadlo. Zrovna procházel kolem
stojanu s pověšeným prádlem a dostal nápad. Sebral koženou
vestu, se znakem kmenu a ještě nějakou divnou čepici. Hned lépe
zapadal. Pomalu odcházel a než stačil zahnout za roh, někdo ho
chytil za rameno.
„Co
tu děláš?!“ vyděsil ho hlas. Nate se prudce otočil a spadl
mu kámen ze srdce.
„Frede!“
div mu nepadl štěstím kolem krku. Fred byl poněkud vykolejený
náhlými událostmi, ale nemohl potlačit úsměv. Pro jistotu
odtáhl Nata stranou.
„Co
tu děláš?!“ zeptal se znovu a koulel po něm očima.
„Potřeboval
bych mluvit s tím mužem, co přežil bitvu na Velké pláni.“
Nastala
chvíle ticha. „A k čemu ti to bude?“
nechápal Fred.
„Prostě
s ním potřebuju mluvit. Je tady?“
„Není!
Ale stejně ti nevěřím, že s ním chceš jenom mluvit.“
„Jedu
sem ze Zexu, riskuju, že mě tu někdo pozná. Myslíš, že kdyby
to nebylo důležité, byl bych tady?“ na tom už něco bylo.
„Říkám
ti pravdu, není tady. A i tak si myslím, že by jste si moc
nepopovídali, on nic neví.“
„Jak
nic neví?“
„Nejspíš
ztratil paměť. Říkal, že dostal nějakým předmětem do hlavy a
pak si už nic nepamatuje. Zkoušeli to z něj dostat, hodně způsoby, ale nic. Nakonec odjel i se svým kmenem.“
Nate
přemýšlel na plné obrátky. Nemohl pochopit, co ten muž mohl
vědět tak důležitého, že bylo třeba ho odstranit. Fredovi ale
věřil a tak nemělo smysl dál tu zůstávat. Museli tu zprávu
doručit veliteli.
"Musíš odsud zmizet." naléhal Fred. Nate přikývl, rozloučil se a pomalu se vytrácel z tábora. Nemohl uvěřit svému štěstí, že kamaráda našel. Za
chvilku už byl za dunou a nedočkavě na něho koukali dva páry
očí.
„Co
jsi zjistil?“ zeptal se Lens.
„V
táboře.“ odpověděl stručně Nate a vyhoupl se do sedla.
V
táboře na ně netrpělivě všichni čekali. Nate nevypadal nijak
nadšeně a pověděl jim hned, co se dozvěděl. Až po chvilce mu
došlo, že nikde nevidí Brixe.
„Kde
je Brix?“
„Někde
tady kolem, přišlo mu psaní. A je z toho docela mimo.“
Nate
na nic nečekal a šel ho najít. Našel ho
opřeného o strom nedaleko od ostatních.
„Co
se děje?“ zeptal se z vesela. Smích ho ale rychle přešel,
když mu Brix podal další obálku. Stálo v ní: „Z nařízení jeho
královské milosti, jste okamžitě zbaven své funkce. Vaše
jednotka se tímto musí okamžitě vrátit zpět do hlavního města
a je pozastavena její činnost, dokud král nerozhodne jinak.“
Více
v dopisu nebylo. Chvíli na to jen koukal, a nevěděl co říct. Přečetl si ho znovu, jakoby si myslel, že to je jen vtip, ale pořád tam stálo to samé.
„Řekni
klukům, že se vracíte do Zexu.“
„Jak
vracíte?! Ty nejedeš?“
„Už
nejsem velitel, tím jsi teď ty!“
Nate se nezmohl dlouho dobu na slovo.
„Víš,
za co to je? Nebo co se stalo?“ ukázal na dopis.
„Ne,
ale nejspíš za ty vypálené tábory. Někdo to musel nahlásit. Asi ty zajatci co utekli. Kdo ví. Jo
a pro tebe tu je taky jeden.“
Ani
tento dopis nebyl nijak povzbudivý. Byl od Druliho Kusse. Natova
pána. Dostal rozkaz okamžitě se vrátit domů.
"To si mohli ušetřit práci a napsat to je n jednou." procedil mezi zuby. Brixovi to na tváři vykouzlilo letmý úsměv.
Když
to řekli ostatním, nikdo z nich nebyl moc nadšený. Věděli, že
králův rozkaz nemohou nesplnit a tak se sbalili a vyrazili na
cestu. Všem bylo mizerně, nikdo nevěděl co se stane až se vrátí.
Žádné komentáře:
Okomentovat