16. Návrat

Ujížděl pouští celou noc. Temnou siluetu hor měl za zády. To byla první dobrá zpráva. Rymirové totiž pojednou zpátky do pouště a musí opět projít horami. Nehrozilo tedy, že by ho někdo z nich pronásledoval.

Zastavil se až za úsvitu. Před ním se rozprostíralo krásné moře. Voda byla nádherně modrá a plná ryb. Napadlo ho, že se tu muselo hodně dařit rybolovu. Na moři uviděl v dálce i nějaké loďky. Rybáři byli plně zaměstnáni rozhazováním sítí do vody. Nate jel nějakou dobu po pobřeží. Spíš se v sedle jen kynklal. Slunce krásně svítilo a bylo to to jediné, co ho trošku nabíjelo energií. Jeho zranění stále dost bolela. Také aby ne, když je měl stále ještě čerstvá. Však známe sami ten pocit, když se spálíme a ještě dlouho potom cítíme nepříjemnou bolest. Nate to měl stejně, jen mnohonásobně silnější. 

V dálce uviděl molo. Nejdříve si jen myslel, že ho šálí zrak, jak byl unavený, ale nedaleko se objevilo i malé městečko. Byla to spíš vesnice. S chutí se tam rozjel. Nebylo to nic moc přepychového, ale byl tam klid a on byl rád, že si chvíli odpočine. Hledal nějaký hostinec, nebo něco, kde by mohl přespat a ustájit svého koně. Projel kolem obchodů s rybami a kolem trhu. Všude bylo jako po vymření. Ulicemi se kromě několika rybářů proháněl jen vítr. Přes lidu prázdné ulice se dostal na malé náměstí. Na jeho protějším konci byla větší budova, která měla představoval místní Hlavní dům. Bydlel tam zástupce města, kterého zvolil samotný král.

Nata napadlo, že by za ním zašel a zeptal se, kde by mohl najít královu armádu, ale jak by to mohl vědět člověk, který je na kilometry daleko od hlavního města? Vypadalo to, že místní lidi vůbec nezajímá co se děje ve světě. Všichni po něm vrhali tázavé pohledy, nebo se radši klidili z cesty. Nějaký cizinec v roztrhaných kalhotách a zbytcích košile, jim za zastavování nestál.

Nakonec se rozhodl ubytovat ve zdejší hospodě. Koně uvázal venku a nemalými problémy došel ke dveřím. Vstoupil dovnitř a do nosu ho praštil pach piva, potu a ještě něčeho, co se nedalo určitě popsat. Potom, co se trochu rozkoukal a zamířil k hostinskému.

„Máte volný pokoj?“

„Kdo se ptá?“

„Do toho vám nic není! Máte volný pokoj?!“

„Máš čím zaplatit?“ zeptal se hostinský. Až teď Natovi došlo, že nemá vůbec žádné peníze. Že nemá vlastně vůbec nic.

„Čekám na přítele, zaplatím potom.“ řekl, jak nejležérněji to šlo.

„Tak to ani náhodou! Jestli chceš pokoj zaplatíš hned!“ zvýšil hlas hostinský a někteří z hostů se začali otáčet. Nate jen stál na místě a pohledem ho probodával.

„Neslyšels mladej?! Vypadni a už sem nelez. Tohle není místo pro dětičky. Jdi si hrát na píseček k moři!“ Nate toho měl za poslední týden opravdu dost a jeho povaha byla od přírody výbušná. Snažil se ovládnou, aby nevyletěl. Zvládl to jen tak tak, a radši z hostince odešel. Nevěděl, jestli je připravený se s někým poprat. Celý den strávil prohlídkou města a na hřbetě koně. Nebylo tady moc ke koukání. Bylo to prostě rybářské městečko. Nakonec zůstal sedět na pláži u moře a přemýšlel. Nohy si máčel ve slané vodě. Ukrutně to bolelo, ale stálo to za to, aby nedostal nějakou infekci nebo něco podobného. Postupně si omyl všechna zranění. Konečně to bylo i docela příjemné.

Pomalu se začalo smrákat. Nate cestou našel jeden měďák. Za to si může koupit alespoň něco k pití. Rozhodl se, že se vrátí zpátky do hospody.

Stále tam seděli ti stejní chlapi a pozorovali ho.

„Tak už jsi se vyhrál dost na písečku?“ ozvalo se z rohu.

Nate se prudce otočil a svůj vztek už nedokázal ovládnout.

„Chceš mi něco říct? Tak pojď sem a zopakuj to!“ zařval přes celou hospodu. Host nebyl nadšený z toho, že na něj řve nějaký malý usmrkaný fracek. Zvedl se ze židle a mířil si to k Natovi.

„Pokud se chcete prát pánové, tak laskavě venku! Nebudu tu po vás zase uklízet!“ umravnila oba hostinského žena. Oba tedy vyšli ven a s nimi i celá hospoda. Všechny zajímalo, jak ten souboj dopadne. Natův protivník vypadal, že se prát umí, už podle jizvy, která se mu táhla od pravého oka, přes celou tvář.

„Rozmáznu tě jako malinu, mladej!“ posmíval se. Nate se nenechal vyprovokovat. Už zažil spoustu soubojů a něco se při nich naučil. Jeho soupeř byl už hlavně trošku napitý a pohyb mu dělal menší problémy. Bohužel s pohybem měl problémy i Nate. Převážně s chůzí a rovnováhou celkově. 

Jako první se na Nata zkusil vrhnout přímo. Nevyšlo mu to a tak ho zkusil oblafnout tak, že naznačil úder vpravo a nakonec zaútočil vlevo. Nate ale nebyl hloupý a tenhle trik už moc dobře znal. Nebyl pro něj problém nepřítele odhadnout a stačilo pár zásahů do žaludku a jeden do obličeje a protivník se mu válel u nohou.

„Tak co? Ještě si mám jít hrát na píseček k moři? Co?!“ protivník radši ani nedutal a tak ho pustil. Do hospody se už nevrátil, stejně se tam nedalo dýchat. Až teď, po tom souboji mu došlo, jak hodně je zraněný. Dostal jeden zásah do břicha a to spálené místo ho začalo ukrutně bolet. Podobně na tom byly i spáleniny na zádech. Když si vedl koně postranní uličkou pryč, zastavila ho straší žena.

„Pane, pokud nemáte kam dát na noc hlavu, můžete jít k nám. Nemáme toho moc, ale něco se pro vás najde.“ Nate poděkoval a následoval ženu skoro přes celé město. Měla malý domeček u pláže a její manžel byl nejspíš rybář.

„Postarám se vám o koně, pane.“ nabídla se.

„Děkuji za nabídku, ale to nebude potřeba. Postarám se o něj sám, jen mi ukaž, kam ho můžu zavést.“

„Bude muset zůstat venku pane. Nemáme žádnou stáj ani přístřešek pro koně. Jen jeden malý chlív pro kozu, ale tam se váš kůň nevejde.“

„To nevadí, zůstane venku.“ usmál se na ni Nate.

„Půjdu vám připravit něco k večeři pane.“

„Děkuji a neříkej mi pane ano? Nejsem tvůj pán, tak mi tak nemusíš říkat.“ opět se usmál.

Postarat se o koně mu trvalo necelou hodinu. Potom vešel ho chalupy. Měla jen dvě místnosti, a ještě jedno patro, tam byla jen jedna místnost. Byla skromně zařízená a nebylo tam moc nábytku. Celé první místnosti vévodil velká krb, že kterého šlo příjemné, přátelské teplo. V rohu byl mohutný dřevěný stůl se dvěma lavicemi a malá kamna ve kterých vesele praskal oheň a na plotně bublala polévka. Celá místnost sloužila jako kuchyně a obývací prostor. Druhá místnost byla nejspíš pro hosty a v horním patře spala celá rodina. Teď jen žena s dcerou.

K večeři mu přichystala řídkou zeleninovou polévku a krajíc chleba. Nate nikdy nebyl moc vybíravý a poslední dobou si moc dobrého jídla neužil a tak se do toho s chutí pustil.

„Kde máte muže?“ zeptal se s plnou pusou.

„Slouží králi v jeho armádě.“

„A nevíte kde je armáda teď?“ vyhrkl. Žena na něj koukala s tázavým pohledem.

„Jsem králův posel, ale zajali mě vzbouřenci a všechno mi vzali. Potřebuji nutně mluvit s velitelem Ridrickem.“ vymyslel si, aby to vypadalo, že opravdu potřebuje pomoc. Neměl u sebe nic a kdyby řekl, že je Simiraj, nejspíš by mu nevěřila. A on to neměl jak dokázat.

Žena chvíli váhala, ale nakonec se rozpovídala.

„Můj manžel sem přišel asi před čtyřmi dny. Říkal, že dohonili Rymiry a teď se musí stáhnout protože by mohli dorazit další a jich není tolik, aby se ubránili. Myslím, že teď budou někde u hlavního města.“ Natovi se z části ulevilo. Byl rád, že nebude muset armádu hledat někde po Velké pláni.

„Děkuji, vyrazím zítra, hned za úsvitu. Musím se do města dostat co nejdříve.“

„Plánujete jít pěšky?“

„Ano, půjdu přes hory. Je snad i jiná cesta?“

„Pokud chcete jít přes hory budete muset tím samým průsmykem, kterým jste přišel sem. Jiná cesta není. Jestli pospícháte, ztratíte tím spoustu času. Bylo by lepší kdybyste jel po moři. Cesta netrvá ani pět hodin a výrazně se vám zkrátí. Promluvte si zítra s převozníkem.“

„Ještě jednou děkuji. Moc jste mi pomohla. Jak se vám odvděčím?“

„Není zač.“ usmála se na něho mile. Nate se zvedl a odcházel do malé komůrky. Cestou ho žena ještě jednou zastavila.

„Všimla jsem si, že jste zraněný, můžu  pomoct. Dám vám na to bylinnou mast a uvidíte, že bolest poleví.“ dodala s úsměvem. Nate nebyl proti a sundal si zbytky košile.

„Odkud to máte?“ vyvalila žena oči, když spatřila medailonek na jeho krku.

„Dal mi ho přítel. Prý nosí štěstí a já jsem ho nutně potřeboval. Vypadá to, že funguje.“ řekl s úsměvem.

„K tomu medailonu se váže řada starých legend. Říká se, že patřil jednomu mocnému elfovi z Erinského lesa.“

„Elfovi?“ neskrýval pobavení Nate. „Není to trochu přehnaná legenda?“

„Věřte si čemu chcete, ale v tom lese se dějí divné věci a většina těch co tam zabloudí se už nevrátili.“

„Bude to jenom legenda.“ nedal se přesvědčit. Připadalo mu jako naprosto směšné a nemožné, aby tu žili elfové. Vždyť by to měli být pohádkové bytosti. Brzy na to ale zapomněl, poprvé po velmi dlouhé době, pro něj velkého utrpení, si konečně mohl pohovět v posteli. Byl to luxus, a jemu připadalo, že leží v té nejměkčí posteli vůbec.

Když ráno vstával, slunce už bylo nad obzorem. Mohlo být asi deset hodin. Původně chtěl vyrazit za úsvitu, ale v posteli se spalo tak dobře, že se jednoduše nevzbudil. Než vstal, musel se trochu protáhnout, spáleniny byly vždy po noci nepříjemné, ale po té masti bolest trochu ustala.

Vyšel z komůrky a na stole byl připravený talíř s chlebem a ovocem a z hrnku kouřila káva. Po světnici pobíhala dcera.

„Dobré ráno.“ pozdravila s úsměvem.

„Dobré ráno, to je pro mě?“

„Ano, a pokud budeš chtít ještě něco, stačí říct.“

„Chtěl bych vědět jak se jmenuješ.“

„A co kdybys mi řekl nejdřív své jméno?“ Natovi se dívka líbila, ne snad vzhledově ale tím, jaký měla smysl pro humor.

„Jmenuju se Nathan.“ usmál se.

„Mě říkají Dury.“ potom už ale běžela ze dveří ven a kamsi do města. Nate dojedl snídani a šel připravit koně na cestu. Když byl hotov, potkal před domkem Duryinu matku.

„Šťastnou cestu, a buďte zdráv.“ popřála mu žena. Nate poděkoval kývnutím a pobídl koně do cvalu. K přívozu to bylo pár minut. Převozník seděl na své loďce a čekal na zákazníka.

„Potřebuju převézt.“

„No a co? Dej sem peníze a pojedem.“ když vzhlédl na Nata zarazil se. Nate ho poznal okamžitě. Byl to ten muž, co se s ním včera popral.

„Chci převézt!“ zopakoval.

„A já chci prachy!“

„Klidně si tě zase podám. A stejně mě převezeš!“ chlap byl sice statný, ale včera už zakusil co Nate dokáže a do dalšího souboje se mu moc nechtělo.

„A já budu žít jako z čeho? Jak bych se asi uživil, kdybych každého odvezl zadarmo?“

„Můžeš to brát jako omluvu za to, co jsi mi včera řekl.“

Muž se jen uchechtl.

„To by nešlo mladej. Buď zaplatíš nebo nikam nejedeš.“ Nate k němu přiskočil, chytil ho pod krkem a držel ho na okraji mola.

„Prosím, nepouštěj mě. Neumím plavat.“ volal vyděšeně.

„Převozník a neumí plavat? Tak teď poslouchej, převezeš mě nebo se utopíš. Co si vybereš?!“

„Dobře, dobře, převezu Vás. Jen mě prosím neházejte do vody.“ najednou začal Natovi vykat a choval se úplně jinak.

Cesta trvala čtyři hodiny a kousek. Moře bylo krásně klidné a tak byla cesta bez potíží. Převozník celou cestu mumlal nějaké nesrozumitelné nadávky, ale to Nata netrápilo. Když vystoupili, ani se neohlédl a klusal pryč. Jeho cílem byl Zex a on tam chtěl být co nejdříve. Věděl, že dnes tam nedorazí, ale zastavovat už nikde nechtěl a tak jel celou noc. Bolela ho záda i zadek. Popáleniny, které měl na břiše a na zádech, ho boleli tak, že musel párkrát zastavit a na chvíli si odpočinout.

Do města dorazil s úsvitem. Slunce se schovávalo pod mrakem a byla už zima. Nate jí ale ani nijak nevnímal. Měl na sobě jen košili a roztrhané kalhoty, ale najednou, jako by mu to ani nevadilo. Věděl, že za chvíli bude v teple, v pánově rezidenci. Ve městě bylo živo i takhle po ránu. Všude se pohybovali kupci a všichni, co chtěli něco prodat a nebo koupit. Natovi to připomnělo, jak si ještě před pár týdny připadal neporazitelný, protože patřil k elitní Simirajské jednotce. Jenže tak nezranitelný nebyl, a mohl být vůbec rád, že je naživu.

Sotva ho stráže na hradbách uviděli, otevřeli bránu. Všichni na něj zírali. Když ho viděli naposledy, měl na sobě krásné brnění Simirajů a krásného koně. Teď neměl ani brnění a ani svého koně. Sluha mu ho chtěl zavést do stáje a postarat se o něj, ale Nate odmítl. Chtěl se o něj postarat sám a také se podívat, co se tu změnilo, za tu dobu co byl pryč. Ne, že by se toho změnilo hodně, ale něco přece. Ve výkopu, kde ještě před nedávnem, byla jen díra v zemi, byly teď základy budovy. Byla poměrně velká a určitě se tam vejde spousta věcí, nebo lidí. K čemu bude sloužit, nevěděl. Zavedl koně do stáje. U jednoho z boxů narazil na Dreka a Mixe. Oba se uklonili, když ho viděli. I Drek a to bylo nezvyklé.

„Co si budete přát, pane?“ zeptal se Mix.

„Chci aby měl můj kůň co jíst a pít, jinak se o něj postarám sám.“

„Neměl jste jiného koně?“

Na tuhle otázku Nate neodpověděl a odešel až k poslednímu boxu, kde dřív stával jeho Shadow. Ještě tam našel náhradní ohlávku. Skoro celou věčnost jí držel v ruce a vzpomínal na Shadowa. Když ho to přešlo, dal se do čištění koně. Vyhřebelcoval ho, odstranil bláto, které se na něj cestou nachytalo a nezapomněl ani na kopyta. O hřívu se starat ani nemusel, kůň jí měl zkrácenou. Z jakého důvodu, zůstávalo Natovi záhadou. Vyčistit ho, mu trvalo necelé dvě hodiny. Dal si opravdu záležet, jako kdyby tam stál Shadow. Když byl spokojený, šel se ohlásit pánovi.

Zastavil před mohutnými dubovými dveřmi. Jako vždy vešel dovnitř nejdříve sluha a když se vrátil, pustil dovnitř Nata. K jeho údivu tam nebyl Kuss sám, ale byli tam ještě nějací muži, nejspíš patřili také mezi královi rádce.

„Jsem velice rád, že jsi na živu.“ byl Kuss na měkko. „Kde máš brnění a co je to?“ ukazoval na popáleniny, které měl na břiše a na rukou.

„To nic není pane.“ odpověděl Nate. „Potřeboval bych vědět kde najdu velitele Ridrick. Nevíte o něm něco?“

„Ten je teď u krále, a už tě oficiálně vyhlásili za mrtvého. Bude mít velkou radost až tě uvidí. Ale on do zítra nikam nepojede, a ty také ne. Zůstaneš tady, služebná se ti postará o tvá zranění a večer si pro tebe pošlu, musíme si promluvit.“ Nate se uklonil, a odešel. Nečekal žádné velké přivítání, ale v něco víc stejně doufal. Byl zvědavý, o čem si s ním chce pán večer promluvit. V jeho pokoji, už na něho čekala služka.

„Ukažte mi to pane, natřu Vám to bylinkovou mastí, zmírní bolest a rychleji se Vám to uzdraví.“

Nate poděkoval kývnutím a sedl si na postel.

„Bude lepší, když si lehnete, pane.“

„To nemůžu, mám to i na zádech.“ usmál se na ni.

„Dobře, tak si lehněte na bok. Máte ještě někde nějaké zranění?“

„Jen modřiny a pohmožděniny, to se uzdraví samo.“ snažil zakrývat bolest, ale čím více se o to snažil, tím hůře mu to šlo.

Mast sice trochu pálila, ale jinak byla chladivá a vlastně docela příjemná. Po namazání, si na sebe nemohl vzít žádné oblečení, aby mast nesmazal.

„Přinesu Vám nějaké čisté šaty. Budete si přát ještě něco?“

Nate chvíli přemýšlel.

„Dal bych si něco teplého k jídlu.“

Služebná se uklonila a už byla za dveřmi. Nate si užíval toho, jaký má krásný klid. Vzpomínal také na Freda, chtěl by kamaráda mít na své straně, děsil se toho, že se sním střetne v nějaké bitvě. Přemýšlel také nad tím, jestli to má Fred také tak. V hlavě se mu omílala ale ještě jedna myšlenka. Fred říkal, že to Simirajové vypálili Liinu vesnici. Když nad tím tak přemýšlel, ti bojovníci opravdu Simiraje připomínali, ale proč by to dělali? Vždyť mu každý říkal, že Simiraj má nevinné lidi chránit, a za žádnou cenu mu nesmí ublížit. Pokud by se na něco takového přišlo, čekal by ho trest nejvyšší.

Nakonec usoudil, že na odpověď sám nepřijde a byl rozhodnutý, zeptat se na to Ridricka.

Služebná mu přinesla čistou a úhledně složenou košili, kalhoty a také něco jako kazajku, nebo možná svetr. Prostě to bylo něco, aby mu nebyla zima. Nezapomněla ani na krásně vyleštěné, kožené, jezdecké boty. K jídlu dostal teplé vepřevé maso a zeleninovou přílohu. Bylo to úžasně dobré. Do večera se potom toulal po zahradě. Stromy už byli skoro bez listí a listy byly krásně zbarvené a shrabané na hromadu.

„Pán chce s Vámi mluvit, pane.“ řekla jedna služebná, která se z ničeho nic objevila za Natem. Než stačil odpovědět, pospíchala už zase někam jinam. Otočil se tedy a zamířil do pánovy pracovny. Došel tam za chvilku. Před dveřmi ani nemusel čekat, byly otevřené. Pro jistotu zaklepal, aby o něm pán věděl, a potom vstoupil.

„Á, už jsi tady. Zavři za sebou dveře. A pojď sem.“

Nate došel k pánovi. Ten si ho chvíli prohlížel.

„Kde máš koně a brnění? A jak je možné, že tě prohlásili za mrtvého?!“ začal se ptát s vyčítavým výrazem ve tváři.

„Koně mi zabili, a brnění ukradli.“ sklopil Nate oči.

„Jak zabili?! Jak ukradli?! A proč hledáš Ridricka?“

„Od té doby co jsem odjel, jsem ještě s velitelem nemluvil.“

„Cože? Měl jsi je přece najít na Velké pláni!“ To jsi ji minul nebo co?“

„Ne pane, ale přijel jsem pozdě a….“

„Pozdě?!“

Nate začínalo unavovat tohle vyptávání.

„Ano pane. Vysvětlím Vám to. Když jsem odjel od krále, jel jsem na Velkou pláň, abych se tam setkal s armádou. Jenže v horách jsem zjistil, že most, který vedl přes roklinu, tam není. Vypadalo to jako kdyby byl odříznutý. Musel jsem to tedy objet. Cestou jsem narazil na větší skupinu povstalců….“

„Jak velkou?“ skočil mu do řeči Kuss.

„Asi sto mužů. Předjet je nešlo, tak jsem je sledoval. Dostal jsem se až do velitelova stanu a ukradl mu tam nějaké papíry. Myslel jsem, že by nám mohli pomoct. Jenže někdo našel tělo mrtvého strážného, kterého jsem položil do křoví u cesty a spustili poplach. Musel jsem ihned zmizet. Našli ale Shadowa a protože poznali čí je to kůň, zabili ho. Dál jsem musel pokračovat pěšky, to mě zase zdrželo. Nakonec, když jsem došel na Velkou pláň, dal jsem se směrem, kde měl být tábor, pochopitelně tam už nebyl. Měl jsem asi devátý den zpoždění. Šel jsem tedy na druhou stranu a doufal, že na ně někde třeba narazím. Narazil jsem ale na obrovskou skupinu povstalců.“ Kuss se už nadechoval, že se zeptá a tak Nate rychle dodal. „Bylo jich něco kolem šesti tisíc.“ to Kuss nečekal a zapotácel se na židli.

„Neměl jsem u sebe žádné jídlo, ani vodu, prostě nic. Chtěl jsem se tedy vkrást do jejich tábora a ukrást nějaké jídlo a koně. Svlékl jsem si brnění, abych lépe zapadl. Bohužel mě chytili a později také přišli na to, že patřím k elitní jednotce Simirajů, našli totiž moje brnění. Potom se ze mě pomocí mučení snažili dostat informace o armádě, ale nic jsem jim neřekl. No a utéct mi pomohl můj přítel. Nevím co dělá mezi povstalci, ale zachránil mi život. Ujížděl jsem od tábora a ani nevěděl kam. Dojel jsem do malého městečka u moře a převozník mě převezl na druhou stranu. A potom jsem jel rovnou za Vámi.“ uzavřel Nate své vyprávění. Kuss na něj chvíli jen nevěřícně koukal.

„Dobrá tedy. Hned ráno pojedeš ke králi a řekneš, že chceš mluvit s velitelem.“

„Ano pane.“ otočil se a odešel. Kuss ještě nějakou dobu zpracovával, co mu Nate řekl a bylo mu jasné, že tak velká skupina povstalců, bude vážný problém.

Ráno se ani nenasnídal a hned si šel připravit koně. Z brány vyrazil tryskem. Někteří sloužící, kteří právě vycházeli z brány ven, stihli jen tak tak uskočit. Hnal se nejvyšší možnou rychlostí ke královskému paláci. Tentokrát to netrvalo ani deset minut. Na nádvoří ani nečekal, až se někdo půjde postarat o koně a ihned vběhl do paláce. Ještě nikdy tam nebyl, ale bylo to tam krásné. Všude byl přepychový nábytek a většina věcí, tu byla pozlacená. Na zemi byl leštěný světlý kámen.

„Přejete si?“ zeptal se komorník.

„Ano, potřebuji mluvit ihned s velitelem Ridrickem!“

„On má teď práci a nikoho nepřijímá.“ řekl komorník s nezájmem.

„Řekněte mu, že s ním chce mluvit Nathan Lee! Je to hodně důležité!“

Komorní se tedy zcela bez zájmu otočil a zmizel kdesi za rohem. Nate netrpělivě přecházel po hale tam a zpátky. Přišlo mu, že už čeká celou věčnost.

„Velitel Vás tedy přijme. Pojďte prosím za mnou.“ řekl.

Nate ho následoval dál do paláce.

„Tady ty dveře.“ řekl komorník a odešel. Nate zaklepal a ozvalo se: „Dále!“

„No ne. Tak je to pravda!“ usmíval se Ridrick a objímal Nata.

„Mysleli jsme, že tě zabili. Už jsi i oficiálně prohlášený za mrtvého. Řekni mi, co se stalo?“

Nate mu tedy podrobně vyprávěl celý příběh, jako před tím Kussovi a nezapomněl zmínit, že přišel o koně a všechny své věci.

„Moc mě mrzí, že jsi přišel o koně. Vím, jaký k nim máte vztah. No utěšit tě mohu jedině tak, že ti nabídnu nového. A vybavení dostaneš samozřejmě také nové.“ stále si ho bedlivě prohlížel. Nate se nemohl zbavit pocitu, že tam není vítaný. Ridrick se opíral o stůl a svými dlaněmi zakrával velkou část papírů, které ležely na stole, jako kdyby je Nate nemohl vidět.

„Co to máš na krku?“ zeptal se.

„Nějaký medailonek od přítele, dostal jsem ho pro štěstí.“

„Velmi připomíná staré elfské medailony.“

„Vy taky? Taky věříte na elfy?“ naprosto nechápal Nate.

„Ano, věřím a ty bys měl taky. Divil by ses co je na starých legendách pravdy.“ Nate ho pozoroval, ale neřekl nic. Až po chvíli ho něco napadlo.

„Měl bych otázku pane.“

„Povídej.“ vybídl ho velitel.

„Proč jste tak najednou zmizeli, když jste jim pobyli tři tisíce mužů? A kdo ti povstalci vlastně jsou?“

„Schovali se nám k horám a tak jsme je museli obléhat, ale přišli jsem na to, že máme v patách zbytek jejich armády a tak jsme museli zakročit. Nikdo z nich to nepřežil. Naštěstí. Potom jsme jeli zpátky sem. Neměli jsme všechny muže a neubránili bychom se jejich plné síle. A jmenují se Rymirové. Jsou to pouštní bojovníci. A jsou zapřísáhlí nepřátelé našeho krále. Chtějí ho za každou cenu sesadit z trůnu.“

Nate se nemohl zbavit pocitu, že se Ridrick chová nervózně. V rychlosti shrábl papíry ze stolu a narval je do jedné ze zásuvek svého stolu. Zřejmě mu nevadilo, že je právě celé zmačkal.

„Pane, ale on to jeden z nich přežil.“

„Cože?! To je velký problém, mohl by vědět o tom co plánujeme! Najdi svoji jednotku, budou ve městě na cvičišti. Musíte toho muže najít a zabít všechny co o tom něco ví. Rozumíš?“

„Ano pane, rozumím.“ 

Už byl u dveří, když ho napadla ještě jedna otázka.

"Pane?"

"Co je pořád?" vyjel na něj Ridrick až to Nate překvapilo.

"Jak toho muže máme najít? Nic o něm nevíme."

"Pozabíjejte pár kmenů, infiltrujte se, co já vím. Poraďte si. A teď už běž!" 

Vyhodil ho ze dveří. Natův pocit, že s velitelem není něco v pořádku zesílil. Do pracovny už ale nešel. Vydal se do kasáren. Na schodech se srazil s nějakým mužem. Muž se moc omlouval a také vypadal velice nervozně. Tomu už Nate nevěnoval žádnou pozornost. Myšlenkami byl zase u jejich úkolu.

Vyšel ze dveří, ale jeho první cesta vedla do skladu, kde dostal nové krásné brnění a zbraně. Potom ještě zašel do stáje. Na výběr byli tři koně. Jeden byl celý černý, druhý ryzák a třetí byl černo-bílý. Nate si vybral toho prvního. Byl to mladý valach, bylo mu asi pět let a byl trochu divoký, to ale nevadilo. Nate už se v sedle dobře udržel. Jméno ještě rozmyšlené neměl, ale nakonec se rozhodl pro jméno Dark. Docela i odpovídalo. Dostal nové sedlo, ohlávku a uzdu. Když byl Dark připravený, vypadal úžasně. Teď už v lepší náladě vyrazil do městských kasáren. Po cestě se mu opět všichni klaněli. Zase si připadal jako někdo. Byl to skvělý pocit. 

Kasárny byly hned vedle paláce, takže to daleko rozhodně nebylo. Najít svoji jednotku nebylo těžké. Jejich brnění svítilo mezi ostatními a bylo vidět, že z nich mají ostatní respekt. Jako první si ho všiml Sakip.

„Hele, není to Nate?“ všichni se samozřejmě ihned otočili.

„Jo je to on!“ přidal se Hik. Všichni ho šli přivítat.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvý. Už jsme se smířili s tím, že je nás o dalšího míň.“

„No jo, kde je Vaas?“ zeptal se Nate, když si přátele prohlédl.

„Spadl z koně a má zlomenou nohu na třikrát. Teď je nás jedenáct.“

„Posílá mě za vámi velitel. Máme úkol. Musíme najít jednoho muže, který přežil bitvu s naší armádou. Bude někde v poušti.“

„Někde v poušti?“ zeptal se Brix.

„Ano, nemůžu říct kde, nevím to.“

Brix se chvíli rozmýšlel.

„No dobrá. Všichni si půjdou připravit koně a mě ho taky připravte, jdeme s Natem pro zásoby.“

Ostatní odběhli a Nate s Brixem šli do hlavní budovy kasáren.

„Víš, že Vaas byl mým zástupcem?“

„Ano, a co s tím mám společného?“

„No, napadlo mě, teď žádného zástupce nemám a ty jsi si teď musel projít hodně zkouškami. Myslím, že by jsi byl dobrý zástupce.“

„Proč to chceš dát mě? Jsem tu nejkratší dobu, jistě si to některý z kluků zaslouží víc než já.“

„Nate, nabízím ti to, protože vidím, že jsi schopný bojovník a umíš lidi vést. A nemusíš se bát, že by to klukům vadilo. Respektují moje rozhodnutí a tebe budou respektovat taky. Uvidíš, tak co?“

Nate se chvíli rozmýšlel.

„Dobře, beru to.“ řekl nakonec. Nevěděl, jestli udělal dobře, ale znělo to jako výborná nabídka.

Brix mu s úsměvem podal pruh červené látky.

„Dej si to na ruku, tak jako to mám já.“ a ukázal na svoji červeno-bílou pásku „Každý tak pozná že jsi můj zástupce.“

Potom jí pomohl Natovi zavázat. V kuchyni kasáren, si obstarali nějaké zásoby a potom se přidali k ostatním. Každý vezl něco v taškách přidělaných na sedlo.

Když uviděli Nata s červenou páskou, chvíli nikdo nevěděl co říct. Každý trochu záviděl, ale po tom, čím si Nate prošel, si to zasloužil.

„Koukám, že jsi povýšil, gratuluju.“ řekl Uruk, ostatní se rychle přidali.

Když bylo všechno připraveno, vyrazili z kasáren, směrem k horám, museli přes ně projít, jiná cesta na poušť nebyla. Nejednou se vojáci snažili přesvědčit krále, aby vybudoval jinou cestu, třeba jen pro armádu, ale on o tom nechtěl nikdy ani slyšet.

Přes město jen klusali, všichni jim uhýbali z cesty a ukláněli se. Za městem mohli konečně zrychlit do cvalu. Normálně se jezdilo ve dvojstupu, ale mimo město, na otevřené pláni to nebylo třeba. Nate jako nový zástupce velitele, měl místo vždy vedle Brixe.

Po pár hodinách jízdy se zastavili. Hory byly ještě v nedohlednu, ale ani město už nebylo vidět. Projížděli okolo pár vesniček, jinak byla tato oblast posetá políčky. Potom mírně stoupal terén a místo políček se začaly objevovat na pastvinách krávy a různá jiná, zdejší zvířata.

„Mám děsně ztuhlé nohy.“ ztěžovat si Bany.

„To máme všichni.“ usadil ho Brix.

„Kde začneme?“ zeptal se Nio.

„Co kde začneme?“

„Kde začneme hledat?“

„Tak tohle přenechám plně Natovi.“ zbavil se rychle odpovědi Brix.

„Vím, že jsou rozděleni podle kmenů. Normálně bude jeden kmen tvořit asi sto bojeschopných mužů. A podle toho, kolik jsem jich viděl v tom stanovém městečku, bude jich poušť plná.“

„Je obrovská. A oni nebudou nijak blízko u sebe.“ řekl Sakip.

„No, začal bych na západě a pokračoval dál. Fakt netuším, kde by mohl být. Ani jsem ho neviděl. Nepoznám ho.“

„Cože?!“ nevěřil svým uším Nio.

„Byl jsem svázaný ve stanu. Vím jen, že to nějaký povstalec přežil!“

„A nepřijde vám to divný?“ zeptal se Uruk.

„Co nám má přijít divný?“ nechápal Nio.

„Že nás velitel poslal najít někoho, o kom nevíme vůbec nic.“

„Tím se teď netrap. Najdeme ho. A odskáčou si to. Mám chuť do někoho zabodnout svůj meč. Tak jo lidi. Nasedat, pokračujme, ať do tmy někam dojedeme!“ rozhodl Brix. Nate však Niovy obavy chápal a myslel si to samé.

Slunce pomalu zapadalo. Takhle navečer už byla zima. Oni měli ale brnění a tak to nebylo tak cítit. Na stromech už listí nebylo, a teď si s ním pohrával vítr. Ujížděli dokud bylo vidět na cestu. Když nebylo vidět ani na pár metrů před sebe, zastavili v malém lesíku nedaleko cesty. Koně přivázali ke třem stromům. Všichni začali odsedlávat. Ne, že by je sundávali, jen uvolnili řemeny, aby koně netlačily. V případě útoku by byli připraveni okamžitě nasednout.

„Jdi dát klukům pokyny. Aspoň se to naučíš.“ usmál se na Nata Brix.

„A co když mě nebudou respektovat?“

„Vidíš to?“ ukázal na pásku co měl na ruce. „Budou. Nemusíš se bát. Já si musím opravit sedlo.“

Sedlo měl naprosto v pořádku, ale chtěl, aby Nate získal trochu sebevědomí. Nate z toho neměl moc velkou radost, ale odešel za ostatními, kteří seděli kousek od koní.

„Takže rozděláme tady tábor. Všichni si postaví stany. Nejdřív ale Lens a Druu dojdou pro dřevo a rozdělají oheň. Nio, Ned a Curle obhlédnou terén a zjistí co tu kolem je.“

„A co my?“ ozvali se Uruk, Sakip, Bany a Hik najednou.

„Po celou noc bude v táboře hlídka. První bude mít Hik, Bany a Sakip. Druhou já, Uruk, Curle a Brix. Třetí budou Ned, Nio, Druu a Lens. Chápou všichni?“

„Po jaké době se budeme střídat?“ zeptal se Lens.

„Po třech hodinách.“

Nikdo už neměl námitky a všichni odešli dělat, co dostali za úkol. Když se vrátil Brix, nevěřil svým očím.

„No vida jak ti to jde.“ pochvaloval si. „Asi budeš velet častěji.“

Nata pochvala potěšila.

„Máš se mnou, Urukem a Curlem druhou hlídku.“

„Proč zrovna druhou?“ zaúpěl. Nate se jen usmál a šel si rozdělat stan.

Večeře byla složená ze sušeného masa, které ale bylo dobré, až když se trošičku ohřálo na ohni a kus chleba, ten byl zatím ještě čerstvý a měkký. Vezli s sebou ještě nějaké ovoce a pytlíčky čaje. Voda vždycky někde tekla a pokud ne, měli svoje čutory.

Po večeři se šlo spát. Vzhůru zůstali je ti, co měli zrovna hlídku. Po třech hodinách jí předali Natovi a ti po dalších třech hodinách, poslední čtveřici. Noc proběhla v naprostém klidu.

Ráno pokračovali hned po snídani. V dálce už se rýsovaly vrcholky hor. Byly sice ještě daleko, ale i tak vypadaly docela hrozivě. 

Cestou si povídali o tom, jaké bylo jejich přijetí do jednotky a jak se jim vedlo během zkoušek. Všichni se shodli na tom, že probuzení v lese, je podrazácký a mělo by se na to upozornit nějak předem. Sakip byl jediný proti. Jeho názor byl takový, že je to správné. Velitel by měl vědět jak budou jeho lidi reagovat v takové situaci. Nakonec na tom něco pravdy bylo. Dál už jeli beze slova. Tentokrát se nezastavili ani na oběd. Chtěli být v horách co nejdříve. Pomalu se začali přibližovat a pomalu začali stoupat do kopce. K večeru už byli obklopeni skalními stěnami a když se stmívalo bylo to trochu strašidelné.

„Pojedeme i po tmě dokud nenarazíme na nějaké místo, kde by se dalo utábořit.“ zavelel Brix. Nikdo neměl žádnou námitku.

„Nemám ty hory rád.“ ozval se Nate. Všichni ho okamžitě začali poslouchat.

„Nikdy nevíš, kdo se schovává za dalším kamenem. A potom co jsem přišel o Shadowa…“

„My ti rozumíme. Nemusíš nám to říkat.“ vycítil Natův smutek Uruk.

„Hele, támhle je dobré místo. Na oheň tu sice není dřevo, ale nevadí a hlídky platí stejně jako včera.“ uzavřel Nate. Nemohl si nevšimnout pohledu Brixe a tak se začal smát. Spali pod velkou skalní stěnou. Když by pršelo, oni by byli v suchu. Bylo by to dobré místo pro oheň, ale nebylo ho jak rozdělat. Všude byly jenom kameny, a ty jak známo nehoří.

„Musí se tady držet hlídky? Nikdo tu nebude.“ řekl svůj názor Nio.

„Musí, nikdy nevíš co tě potká.“ odpověděl Nate.

„Vždyť je to zbytečný.“

„Nio! Uděláš, co ti řekl Nate, jestli jsi si toho nevšiml má na ruce pásku! A navíc má pravdu. Rymiry tady neuslyšíš. Umí se tu pohybovat, ikdyž to není jejich území.“

To byla pravda. Často přepadali karavany mířící na poušť. 

Nio jen sklopil oči a dělal, že má něco velmi důležitého na práci. Nate dal Brixovi znamení, že děkuje. Noc byla opět klidná, až bylo divné jak moc klidná. Ráno je čekalo nemilé překvapení. Všude bylo bílo. Zima se přihlásila ve celé své bílé kráse. Byl tu však problém s koňmi. Zem byla namrzlá a jim budou podkluzovat kopyta, nezbývalo než jet krokem. Hodně je to zdrží, ale nedalo se nic dělat. Cestou bylo naprosté ticho. Občas se jen někde ozval nějaký dravec, nebo se někde uvolnil nějaký kámen.

„Nějak se mi to tu nelíbí.“ ozval se Hik.

„To nikomu, buď v klidu.“ odpověděl  Nate.

„Mějte oči otevřené, nevíme jestli se tu někde nepohybuje nějaká Rymirský jednotka.“ napomenul je Brix. Pokračovali krokem. Cesta tu byla velmi úzká a nešlo jet ani ve dvou. Museli tedy za sebou, jako chodí, třeba kachny. Kdyby na ně někdo zaútočil teď, byl by to velký problém. Ale žádný zkušený voják by nebyl tak hloupý, aby zaútočil na cestě, kam se sotva vejde jeden kůň.

Konečně měli tu strašnou, úzkou cestu za sebou. Teď už byla cesta širší a vešli se dva vedle sebe. 

Skály kolem nich se začaly pomalu snižovat. Bylo možné se po nich pohybovat, to byla dobrá zpráva.

„Co je tamto před námi?“ prolomil ticho Nio. Před nimi na cestě ležel nějaký předmět, když přijeli blíž, zjistili, že je to kolo. Kousek dál, před zatáčkou se povaloval vůz. Kousek od něj se snažil zachránit alespoň něco ze svého nákladu kupec.

„Pomůžeme mu!“ rozhodl Brix.

„Počkej!“ chytil ho za rameno Nate. „Může to být past!“

Brix Natovo varování chvíli zvažoval.

„Pomůžeme mu!“ nebylo k tomu co dodat. Vydali se tedy k muži, který sbíral své zboží ze země a snažil se ho naskládat mimo cestu. Vůz byl překlopený koly vzhůru.

„Můžeme vám pomoct?“ zeptal se zdvořile Brix, když dorazili ke starci. Otázka to byla naprosto zbytečná. A odpověď si mohli snadno domyslet sami.

„Ano prosím. Můžete mi pomoct otočit vůz a naskládat na něj ty věci.“

Kluci se hned pustili do práce. Nate postával kolem. Pak nenápadně přešel k Urukovi a Nedovi.

„Dávejte pozor na okolí. Nelíbí se mi to. Ten muž je moc klidný na to, že přišel o všechno své zboží.“ oba jen přikývli a poodešli stranou. Nate se šel připojit k ostatním, aby se neřeklo. Nejdříve vůz rozhoupali a ten se potom převalil na zbylá tři kola.

„Děkuji mládenci, nevím co bych si bez vás počal.“ řekl jim kupec a usmíval se.

„Jak se vám tu povedlo takhle obrátit vůz a zlomit kolo?“ zeptal se Nate.

Na kupci bylo vidět, že se ho otázka dotkla.

„To mě máte za zloděje nebo co?“

Hikovi došlo kam Nate míří a tak pokračoval ve vyptávání.

„Za nikoho vás nepovažujeme, můj kamarád se jen zeptal. Když nám řeknete jak se vám to stalo, možná kolo i opravíme.“ vytáhl eso z rukávu.

Muž chvíli nejistě přešlapoval na místě a konečně se rozhoupal s odpovědí.

„Najel jsem na nějaký kámen a to víte, tenhle vůz nic nevydrží.“ to byla první věc, která se zdála podezřelá. Kolem sice bylo spousta kamenů, ale žádný nebyl takový, aby se s jeho pomocí mohl převrátit vůz, a to ještě plný.

„Nedělejte z nás hlupáky!“ křikl Nate a udělal krok ke kupci, cestou ho ale zadržel Brix. I on už tušil, že tu něco nesedí.

„POZOR!!“ zvolali Uruk a Ned zároveň. Pak hned uskočili co nejblíže ke skále. Kolem nich dopadla sprška šípů. Všem hned došlo, že to byla past a že Nate měl pravdu.

Mezi tím, co se starali o náklad a o vůz, se kolem na skále usadili Rymirové a nebýt toho, že Nate nechal hlídku, nejspíš by teď byli mrtví, nebo alespoň zranění. Problém byl, jak je dostat ze skály. Oni měli luky a někteří i kuše. Kluci jako Simirajové měli také luky, ale používali je jen pokud opravdu potřebovali bojovat na dálku a teď je měli zavěšené na sedlech, bez možnosti se k nim nějak dostat. Štíty nenosili a už po několikáté Brix proklel velitele, že je nezařadil do výzbroje.

„Máš nějaký plán?“ otázka patřila Natovi.

„Ne, leda bys uměl lítat, jinak se k nim nedostaneme.“

„No tak asi budeme muset počkat, až jim dojdou šípy.“ řekl s trpkým úsměvem.

Dopadla další salva a po ní hned další. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby šípy pršely. Pak se ozval křik. Byl to Lens. Nevešel se za kámen a šíp ho trefil do pravého ramene. Naštěstí to nebylo nijak vážné, ale bojovat už nemohl. Ostatní to pochopitelně naštvalo. Nate dostal nápad. Vedle něj ležel kupec a vypadal, jako když si to užívá. Nate ho chytil za límec kabátu a vytáhl ho na nohy. Potom vyšel z úkrytu a použil ho, jako živý štít. Střelba rázem ustala. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál.

„Chceš ho zabít, Simiraji?“ ozvalo se ze skal. „To je ale proti tvým zásadám! Nesmíte přece ublížit nevinnému člověku!“ dodal hlas posměšně. Nate chvíli váhal s odpovědí a pořádně jí promýšlel, aby neřekl nějakou blbost.

„Ano, klidně ho teď hned zabiju, protože není nevinný! Kdybychom ho nechali, postříleli byste nás. To mě plně opravňuje k tomu, abych ho tady na místě zabil!“

Chvíli bylo ticho. Nate stále držel dýku pod kupcovým hrdlem. Pak odněkud přiletěl šíp a zabodl se kupci do srdce.

„A co budeš dělat teď Simiraji?“ posmíval se opět hlas. K tomu už nebylo co dodat. Odhodil kupcovo bezvládné tělo, které začínalo být velmi těžké a skočil zpátky do úkrytu. 

"Máš i jiný plán?" zeptal si jízlivě Brix. Nate neodpověděl. Vyběhl z úkrytu a jen tak tak se mu podařilo doběhnout za další kámen. Šípy prosvištěly okolo. Teď byl ale v pasti. Věděl, že pokud vystrčí byť jen palec u nohy, skončí se zapíchnutým šípem. Přemýšlel na plné obrátky. Nic ho nenapadalo. Potom jakoby se stal zázrak. Rymirskou pozornost upoutalo pár postav, které se z ničeho nic objevily za nimi. Nate se odhodlal vykouknout z úkrytu a spatřil Banyho a Brixe, jak si rozdávají rány s nepřáteli. Všichni ostatní zároveň jako na povel vyběhli z úkrytů a šli kamarádům na pomoc. 

Jako první doběhl Nate a s mečem v ruce se vrhl na prvního nepřítele. Ten byl překvapený jeho rychlostí a než stačil vůbec něco udělat, padal mrtvý k zemi s velkou krvavou ránou na hrudi. To už na vršek skály dobíhali i ostatní a začala pravá bitva, kde se vítěz ukáže podle schopností. Nate i jeho jednotka se rvali statečně, ale nepřátel nějak neubývalo, spíš naopak. Neustále přicházeli další, a další a oni měli co dělat, aby se stačili ubránit.

Na Nata šli v jedné chvíli hned tři nepřátelé. Stačil jen stěží vykrývat jejich výpady a o nějakém útoku, nemohla být ani řeč. Zatlačili ho na stěnu skály a bylo otázkou minut, kdy jeho obrana povolí. Pak se k zemi svezl první z nepřátel. Nate nestudoval, jak se to stalo a bleskurychle se postaral o zbývající dva útočníky. Ti byli v šoku a nebyla velká práce je vyřídit. Než se však stačil otočit, byli u něj další dva. Nate se kryl jak uměl, ale zranění zabránit nedokázal. Pod náporem nepřátelských útoků neustále ustupoval a zakopl o kámen. Ve chvíli, kdy ležel, mu jeden protivník zabodl svojí šavli do ramene. Naštěstí pro Nata to bylo levé rameno a mohl pokračovat v boji. Ostatním se už podařilo vypořádat se se svými protivníky a přiběhli mu na pomoc. Za chvíli stáli kolem něj už jen jeho kamarádi. Pomohli mu na nohy. Ten pohled na okolí vypadal děsně. Nate se vždycky snažil obejít nějak to, že bude muset někoho zabít, tentokrát se to však nestalo. Měl zvláštní pocit, takový, jaký ještě nezažil.

„Jsi v pořádku?“ staral se Ned.

„Jo, bude to dobrý. Jak je na tom Lens?“

„Nio už se o něj stará, bude v pořádku. Teď se postaráme o tebe. Sedni si tady.“ ukázal na nejbližší kámen. Přicházel k nim Brix a vypadal naštvaně.

„Proč jsi to udělal s tím kupcem? Mohl nám být k něčemu užitečný!“ začal se rozčilovat.

„Takže je tohle to moje vina?! A kdo měl ten skvělý nápad mu pomoct? Kdybys to neudělal, nikdo by nebyl zraněný, nebo aspoň by to nedopadlo takhle!“ křičel na něj na oplátku Nate.

„Vlastně jo, je to tvoje vina. Nemusel by být zraněný nikdo! To, že jsi vzal jako rukojmího toho kupce byl ten nejblbější nápad, co jsi mohl vymyslet!“

„Kdybych já nenechal Uruka a Neda, aby hlídali, ničeho by sis nevšiml a my bychom teď byli všichni mrtví!“

„Mrtví jsme mohli být i potom, co jsi udělal, a….“

„Tak dost!! To stačí!“ vložil se do hádky Hik. „Přestaňte se tady hádat! Musíme se o Nata a Lense postarat a pak odsud vypadnout! Za chvíli tu můžou být další!“

„Tak pojď sedni si sem.“ vyzval Nata opět Ned.

„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral!“ vytrhl se a mířil dolů ke koním. Z brašny co měl připevněnou k sedlu si vytáhl kus hadru, který měl na leštění a čištění zbraně a strčil si ho pod brnění. Bolelo ho to strašně, ale nic neřekl.

Než vyrazili dál na cestu, prohledaly mrtvé Rymiry. Našli pár zlatých mincí a nějaký tabák. Simirajové měli kouření přísně zakázáno a tak si vzali pouze mince. Nate a Brix spolu nemluvili. Každý házel vinu na toho druhého, ale pravdou bylo, že měl každý půl pravdy.

Projížděli horami už třetí den. Nate a Brix spolu ještě stále nemluvili a napětí v jednotce se dalo krájet. Ostatní přemýšleli, jak by je opět usmířili, ale všechny pokusy zatím selhaly. Nate si nechal ošetřil rameno a už ho bolelo méně, i tak ho ale trochu děsila představa, že bude muset bojovat se zraněnou rukou, ve které měl nejčastěji dýku.

Konečně se před nimi začalo pomalu otevíral údolí. Bylo plné písku a takhle shora vypadlo, jako když se třpytí tisíce malinkých drahokamů. Na vrcholku hor, kde se pohybovali, bylo nasněženo a zima. Čím dál víc bylo jasné, že na poušti taková zima nebude. Pomalu začali sestupovat klikatou cestičkou dolů k poušti. Čím byli níž, tím větší teplo bylo. Připadalo jim, že bylo příjemnější, když je zima a brnění alespoň trochu drží teplo, než když jim teď bude velké vedro. Sestup z hor dolů, trval přibližně půl dne. Zjistili, že takové teplo tam není. Nate byl zvyklý, že na poušti, je přes den vždy velké vedro. Tady to neplatilo. Když byla zima, tak byla všude. Jen někde nebyla tak velká.

„Kudy teď?“ zeptal se Brix a otočil se k Natovi. Ten chvíli zkoumal obzor před sebou.

„Já bych začal na západní straně pouště a postupoval bych na východ.“

„Tím ale nepokryjeme celou poušť.“ to byla dobrá poznámka.

„Nepokryjeme. To bychom se museli rozdělit a to nejde. Pokud má někdo lepší nápad, řekněte ho!“ nikdo žádný jiný nápad neměl.

„Dobře. Pojedeme na západ.“ rozhodl Brix.

Pobídli koně a cválali do pouště. Bylo to zvláštní. Kolem nich nebylo nic jiného než písek. Všude jen samý písek. Nate měl radši nějaké krásné malebné údolí. Kde si mohl lehnout do trávy, nejlépe třeba s Gwen.  Když byl teď v královském paláci, neměl vůbec čas za ní zajít. Trochu si to vyčítal.

„Co je to?“ zeptal se Lens a ukázal před sebe. Před nimi se mlžilo cosi jako stromy. Nebyli si jistí, jestli je jen nešálí zrak. Po pár minutách, ale měli jasno. Byla to oáza.

„Poblíž bude nějaký tábor. Jestli nás uvidí, vyjede nás přivítat asi sto Rymirů. Nemám zájem se s nimi setkat takhle. Počkáme, až bude tma. Potřebujeme moment překvapení.“ uzavřel Nate. S jeho názorem všichni souhlasili. Vrátili se o kus zpět, a schovali se za velkou dunou. Poskytovala jim alespoň nějakou ochranu, aby je nikdo neviděl.