10. Fred

Po tom, co si Nata odvedl onen neznámý cizinec, zůstal Fred sám. Bál se víc něž kdy jindy, že domů se už nikdy nedostane a že své kamarády už taky nikdy neuvidí. 

Mezi otroky strávil necelý další týden. Den co den stál na pódiu a okukovali ho spousty lidí. Smažil se na slunci a jediná věc, která mu dávala naději, aby se z toho úplně nezbláznil, byla myšlenka na rodiče. To jediné ho dokázalo udržet při smyslech. 

Nikdo o něho neměl zájem. Obchody šli otrokáři tak jako tak velice špatně a jediný otrok, kterého za poslední dobu prodal by Nate. To ani zdaleka otrokáři nestačilo.

Jednoho večera bylo všem otrokům oznámeno, že se budou stěhovat do jiného města. Důvodem bylo, že si je nikdo nechtěl koupit.
Přes noc ještě zůstali ve městě a ráno za úsvitu vyrazili. Klece a podium ve městě nechávali. Bude připravené na jindy a krom toho se s ním nikdo nechtěl tahat.

Všichni byli spoutáni k sobě jak za ruce, tak za nohy. Nemohli udělat pořádný krok a tak se vyvracela možnost, že by se někdo pokusil utéct.

Šli přes poušť. Nikde nebylo nic, než jen písek.
Nikdo netušil kam jdou a ani jak je to daleko a vlastně to ani nikoho nezajímalo. Většina otroků už tam byla tak dlouho, že se úplně vzdali myšlenky na svobodný život a stali se z nich živé loutky. Fred se snažil vymyslet nějaký způsob, jak by mohl utéct. Na nic nemohl přijít. Nohy měl svázané a byl rád, že vůbec jde. Koně měl jen otrokář a další čtyři strážní, ale ani to nepřipadalo v úvahu, byli ozbrojení. Vypadalo to, že není žádná naděje na útěk. Bez koně by se stejně daleko nedostal a i tak byli někde v poušti a kdo ví, kde jsou nejbližší lidé.

Šli celý den. Na noc došli k malé oáze. Otrokář se strážnými si rozdělali stany, ostatní otroci spali venku. Nikdo je nehlídal, nohy jim sice rozvázali, ale stejně byli spoutáni za ruce. Otrokář nepředpokládal, že by se některý z nich pokusil o útěk.
 K večeři dostali každý kousek tvrdého chleba a trochu vody, to bylo vše. Zdaleka to nestačilo, aby se nasytili. Najednou se zdálo, že je otrokáři jedno, jak budou vypadat až dorazí do dalšího města.

V noci je na poušti navíc zima a tak se všichni semkli k sobě, aby jim bylo alespoň trochu teplo. Hřáli se navzájem, ale nebylo to moc platné.

Během noci Fred nemohl usnout. Klepal se zimou a také hladem. Zabral vždy jen na chvilku. Probudil ho podivný zvuk. Jako kdyby se někdo snažil něco řezat. Nic ale neviděl a tak se zase uložil ke spánku. Než stačil opět usnout, bylo mu jasné, co to slyšel. Jeden z otroků našel v písku zahrabaný kámen a jeho ostrou hranou se snažil přeřezat pouta na rukou, aby mohl utéct. Vypadalo to, že se mu to povedlo. Fred dělal, že spí, ale opatrně po něm po očku pokukoval. Otrok se pomalu zvedl, aby nikoho nevyplašil. Chtěl se dostat ke koním, ale zakopl o provaz, který se válel kousek vedle. Byl tam připravený na ráno, aby mohli strážní otroky zase svázat.
Otrok žuchl do písku a vydalo to tlumený hluk. Bohužel to zřejmě probudilo některého ze strážných a ten vyšel ven.

Stačila mu chvilka, aby mu došlo co se děje. Doběhl k otrokovi a chytil ho pod krkem. Potom s ním vší silou hodil o zem a neodpustil si ani pár kopanců a nadávek. To probudilo i všechny ostatní v táboře. Otroci zděšeně zírali co se to děje a ostatní strážní si přišli také kopnout nešťastného otroka. Ze stanu se vyřítil ven otrokář a v ruce třímal bič. I jemu stačila chvilka, aby mu došlo o co jde.

„Přiveď ho sem!“ procedil mezi zuby. V jeho obličeji byl nepopsatelný hněv, který se mísil s krutostí.
Strážný otroka popadl a hodil s ním před otrokáře. Klečel před ním a celý se třásl. Otrokář se zlostí v obličeji, se podíval na všechny ostatní. Potom zpátky na otroka, co klečel před ním a ještě jednou na ostatní.

„Tohle nechť je varováním pro všechny ostatní, co pomýšlejí na útěk!“
Potom vzal svůj bič a zmlátil otroka téměř do bezvědomí. Chvíli ho pozoroval se škodolibým úsměvem, pak si odplivl a odešel zpět do stanu. Ještě chvíli se ozývaly různé nadávky.
Bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Z ran vytékala krev a na ní se lepil písek, muselo to být velmi bolestivé. Ostatní otroci jen vyděšeně zírali. Fred měl pocit, že se asi pozvrací. Najednou se mu plán na útěk nezdál jako dobrý nápad.

Zbytek noci už nezamhouřil oka. Možná to bylo i tím, že necelé tři metry od něj ležel muž, který se svíjel v bolestech, tiše naříkal a prosil ostatní o pomoc.

Ráno už bylo podstatně tepleji než večer. Fred doufal, že to, co se stalo v noci byl jen špatný sen. Stačil však jediný pohled a věděl, že to sen nebyl. Otrokář byl pořád hodně naštvaný a tak k jídlu nedostali nic, jen každý doušek vody. Potom vyrazili. Zbitého otroka tam nechali na pospas jeho osudu. Otrokář nasadil rychlejší tempo než včera a tak museli pomalu klusat. Jenže to byl v horkém písku do kterého se člověk pěkně boří, trošku problém. Zanedlouho se našlo pár otroků, kteří nevydrželi a klesli k zemi. V před je hnali strážní s bičem v ruce.

Na vysoké duně se zastavili. V dáli bylo vidět něco co hodně připomínalo písečnou bouři.  Obzor byl zakalený do žluta a chvílemi mohli spatřit vířící písek. Opravdu to byla ona. Měli málo času na to, aby před ní utekli. Otrokář se rozhodl všem otrokům rozvázat nohy. Přes to jak byl naštvaný, nechtěl o své zboží přijít. Za pár minut došla bouře k až nim. Všude se vznášel drobný dusivý písek. Zalézal všude kam se dalo. Všichni ho měli během chvilky úplně všude.
 Koně si lehli na zem a strážní se schovali k nim. Najednou propukla panika mezi otroky. Fred netušil proč, ale věděl, že téhle šance, by mohl využít. Už od chvíle co vyrazili se snažil z pout dostat a teď už byl velmi blízko. Strážní opustili úkryty u koní a šli donutit otroky, aby si lehli a neudusili se. To byla úžasná příležitost. Fred párkrát otočil zápěstím a ruce uvolnil. Potom se roběhl tak rychle jak jen mohl k nejbližšímu koni. Než se ale kůň postavil, všiml si ho jeden strážný. Okamžitě se otočil a řítil se za ním. Fred už seděl na koni a snažil se ho pobídnout do jakéhokoliv chodu. Kůň se nechtěl moc hýbat, všude byl jemný dusivý písek a ani kůň ani Fred nic moc neviděli. Než se rozpohyboval, byl u něj strážný. Rozmáchl se mečem a zásah. Fredovi začala s levé ruky téct krev. V mžiku byla rána obalena vířícím pískem. Fred neměl čas nějak se tím zabývat, potřeboval okamžitě zmizet. Pobídl ještě jednou koně a ten se konečně dal do cvalu. Netušil kam jede ani jestli to přežije. Důležité pro něj bylo, že unikl otrokáři.

Bouří ujížděl už celou věčnost. Šlo to pořád pomaleji. Písek pomalu jakoby houstnul a jim se dýchalo čím dál hůř. Nakonec musel zastavit. Schoulil se ke koni a čekal až bouře přejde. Po nějaké době, která Fredovi připadala jako věčnost, bouře odešla a nikde opět nebylo nic, než písek. Nevěděl kudy má jet a tak jen pobídl koně. Plahočili se pouští už celý den, Fred měl obrovskou žízeň a kůň na tom nebyl o nic lépe. Několikrát měl pocit, že vidí studnu, ale nebylo tam nic. Pomalu začínal blouznit. V noci už musel z koně slézt a jen ho vedl vedle sebe. Už ani nezastavoval, věděl, že pokud to udělá, už se nezvedne. Šlo se mu čím dál hůř. Už ani nepřemýšlel, nešlo to. Potom upadl. Byl tak vysílený, že vstát už nedokázal. Pomalu se smířil s tím, že už se neprobudí.

9. Výběr

Ráno lilo jako z konve. Dešťové kapky bubnovaly na střechu stanu a donutily Nata vstát dříve, než zamýšlel. K tomu se ještě přidala vlezlá zima. Když už byl vzhůru, ještě jednou si zkontroloval, že si zabalil na cestu vše, co se mohlo hodit. Okolo sedmé hodiny za ním přišel Lim a Byrek. Tvářili se neuvěřitelně tajemně. Dostal od nich obálku s instrukcemi a pokyny, aby se dostal na místo zkoušky.

„O tomhle nikdo nic neříkal!“ rozčiloval se.

„Uklidni se. Nikdo to nevěděl! Má to prověřit, jak jsi schopný orientovat se v terénu.“

„A co když to místo nenajdu?“

„Tak končíš. Zkoušky budou čtyři, ale pokud se nedostaneš ani na místo...“

„Kolik mám na to času?“

„Musíš tam být, než zapadne slunce.“

„Což je v kolik??“

„To už ti říct nesmím. Musíš na to přijít sám.“ 

Ani trochu se mu to nelíbilo, ale neměl moc na výběr. Schoval si obálku do tašky a probodl oba pohledem.

„A to jedou všichni stejnou cestou?“

„Ne, každý má jiné instrukce a každý jede z jiného tábora. Nezkoušej se ale nikoho držet. Hlídají to. Pokud tě načapou, je konec!“

„No, necháme tě připravit. Až budeš připravený můžeš vyrazit.“ dodal Lim.

Oba se otočili a vyšli ze stanu. Chvíli po nich se přišla rozloučit Lia. Nate už měl vše sbaleno a po krátkém povzbuzování Liu objal a dal jí pusu na tvář. Nechtělo se mu pryč. Aby nebylo loučení ještě těžší, radši rychle vynosil věci ven, přivázal tašky k sedlu, skočil na koně a odcválal pryč. Musel se ale ještě vrátit. Nedalo mu to a musel Liu políbit ještě jednou.

Zastavil se, až když neviděl tábor. Pak sesedl. Posadil se na velký kámen vedle cesty a konečně rozdělal obálku. Byl zvědavý, co ho vlastně čeká.

V obálce byl jeden papír a byl zašifrovaný.

„Tak to je fakt skvělý.“ posteskl si nahlas. Přitom se rozhlížel kolem sebe, jako by snad čekal, že od někud vyleze Byrek a začne ho poučovat o tom, že na to má být připravený.

Na papírku stálo: Až dojedeš dlouhému kameni, tam spoustu plodů ráje spatříš. Z velké výšky cesta krátká bude se ti zdát a až na velkou zmiji narazíš, vést se jí nech, ona dovede tě tam, kam žádáš.

Vůbec ho to nepotěšilo a taky tomu pořádně nerozuměl.

Zkoušel si vzpomenou co se naučil, když chvilku chodil do skauta, ale v hledání cesty nikdy moc nevynikal. Obracel papír vzhůru nohama a snažil se jak uměl. Přemýšlel, co by mohlo znamenat dlouhý kámen. Po chvilce uvažování si vzpomněl, že s Liou občas projížděli kolem velké skály a dlouhý kámen by mohla být právě ta skála. Nepřišel na nic jiného, co by mohl být onen dlouhý kámen a tak pobídl Shadowa a ujížděl ke skále. Za chvilku byl na místě. Nemohl si ale nijak ověřit, že je tu správně. Nezbývalo, než začít přemýšlet, co je to ta spousta plodů ráje.

Shadowa uvázal k velké jabloni a sám pak chodil kolem skály pořád dokola. Za nic na světě nemohl přijít na to, co mají ty plody být.

Už ho nebavilo chodit pořád sem a tam a tak si sedl pod jabloň a zakousl se do šťavnatého jablka, které leželo hned vedle. Najednou mu něco došlo. To jablko. Rázem si vzpomněl, jak Adam s Evou utrhli v ráji ze stromu jablko. Plody ráje, museli být jablka. Jiné vysvětlení neměl. Znovu si přečetl papírek a uvažoval nad další instrukcí. Jabloň rostla nedaleko od skály, téměř na okraji strmého útesu. Došel až na ke kraji ve snaze spatřil dole na polích nějakou stezku. Neviděl nic. Už si začínal myslet, že je na špatném místě, když dostal nápad. Vyšplhal až do koruny jabloně a rozhlížel se krajinou. Stromy začínaly pomalu opadávat a vše se barvilo do listopadových odstínů. Pak jí uviděl! Necelých pár set metrů od něj byla ve vysoké trávě vysekaná cesta. Moc dobře věděl, že tam tudy prošel a ničeho si nevšiml. Bylo to vymyšlené chytře. Kdyby na strom nevylezl, cestu by nikdy nenašel. Rychle sešplhal dolů a vydal se na cestu.

Cesta to byla opravdu dlouhá. Připadalo mu, že už jede celou věčnost a to mohlo být teprve pár hodin, co vyrazil z tábora. Pak se cesta náhle rozdělovala a nastala otázka, která je ta správná. Další instrukce říkala, následuj velkou zmiji. Jenže co to byla ta velká zmije? Nate čekal, že uvidí opravdovou živou zmiji. Nikde ale žádná nebyla a tak usoudil, že tady ještě zahýbat nebude. Pokračoval dál. Minul ještě asi tři další odbočky, ale stále nikde neviděl zmiji. Dojel až na konec cesty. Dál už nevedla a tak mu nezbylo než se vrátit a celou cestu projet znovu. Ani druhý pokus ale nebyl úspěšný a tak musel potřetí. Zastavil u poslední odbočky. V trávě ho upoutal šedivý předmět. Byl to kus hadru. Když přišel blíž zjistil, že je stočený do klubíčka a jsou na něm nakreslené znaky jaké mívají zmije.

„ZMIJE.“ došlo mu konečně. Projel kolem ní tolikrát a pořád si říkal, že je to jen obyčejný kus hadru. Radši nechtěl přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby si to nešel prohlédnout pořádně zblízka.

Odbočil tedy doleva a tryskem se hnal po cestě, aby trošku dohnal čas. V duchu si lámal hlavu nad tím, co může být poslední úkol. Minul zatáčku a bylo mu jasné, kam ho měla zmije dovést. Uviděl velké jezero. Na tu dálku se krásně třpytilo a byl tam ohromný vodopád.

Dojel k jezeru. Voda byla krásně čistá a Shadow okamžitě sklonil hlavu a dychtivě se napil.

Nate se snažil podle slunce zjistit kolik je hodin a usoudil, že bude krátce po třetí hodině. Času mu tedy zbývalo ještě dost. Pak mu ovšem došlo, že nemá žádné další instrukce a jediné co připadalo v úvahu, bylo jít se podívat kolem jezera a zkusit najít další část pokynů.

Chvíli chodil kolem vody, koukal pod každý kámen a vylezl i na několik stromů. Vylezl na ten nejvyšší v naději, že opět najde nějakou cestu nebo cokoliv co mu nějak pomůže. Nic.

Byl necelých pět metrů nad zemí a rozhlížel se na všechny strany. Uprostřed jezera ho upoutalo něco na malém ostrůvku asi 200 metrů od něj. Na ostrůvku byl nějaký předmět, od kterého se odráželo slunce. Nejspíš to bylo zrcadlo. Vedle něj, ale bylo ještě něco, co se na tu dálku nedalo moc dobře rozeznat.

Natovi nezbylo než slézt dolů a na ostrůvek doplavat. Svlékl se do půli těla a skočil do ledové vody.

Jako malý závodně plaval a tak mu 200 metrů nedělalo žádné problémy. Na ostrůvek doplaval během chvilky, jen ta ledová voda mu vadila.

Opravdu tam bylo zrcadlo a vedle něj byl dopis v červené obálce. Byl rád, že našel další část, ale při pohledu na ledovou vodu se celý otřásl. Zpátky musel plavat na znak a obálku mít v ústech, aby se ve vodě nenamočila a písmo se nerozpilo.

Ven vylezl celý promrzlý, ale jinak šťastný, že našel co potřeboval. Utřel se do deky, kterou měl na spaní a oblékl se do suchého oblečení. Potom si sedl, zády se opřel o strom a četl si další instrukce.  Opět zašifrované.

Stálo tam: Projdeš skrze vodní stěnu, tma, jenž obklopovat tě bude, nebude trvat dlouho. Pak na světle spatříš velký majestát a u něho i svůj cíl.

„Opět krásná šifra.“ pomyslel si. Nasedl znovu na Shadowa a klusal k vodopádu. Měl štěstí, že se k němu dalo dostat po cestě a nemusel plavat. I když to byla spíš uzounká cestička, než normální cesta. Shadowovi několikrát podklouzla kopyta a Nate trnul hrůzou, aby nespadl.
Voda byla ledová a vše co si s sebou vezl, by bylo mokré.

„Projdi vodní stěnou.“ opakoval si nahlas. „Nejspíš to bude znamenat projdi vodopádem.“ přeložil si do srozumitelného jazyka. Ovšem se stalo to, co nechtěl. Prošli vodopádem a vše bylo v tu ránu mokré. Nezbylo než doufat, že to brzy uschne.

Další instrukce říkala, že tma nebude trvat dlouho. Napadlo ho posvítit si na cestu, ale neměl s sebou nic co by se dalo zapálit a neměl ani nic, čím by se to něco dalo zapálit. Zkrátka musel se spolehnout na svou ruku, kterou měl nataženou před sebe. Druhou držel uzdu, aby se mu kůň nesplašil. I přesto, že našlapoval opatrně, několikrát zakopl. Oči se pomalu přizpůsobovali tmě a byl schopen rozeznat nejbližší obrysy stěn. Zdaleka to však nestačilo. Nemálokrát narazil hlavou do stěny a to si byl jistý, že tam žádná není. Shadow také několikrát upadl a snažit se ho zvednout po tmě se rovnala nadlidskému úkolu.

V dálce začal rozeznávat malé, ale stále se zvětšující světlo a na tváři ucítil lehký závan větru. Byl na konci. Vydechl úlevou a i na Shadowovi poznal, že je rád z té tmy venku. Dál se v dopisu psalo o velkém majestátu. Opodál stál obrovský a také hodně starý smrk. Čněl nad všechny ostatní a pokud tohle nebyl onen majestát, tak šel Nate špatně celou dobu. Došel k němu a pod kmenem z jehličí trčel další dopis. Zhrozil se, že bude muset luštit další šifry a tak bylo příjemným překvapením, když v dopise stálo: Gratuluji, mladý válečníku. Tímto jsi splnil první část své zkoušky. Tábor leží, jeden a půl kilometru východním směrem. To bylo potěšující. Jenže kde je východ? V duchu proklel toho, kdo tu cestu plánoval. Pomohlo mu tátovo vyprávění, že stromy jsou nejvíce ošlehány větrem ze severu. Šel k lesíku a prohlížel si stromy. Na nějakých nebylo vidět vůbec nic, ale na jednom byly z jedné strany značné rýhy. Nate doufal, že směr určil správně a vydal se na východ.

Do tábora dorazil asi hodinu před západem slunce. Byl rád, že dorazil včas, ale také ho překvapilo, že byl v táboře první.

„Vítej mladý bojovníku. Mé jméno je Visel.“ řekl usměvavý muž, který ho přišel přivítat.

„Jsi tu jako první. To je na začátek dobré. Teď si tu postav stan a odpočiň si. Až dorazí ostatní, dozvíš se vše potřebné.“ dodal ještě a odešel.

Nata velmi hřálo, že je první a byl rád, když si mohl po náročném dni aspoň na chvilku odpočinout.

Postavil stan a postaral se o Shadowa. Dal mu čistou vodu, k jídlu měl koník trávu a potom ho vytřel do sucha dekou, kterou vezl speciálně pro tento účel. Normálně by to udělal senem, ale teď žádné neměl. Když byl se svou prací spokojen, vyndal z tašky kus chleba a studené opečené maso. Celý den vlastně nic nejedl a až teď si uvědomil, že padá hlady. Po jídle se šel trochu protáhnout. Obešel tábořiště. Sousedila s ním velké louka. Tam se budou konat zítra zkoušky. Když se vrátil z průzkumu, bylo tam několik dalších stanů. Pomalu se začali sjíždět i ostatní bojovníci z celého království. Každého z nich šel Visel přivítat osobně. Krátce po západu slunce bylo v táboře něco kolem dvaceti mladých válečníků. Každý kdo přijel později, měl smůlu a musel se vrátit zpět. Nesplnit první úkol znamenalo okamžitý konec. Visel nechal všechny chvíli vydechnout a pak je svolal ke společné večeři. Visel měl úvodní řeč.

„Ještě jednou zde vítám Vás, všechny mladé válečníky, kteří jste byli svými mistry vybráni, abyste se ucházeli o jediné, zdůrazňuji JEDINÉ místo v elitní, královské, Simirajské jednotce. Zítra ráno vás čekají tři úkoly, které prověří jak umíte zacházet se zbraněmi a jak silné je vaše odhodlání stát se členem této významné jednotky.“ zakončil svůj proslov a ozval se potlesk. Na tvářích všech mladých válečníků se značilo odhodlání.

Po večeři se všichni rozešli do svých stanů, aby nabrali síly, nebo zkontrolovali zda mají opravdu vše, bez čeho se zítra neobejdou.

Po dlouhé době bylo ráno teplé a svítilo slunce. V táboře už panoval čilý ruch ještě před svítáním. Všichni byli nervózní a jako na trní. Nate nedokázal nic sníst a pořád myslel na to, co ho čeká.

„Všichni sem.“ ozvalo se. Byl to Visel a po jeho boku stál velitel Ridrick. Když spatřil Nata usmál se a kývl na něj.

„Vaší dnešní první zkouškou bude boj s mečem. Každý si vylosuje jednoho protivníka se kterým se potom utká. Ten, který vyhraje postupuje dále.Všichni mi rozuměli? I vy pánové tam vzadu?!" dva chlapci nejdále od velitele si vzrušeně něco šuškali. Hned jak je velitel oslovil, přestali. "Pokud se nějak zraníte a nebudete moci pokračovat, zaboucháte třikrát dlaní o zem. Pokud to ale uděláte, jste vyřazeni a budete muset opustit tábor. Je vše jasné?“

„Takováhle pravidla ale minule nebyla!“ ozval se někdo z davu.

„Nebyla. Pokud se to někomu nelíbí, může odjet okamžitě! My hledáme jen ty nejlepší!“ stál si na svém velitel. Brebentící dav se pomalu rozcházel. 

Bylo vidět, že jsou tu i tací, kteří se do jednotky snaží dostat už po několikáté. Visel si je opět všechny svolal a malém pytlíku měl roztrhané kousky lístečků se jmény účastníků.

Chlapci vytvořili frontu, aby si mohli vytáhnout kousek papíru se jménem svého protivníka.

Na Natově papírku stálo Dure Geel. Byl to sedmnáctiletý hoch, který tu byl už po páté. Nebyl moc vysoký, ale nebylo radno ho podceňovat. Neustále se kolem sebe rozhlížel, jako kdyby čekal každou chvíli nějaký útok.

Celkem bylo jedenáct dvojic.

Když měl každý svého protivníka, sešli se na louce kousek od tábora. Nate a Dure byli na řadě jako třetí. Prvnímu páru boj netrval ani deset minut a bylo rozhodnuto. Chlapec o téměř dvě hlavy menší než jeho protivník dokonale využil své velikosti a tím i mrštnosti a soupeř dostal zásah a ani nevěděl jak.
 Další kolo trvalo déle. Oba chlapci volili spíše obranný postup a tak trvalo, než některý udeřil. Nakonec přišla řada na Nata.

Nastoupil proti svému soupeři. Každý se uklonil a potom zaujal bojovou pozici. Chvíli jen chodili v kruhu. První zaútočil Dure. Vedl krátký výpad na nohu, ale Nate byl rychlejší a bez problémů ho vykryl. Rozhodoval se, jestli zaútočí, ale nechtěl riskovat. Poznal, že teď je řada na něm. V hlavě se mu honily stovky myšlenek a on se nedokázal pořádně soustředit. Věděl, že pokud Dura nezasáhne bude na řadě on a situace se otočí. Více si věřil v útoku a tak  vyrazil vpřed. Naznačil sek na pravou ruku a potom rychlým pohybem zasáhl Dureho břicho. Protivník byl zaskočený, takovou rychlost nečekal a Nate se dočkal i malého potlesku od ostatních. Postoupil do dalšího kola a měl chvíli čas, aby si oddychl.

Po hodině nastal čas na druhé kolo. Tam už postoupilo jen šest dvojic a opět se losovalo s kým bude kdo bojovat. Natův nynější protivník byl o hlavu vyšší než on sám a patřil k favoritům. Jmenoval se Okio. Tentokrát byli na řadě jako poslední. Nate už byl trochu klidnější, ale chtěl postoupit dál a věděl, že teď to už tak jednoduché nebude. Sotva se oba soupeři uklonili, Okio už vedl útok na Natovu hlavu. Nate stihl zareagovat a uskočil stranou. Okio minul jen o kousek a než se Nate stačil vzpamatovat už tu byl další a další útok. Soupeř byl velmi rychlý. Chvíli to takto pokračovalo dál. Pak si Nate řekl, že když bude takhle pokračovat jednou zásah dostane. Nad ničím nepřemýšlel a vrhl se kupředu. Nejdříve zkusil přímý sek zespodu na břicho, nevyšlo to. Potom zkusil kruh kolem ruky a sek na záda, ale ani toto nevyšlo. V nejvyšší míře zoufalství se rozmáchl, jak nejrychleji to šlo a švihl soupeři přes levé stehno. Ozvalo se křupnutí a když Nate otevřel oči, viděl Okia klečet před sebou a svůj meč v půli zlomený na zemi. Nejraději by se Okia zeptal jestli je v pořádku, ale tohle Simirajští bojovníci nikdy nedělali, bralo se to jako projev slabošství. I tentokrát tedy postoupil dál.

Zbývaly tři dvojice. Měli další hodinu na to, aby si trochu oddychli. Nata ještě pořád brněli ruce, jak musel vykrývat Okiovi tvrdé údery. Byl čas na další kolo. Nate šel první. Jeho protivník se jmenoval Fuko. Byl o dost menší a snad i mladší než Nate, ale jeho hbitost a rychlost byla obdivuhodná. Boj už trval déle než patnáct minut a stále nikdo nedal zásah. Oba chlapci už byli unavení a na průběhu boje to bylo znát. Nate se nechtěl hnát do zběsilých a nepromyšlených útoků a tak raději zaujal obrannou pozici. Čekal, až se Fuko unaví natolik, aby mohl zasáhnout. Byli čím dál unavenější a Nate by nejspíš ani nevyhrál, kdyby Fuko neudělal osudovou chybu. Snažil se Nata nachytat tak, že mu zaútočil na hlavu a potom chtěl udeřit zespodu na bok. Nate v té rychlosti udělal pouze kotoul vpřed a potom máchl mečem za sebe. Byla to nejspíš shoda náhod, že se Fuko zrovna otočil a meč ho zasáhl přímo do břicha, protože jinak by zasáhl záda a sek by tak byl neplatný.

Bylo to neuvěřitelné a všichni co stáli kolem jen nevěřícně kroutili hlavou. Do čtvrtého kola měli postoupit tři bojovníci, nakonec ale nastoupili jen dva. Poslední se zranil v boji a musel skončit.

Nate se tak naprosto neuvěřitelnou shodou náhod dostal až do finále, kde šlo o všechno. Po hodině odpočívání, nastoupili proti sobě. Tentokrát ani nevěděl jméno svého protivníka a bylo mu i jedno. Byl vyčerpaný a dokázal myslet jen na to, aby neudělal nějakou chybu a souboj vyhrál. Ze začátku se soupeři opět obcházeli a jen tak zlehka oťukávali. Ani jeden nechtěl zbytečně riskovat. Nakonec Nate nevydržel a vrhl se do útoku. Stačil jeden přímý bod na břicho a bylo rozhodnuto. Soupeř jen nevěřícně zíral a nemohl pochopit, jak se to mohlo stát. Vždyť si ani skoro ničeho nevšiml. Zato Nate klesl na kolena a málem se rozplakal dojetím a vyčerpáním zároveň. Nemohl uvěřit, že dokázal porazit mnohem zkušenější bojovníky, než byl on sám.

Souboje s mečem, trvaly od samého rána, až do večera. Všichni chlapci se jako včera večer sešli u společné večeře. Visel měl opět slavnostní řeč.

„Mí drazí, mladí bojovníci. Máte za sebou první náročný den a já věřím, že pro některé byl úspěšný. Špatná zpráva je, že nás opustil jeden, velice statečný mladík. Při souboji s mečem se zranil a znemožnilo mu to pokračovat dále. Není to ale žádná hanba. Stát se to může každému.“ dořekl Visel a malinko se pousmál. Kdo ten den zvítězil, se neříkalo, Simirajové to brali jako vychloubání, ale to Natovi nevadilo, ještě pořád měl úžasný pocit. Když se večer staral o svého koně, pořád ho hřálo co dnes dokázal. Hlavou se mu ale honily i myšlenky na zítřejší střelbu z luku a hlavně, na tu ze sedla. Byla to jeho nejslabší stránka a přímo ho děsila.

Ráno bylo deštivé. Lilo jako z konve a během pár minut byli všichni promočení až na kůži. Snídalo se tedy pod velkým stanem. Po snídani dostali instrukce na ten den. Pro změnu jim je předal velitel Ridrick.

„Dnes vás čeká střelba z luku na dvě stě metrů a střelba ze sedla ve cvalu na sto metrů. Přeji všem hodně štěstí.“ většinou mluvil stručně, ale vždy vystihl to nejdůležitější. Víc stejně nebylo potřeba.

Všichni se rozešli a za půl hodiny už byli nastoupeni v řadě vedle sebe na louce, kde se včera konal turnaj s meči. Nate, jako většina ostatních, měl tětivu povolenou, aby mu v dešti nenavlhla a neprodloužila se. Mělo by to špatný vliv na její pružnost a vůbec by na terč nemusel dostřelit. Pořád ještě lilo a přes sloupy vody nebylo moc vidět. Aspoň měli všichni stejné podmínky. Měli deset pokusů.

„Připravte se!“ zavelel Ridrick. Ti co měli uvolněnou tětivu ji teď rychle natáhli.

„Zamířit!“

„Palte!!“ ozvalo se a vzduchem zasvištělo devatenáct šípů. Skoro každý zasáhl terč. U  každého terče stáli pomocníci a místo kam se zabodl šíp označili červeně. Takto to šlo i se zbývajícími devíti pokusy.

Nate na tom nebyl nejhůř, ale jeho nejlepší výsledek to také nebyl. Nakonec skončil z devatenácti na šestém místě. To nebylo tak hrozné. Teď přišla na řadu střelba ze sedla. Pokusů bylo jen pět a Nate jel jako dvanáctý. Snažil se jak mohl, ale až na dva pokusy minul. Nakonec skončil sedmnáctý. To už bylo špatné a jemu bylo jasné, že musí zítra při souboji s dýkou obstát co nejlépe.

Dnes večer Visel neměl žádný projev, jen válečníkům popřál dobrou noc.

Probuzení bylo strašné. Všude byla tma a co hůř, Nate ležel v trávě neznámo kde. Jediné co věděl bylo, že je v lese. Nad ním zářily hvězdy a kolem šustilo listí stromů. Netušil co se to děje. Neměl u sebe nic než...dýku. V tu chvíli mu bylo jasné o co jde. Byla to část zkoušky. Jenže nevěděl co má dělat ani kam jít.

Po prvotním šoku se zvedl a zamířil směrem, který mu připadal nejlepší. Nevěděl proč, prostě jen šel.

Po rozednění už bylo trochu lépe, ale pořád se mu honily hlavou myšlenky co tohle má být. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že se k němu přidal jakýsi muž.

„Dobrý den mladý muži, kam máte namířeno?“ zeptal se zdvořile.

„Nevím.“ pokrčil Nate rameny. „Jdu, kam mě nohy nesou.“

„Dovolíte mi abych Vás kousek cesty doprovázel?“

„Proč ne.“ pokrčil rameny. Moc cizince nevnímal, měl vlastní problémy.

Nějakou chvíli tak spolu šli a Nate začínal mít čím dál silnější pocit, že je někdo sleduje. Kdykoliv se ale otočil, nikde nikdo nebyl.

„Co je to s tebou chlapče?“

„Ale to nic. Já...mám jen divný pocit to je celé.“ vysvětlil. Ale k divnému pocitu se už přidalo i nepřirozené šustění křoví. Šustilo, jako kdyby se v něm něco nebo někdo pohyboval.

„Někdo nás sleduje.“ řekl a vytáhl z pouzdra dýku, připraven bránit sebe i cizince.

 Nemusel čekat dlouho, jen co vytáhl dýku, vyskočili z houští čtyři po zuby ozbrojení muži.
Pomalu se sunuli k nim. Nate si promýšlel své příští kroky. Vůbec si nevšiml cizince, který ze se shodil starý kabát a najednou byl velice podobným ostatním útočníkům. Chytil Nata zezadu a na krk mu přitiskl nůž. 

„Prachy a cennosti sem!“ zasyčel mu do ucha.

„Nemám u sebe nic co bych vám dal a i kdybych měl, nedal bych vám to!“ stál si na svém Nate. Pokusil se muži vykroutit, ale nepovedlo se.

Muž na něj dál tlačil ať raději udělá co po něm chtějí nebo ať se vzdá. Neustoupil. Prudce zaklonil hlavu a nepřítele bolestivě praštil hlavou do nosu. Ten  zavyl bolestí, pustil ho a chytil si krvácející nos. Když banditi viděli, že se nevzdá a hodlá s nimi bojovat, vrhli se na něho. On byl sám a na něj se řítili čtyři halamové s meči v rukou. Nate využil toho, že je v lese a že je menší a tím pádem mrštnější. Během minutky vyšplhal na nejbližší strom a v okamžiku, kdy bandita doběhl k němu, se otočil a skočil mu na záda. Ten se ho snažil setřást, ale Nate ho jednou, velmi dobře mířenou ranou do spánku omráčil. Halama mu nešťastně zavalil nohu a chvíli mu trvalo, než ji vyprostil. Byl moc pomalý a než se stačil zvednou a ohlédnout se, byli u něj další dva. Jeden ho chytil kolem pasu a znehybnil mu ruce. Druhý se snažil ho omráčit. Nate využil výhody volných nohoua toho, že ho halama drží a vší silou vykopl před sebe. Zasáhl útočníka do břicha. Ten se zhroutil na zem a snažil se popadnout dech. Na chvíli získal čas. Potom se vší silou zakousl do rukou, které ho pevně svíraly.

„AAAUUUU!!“ ozvalo se. Nate se sice vymanil z tvrdého sevření, ale už po něm šel první bandita. Máchl mečem a kdyby Nate včas neuskočil, nejspíš by byl na dvě půlky. V tom šoku si ani neuvědomil, že se mu košile barví krví. Bandita se ušklíbl a zaútočil znovu. Tentokrát zaútočil na pravou ruku. Sek byl naprosto přesný a Nate nebyl schopen dál svírat dýku. Od lokte až k zápěstí měl krvavý šrám, který krvácel. Upustil jí, ale stejně se pořád nevzdával ani přesto, že se mu z boku a zápěstí linula teplá krev. Věděl, že nemůže vyhrát, ale nechtěl se vzdát. Halamové nakonec zahodili zbraně a místo nich vzali do rukou klacky, které ležely všude po zemi. Stačilo pár ran a Nate byl na pokraji zhroucení. Už neměl sílu se bránit. Klečel v trávě, svíral si břicho a z obličeje mu stékala krev. Cítil jak mu otéká pravé oko a byl čím dál zmatenější. Špatně se mu dýchalo a měl pocit, že mu zpřelámali žebra.

„Tak co? Už to vzdáš? Nebo chceš dostat ještě?“ zeptal se bandita a ušklíbl se.

„Vzdávám se.“ pomalu vykoktal. Krev a pot mu stékaly i do očí. Pomalu přicházel o vědomí.

„STAČÍ.“ ozvalo se najednou. Nate ten hlas znal, nebyl to nikdo jiný než velitel Ridrick.

Pořádně si už neuvědomoval, co se to děje, ale i přes všechnu bolest mu začínalo být jasné, že má za sebou poslední zkouškou. Ještě nad sebou zahlédl několik rozmazaných postav,které se ho snažili zvednou a pak mu svět zčernal. 

Donesli ho zpět do tábora a ošetřili mu rány. Všechny byly jen povrchové, ale i tak bolely pořádně. Do stanu vešel Visel a Ridrick. Oba měli na tváři úsměv.

„Jak je ti?“

„V hlavě mám tisíc střepů, ruku necítím a nevidím na pravé oko. Jinak je to fajn.“ snažil se o náznak úsměvu. Přes bolest se mu moc nepovedl.

„Gratuluji, prošel jsi zkouškou.“ řekl po delší odmlce Ridrick.

„Prošel? Vždyť jsem se vzdal.“

„To, že se vzdáš neznamená, že jsi prohrál. Když tě vyzývali, aby ses vzdal, odmítl jsi. Bojoval jsi i když už jsi nemohl a to je důležité. A nakonec jsi poznal, kdy se máš vzdát. To se cení nejvíc a proto jsi zkouškou prošel na výbornou.“ usmál se a odešel. Nate úplně nechápal, ale byl rád, že to má za sebou.

Na ošetřovatelský stan donesli během dne ještě zbylé účastníky a každý byl na tom jinak. Někteří se vzdali hned a potlučení byli jen trochu, nebo vůbec. Někteří se odmítli vzdát úplně a ti byli zřízení nejvíc.
Ten den se už nic nedělo. Všichni chlapci byli unavení a z osmdesáti procent i zranění. Velitel Ridrick a Visel dávali dohromady výsledky, aby mohli ráno oznámit, kdo se do jednotky dostal. Večer už bylo Natovi líp. Nemohl sice pořádně hýbat pravým zápěstím a neviděl na pravé oko, ale cítil se šťastný, že už to má za sebou. Začal v něm pro změnu sílit pocit nervozity ze zítřejších výsledků.

Bylo to tady. Všichni se sešli před hlavním stanem, kde stáli ve třech řadách. Visel a Ridrick si dávali na čas. Přišli se zpožděním, nespíš proto, aby u chlapců zesílili nervozitu. Konečně se objevili. Začal Ridrick.

„Všichni máte za sebou tři zkoušky. První byl souboj s mečem. Druhý byla lukostřelba. A třetí a poslední úkol byl pro většinu z vás těžší než doopravdy byl. Nebylo moc těch kteří ho splnili. Nuže přejdeme tedy k tomu, na co všichni tak netrpělivě čekáte.“ Nate si všiml, že se za ním pohybují nějaké postavy. Byla to Simirajská jednotka, zvědavá, kdo nový k nim přistoupí.

„Tak tedy.“ odkašlal si „Naším vítězem, který obstál ve všech zkouškách vyjma jedné, a který tvrdě a poctivě nedlouho trénoval, aby se mohl této šance zúčastnit se stává......“ nastala chvíle kdy bylo hrobové ticho, nikdo se ani nepohnul.

„NATHAN LEE.“ zvolal nadšeně Ridrick.

„Gratuluji chlapče, prokázal jsi, že jsi výborný bojovník a že i v krizových situacích si umíš poradit. Je tak trošku zázrak co jsi dokázal za tak krátkou dobu a to tě dělá výjimečným. Nyní pojď prosím sem k nám.“ Nate nevěřil vlastním očím ani uším. Myslel si, že se přeslechl a zkrátka, že to nemůže být pravda. Všichni na něho obdivně koukali. Pomalu došel k veliteli. Kolem něj byli shromážděni ostatní členové jednotky. Každý si s ním podal ruku a nakonec se přidal i velitel a Visel. Nate byl pořád v šoku.

„Je mi velkým potěšením nabídnout ti místo v mé speciální, Simirajské jednotce. Co na to říkáš?“

„Já...já...ano, samozřejmě pane.“ nevěděl co odpovědět.

„Dobrá tedy. S vámi všemi se rozloučím, můžete své štěstí zkusit příště.“ potom se otočil a i s celou jednotkou a Natem odešel do stanu. Visel šel dohlédnout na to, aby se neděli nějaké nepříjemnosti a aby zbylí bojovníci odjeli v klidu.

Nate se celý klepal, jak byl vzrušený z toho co ho čeká. Všichni v jednotce byli milí. Celkem jich teď bylo dvanáct. Velitel jednotky se jmenoval Brix Ru. Byl o rok starší než Nate a také nejstarší z celé jednotky.

„Vítáme tě mezi námi.“ řekl Brix.

„Vyřešíme teď detaily přijetí do armády a tak. Stačí jeden jediný podpis. Tady.“ a podal Natovi pero. Podepsal se a pak přišlo na řadu brnění. Všichni Simirajové nosili brnění. Nevypadlo jako brnění, které si Nate představil u středověkých rytířů. Chránilo pouze hrudník a břicho, rozkrok, ruce a stehna. Bylo vyrobeno z vyztužené kůže a děláno speciálně pro ně. Elitní Simirajská jednotka měla brnění celé černé, aby se odlišili od ostatních. Na helmě byla přidělaná rouška, aby jim nebylo vidět do obličeje a nikdo je hned nepoznal, zezadu měla ještě kryt krku. Vybrali mu správnou velikost a ještě se vše doupravilo. Dostal také úplně nový meč. Měl na něm vyryté i své jméno. Nate se v brnění cítil úplně jinak. Měl pocit, že je nezranitelný. Konečně měl pocit, že něco dokázal.

I na koně dostal nové sedlo a uzdu. Všichni měli stejné, ale podepsané.

„Nemůžu tomu uvěřit.“

„Tak tomu věř, nejspíš se ti teď splnil sen.“ uculoval se Vaas. Další člen jednotky. Jen pro upřesnění, členové jednotky se jmenovali: velitel- Brix, zástupce velitele- Vaas, Lens, Druu, Nio, Ned, Carle, Uruk, Sakip, Bany a Hik. Nyní mezi ně, patřil i Nathan.

8. Výcvik

Plný vzrušení došel k bráně. Čekal tam na něj vysoký, urostlý muž. Hned mu došlo, že je to ten, co byl u Kusse v pokoji. Pláštěnka mu stále zakrývala tvář. Jeho pohled byl však klidný a přátelský.

„Jsem Limendr, ale říkej mi Lim.“ představil se. Pod pláštěnkou se mihl letmý úsměv.

„Já jsem Nathan." zkoumavě si ho měřil a odhadoval. "Vy jste Simiraj?“

Lim si sundal pláštěnku a odhalil svou tvář. Byla ošlehaná mnoha bitvami, ale vypadala přátelská. Jeho temné oči si Nata zvědavě prohlíželi. Byl v nich vidět zájem.

„Víš vůbec, co to slovo znamená? Nebo kdo je to Simiraj?“

„No, vlastně ani moc ne.“ přiznal se. "Spíš vůbec."

Lim se nahlas zasmál.

„Nevadí, dozvíš se to. A teď nasedej, čeká nás dlouhá cesta.“

„Nasedej? To jako na koně?“

„A na co jiného? Snad nechceš jít pěšky?" Natův výraz vyvolal další hlasitý smích. 

Bál se, ale nechtěl před Limem vypadat jako slaboch a tak se po troše úsilí a několika marných pokusech na koně vydrápal. Připadal si nesvůj. Na koni seděl podruhé v životě. A teď na něm měl jet ještě sám. Snažil se kopírovat Lima, ale nedařilo se mu to. 

Vydali se na cestu. Natovi se hodně ulevilo. Čím dál od Kussova domu byli, tím víc svobodný se cítil. Věděl, že není svobodný, ale to, že nemusel dělat otrockou práci mu dávalo naději a také dodávalo odvahu postavit se věcem, které ho čekaly. Nebyl si jistý co ho čeká, ale nemohlo to být horší než být otrokem. 

Projížděli Zexem, hlavním městem Meridolského království. Lim mu cestou ukazoval různé obchody. Představil ho několika známým, které cestou potkali a také se mu snažil poradit, jak se udržet v sedle. Pokud šli chůzí, Nate si připadal docela jistě, ale jak zrychlili do klusu, skákal v sedle jako hadrový panáček. Pro lidi, kteří je míjeli to byl velice vtipný pohled.

„Kdo jsou Simirajové?“ zeptal se, když se dostali na širokou prašnou cestu za městem. Už si myslel, že ho Lim neslyšel a chtěl se zeptat znovu, když promluvil.

„Jsme válečníci ze severu. Aspoň nám tak říkají." mrkl na Nata "Není to však přesné. Lidé si vymyslí kdeco, ale popravdě jsme především osobní stráží krále. Není nás mnoho a výběry jsou velice přísné. Odmala se věnujeme boji. Ne proto, abychom zabíjeli, ale proto, abychom se ubránili. Brzy poznáš na vlastní kůži, jak vypadá život Simiraje. Pamatuj si, že se ti dostalo obrovské cti. Za normálních okolností se člověk Simirajem nemůže stát, musí se jím narodit. Existují sice výjimky, jako ty, ale je jich skutečně velmi málo. Tak mě nezklam a ukaž, že na to máš.“ plácl Nata přes záda.  Ten málem spadl z koně. Byl úplně zabraný do svých myšlenek.

„Proč jste si mě vybral?“ byla to otázka, která ho pálila na jazyku od doby, kdy mu Kuss oznámil, že tuto zvláštní možnost. Lim si dnes už po sté přeměřil Nata pohledem.

„Pozoruju tě od doby kdy jsi přijel do Zexu. Viděl jsem tu tvoji rvačku a viděl jsem i jak tě zbili."

Nate už už otevíral ústa, ale Lim rychle pokračoval "Máš v sobě něco zvláštního. Něco, co by měl mít každý Simiraj, proto jsem si tě vybral. Myslím, že máš navíc, než strávit zbytek života jako otrok.“

Nata to velice potěšilo. Dodalo mu to zase kus odvahy navíc.

Do Simirajského tábora dorazili pozdě v noci. Nate byl celý rozlámaný. Téměř celodenní jízda na koni mu teď přinášela velké utrpení. Chůzí připomínal spíš kačera a měl pocit, že spát bude muset na břiše. S velkou radostí zalezl do stanu, který mu Lim ukázal a řekl, ať se trochu prospí. Další den ho čekal první trénink.

Něco ho zašimralo v nose. Prudce se posadil, aby kýchl a nestačil se divit, před ním seděla Lia a široce se usmívala.

„Lio!" zvolal nadšeně a radostně jí objal. "Jsem tak rád, že tě vidím. Jak jsi se sem dostala?“

Lia se vyprostila z jeho sevření tak, aby mohla mluvit a s úsměvem na tváři vyprávěla:

„Ti banditi mě tahali s sebou ještě několik dní a nevěděli, jestli mě mají zabít nebo pustit. Naštěstí je vystopovali a přepadli Simirajové. Ptali se co tam dělám a tak. Řekla jsem jim co se stalo a oni mě vzali s sebou sem. Jsem tu teprve druhý týden." při zmínce jejich putování s bandity se jí úsměv z tváře vytratil. "A kde je Fred?“

„Nevím, po tom co jste odjeli, nás vystavovali jako zboží. Potom přišel nějaký hodně bohatý muž a koupil mě. Kde je Fred netuším."

"Ty jsi otrok?" zhrozila se. Nate jí místo odpovědi jen smutně přitakal. V Liině tváři už nebyl žádný úsměv, ale jen samé starosti.

"Neboj." usmál se Nate a rukama jí prohraboval vlasy a hrál si s nimi "Jsem sice otrok, ale nejsem na tom tak zle." ještě jí nezapomněl políbit na tvář.

Z jejich citlivé chvilky je vyrušil Lim, který z ničeho nic vlezl od stanu. Zarazil se, když je viděl v posteli spolu, ale nedal to na sobě znát.

„Á, už jsi vzhůru. To je dobře. Jsi připravený?“ zeptal se.

Nate se zazubil „Po včerejšku vůbec necítím zadek a všechny svaly mám ztuhlé.“ Lima to pobavilo a nemohl si odpustit pár poznámek, jako že je bábovka a bude potřebovat pořádně zocelit. 

„No Dobře," pronesl nakonec "Tak ti nejdříve ukážu tábor a uvidíme jak ti bude potom.“ znělo to rozumně. Nate se vykopal konečně z postele. Hodil na sebe nějaké oblečení, které mu Lia přinesla a vyšli ven. 

"Užij si to." konečně se zase usmívala. Pohladila ho po tváři a zmizela mezi stany.

Tábor tvořila spousta malých stanů, tak pro dvě až tři osoby. Nikde neviděl žádně dřevěné chatky, jako v Liině vesnici. Stany ležely na malé mýtince v lese. Les to byl úplně jiný, než na jaký narazil s Liou. Tady rostly hlavně listnaté stromy a po zemi se válela spousta žaludů. Procházeli kolem několika mohutných dubů až došli na další, menší mýtinku. Byla to spíš paseka. Od tábora byla oddělena malým potůčkem.

„Slyšel jsem, že nejezdíš na koni.“ zeptal se Lim, když došli na paseku.

„Ne, nikdy jsem to nezkoušel. Vlastně z nich mám strach.“

„Strach není dobrý." zavrtěl hlavou "Musíš z nich mít respekt to ano, ale bát se nesmíš. Ale to se všechno naučíš. Uvidíš, že nakonec se ti to bude ještě líbit.“ 

O tom Nate pochyboval.

Stáli uprostřed paseky. Kolem nich se procvičovali v boji ještě další muži. Vůbec si jich nevšímali. Měli svou vlastní práci.

„Tak jak se cítíš?“

„Už je to lepší. Trochu jsem se rozhýbal.“

„Dobře, tak pojď naučíme tě, jak se zachází se zbraněmi.“ dodal a do široka se usmál.

Došli k dřevěnému stojanu na zbraně. Ve stojanu bylo několik druhů mečů, dýk, nožů a luků. Bylo tam i několik luků. Lim si připravil tři druhy zbraní. Meč, luk a dýku. Nejdůležitější byl však meč.

„Tohle je Simirajský meč. Je kratší než klasický, ale za to pevnější a ohebnější. Rozsekne na co si jenom pomyslíš. Takhle.“ a rozsekl bambus asi půl metru od sebe. Ten se rozdělil na dvě stejné půlky. Nate nevěřícně zíral. Rychlost a obratnost s jakou Lim zacházel s mečem byla neuvěřitelná.

„Zkus to.“ vybídl ho. Nate si vzal meč opatrně do ruky a rozmáchl se. Minul bambus jen o kousek.

Všiml si, že se na něho upírají oči ostatních mužů, kteří přestali trénovat, aby se na něho podívali.

„To se naučíš.“ podporoval ho Lim "Je to jen o cviku a odhodlání." 

Celý zbytek dne až do večera potom cvičil s mečem. Dělal různé sestavy cviků, které ho Lim naučil. Některé byly na rychlost, jiné na přesnost, nebo jen čistě na techniku. Lim stál opodál a kontroloval, jestli cvičí správně a když byla někde chyba, hned ho opravil. Cvičil až do večera, potom pro něho přišla Lia. Společně uklidili zbraně a chystali se jít zpět do tábora. Nate byl utahaný a těšil se na to, jak se vyspí.

„Ještě dvě kolečka okolo tábora!“ zařval kdosi.

Nate se otočil a spatřil muže menšího než byl on sám, jak na něj huláká a probodává ho pohledem.

„Řekl jsem, že si dáš dvě kolečka kolem tábora a nečuč tak na mě! Mluvím snad srozumitelně!“

„Když já jsem děsně unavený.“ vymlouval se Nate, Myslel si, že jde jen o nějaký žert.

„Dobře, takže tři a teď už padej.“ na jeho tváři se mihl kyselý úšklebek a zmizel ve stínu stromů.

Nate netušil kdo to byl, ale nezbylo mu, než poslechnout. Klusal kolem tábora. Po tmě to bylo ještě náročnější. Několikrát se zastavil, aby popadl dech. Onen muž ho ale sledoval a pokaždé, když se zastavil, začal na něho hulákat a vyhrožoval dalšími koly. Jedno kolečko byl asi necelý kilometr. Třetí kolo už jen šel a byl rád, že se ještě drží na nahou, plíce ho úděsně pálily a nepřál si nic jiného, než jít si lehnout.

Před stanem na něj někdo čekal.  Až když k němu došel poznal, že to je ten co ho poslal běhat.

„Jsem Byrek." představil se "Mám na starosti, aby ses dostal do formy. Takže ráno jako první půjdeš uběhnout opět tři kolečka kolem tábora a nezkoušej to flákat. Jestli tě uvidím, že neběžíš, budou to další kola navíc.“ varoval ho a zmizel ve tmě. Nate byl tak utahaný, že ani neprotestoval, jak míval ve zvyku. Celý rozlámaný a skočil do dek a během minutky usnul.

„BUDÍČÉÉK“

Nate se  leknutím skutálel z postele. Nad ním stál Byrek a usmíval se od ucha k uchu.

„Tři kolečka kolem tábora. Hned! A pak koukej přijít na louku za tábor. Mám pro tebe překvapení." jeho pohled, když mluvil o překvapení se Natovi ani trochu nelíbil.

Už od včerejšího rána měl chvíle, kdy si myslel, že přijmout nabídku byl špatný nápad. Vždy je ale hned zavrhl. Bůhví, jak mohl skončit.

Po tříkilometrovém běhu byl vyčerpaný, plíce ho pálily jako včera a když došel na louku, nestačil se divit. Našel tam Byreka a vedle něho stál krásný vraník s bílou lysinou a asi 170 centimetry v kohoutku. Bylo to skutečně mohutné a krásné zvíře.

„Ten je tvůj.“ řekl mu.

„Je krásný.“ uznal Nate.

Potom mu Byrek ukázal, jak se nandavá sedlo a uzda. Jak se utahují třmeny a všechny ty pásečky, které tam byly. Musel to zkoušet pořád dokola, dokud to nebylo podle Byrekových představ. Půl den uběhl a Nate si byl jistý, že osedlat koně už v životě nezapomene. Pak přišly na řadu těžší věci. Když se konečně vyškrábal nahoru do sedla, Byrek mu vysvětlil, jak se pobízí a opět to musel zkoušet dokud to nebylo ono. Chvílemi ztrácel trpělivost. Ať se snažil jak chtěl. Kůň stál na místě jako přibitý. Byrekovi nemálokrát vykouzlil na tváři úsměv. 

Celý zbytek dne se učil správně sedět a pobídnout koně. Byla to nuda, ale zároveň to byl krásný pocit, když si představil, že ještě ráno pomalu ani nevěděl, co je to sedlo a teď už věděl, alespoň základ. Na konci lekce musel koně vyhřebelcovat a vyčistit mu kopyta. Vyčistit sedlo a uzdu. Byrek na vše pečlivě dohlížel. Několikrát dostal pohlavek, když se snažil práci flákat. Než mohl jít na večeři, musel ještě uběhnout své tři kola. Běhal kolem potoka, který ohraničoval z poloviny tábor. Očima prohlížel okolí tábora, aby se přesvědčil, že Byrek není nikde poblíž. Chtěl si běh zkrátit, ale zapomněl, že běží vedle potoka a s hlasitým šplouchnutím skončil ve vodě.

"Další dvě kola." 

Nate zaúpěl. Myslel si, že se Byrek nedívá, ale opak byl pravdou. Na večeři přišel vyřízený a na kost mokrý. Lia, Lim i Bryrek se celou večeři bavili na jeho účet.

„A Jak se jmenuje?“ zeptala se Lia z ničeho nic.

„Kdo?“ nechápal Nate.

„Tvůj kůň přece.“

„Jo aha. Je to Shadow.“ prohlásil sebevědomě i když to bylo to první, co ho napadlo.

Bylo další krásné ráno. Obloha byla blankytně modrá a bez jediného mráčku. Natovi to tak nepřipadalo. Po včerejším celodenním sezení v sedle necítil zadek, nohy měl oteklé a když končil své ranní tři kilometry byl rád, když mu Lim oznámil, že dnes se bude učit ovládat sebe sama. Vůbec sice netušil co to znamená, ale bylo to lepší, než zase připínat a odepínat sedlo. 

Dopoledne se učil meditovat a různé dýchací techniky, které mu měli pomoct s koncentrací. Ta byla pro Simiraje velice důležitá. Potom mu Lim o Simirajích vyprávěl. Nate ho zaspával otázkami a on trpělivě odpovídal. 

Po obědě se vydal s Liou do lesa. Po dlouhé době měl volný čas jen pro sebe. Pochopitelně ho nechtěl trávit tréninkem. S Liou mu bylo dobře. Vydali se do lesa. Chvíli pozorovali srnky nedaleko kraje lesa, potom se rozhodli podívat se po houbách. Našli několik prašivek, ale žádnou jedlou. Nakonec skončili v mechu vedle borůvčí. Vydrželi tam ležet skoro celé odpoledne. Povídali si, blbli spolu a do tábora se vrátili až se západem slunce. Nathanovi už dlouho nebylo tak dobře, jako teď. Jeho myšlenky na Freda bohužel nedokázalo vytlačit vůbec nic. Stále se mu vracely. Ať při tréninku nebo během spánku. Dal si sám pro sebe jasný cíl, že ho najde, i kdyby ho to mělo stát všechno na světě. 

Po příchodu do tábora ho čekala ještě tři kolečka. Tentokrát už se nesnažil o zkratku a poctivě běžel celá kola. Začínal zjišťovat, že se mu kondice pomalu zlepšuje. Když doběhl ke stanu, Byrek mu dal ještě asi dvouhodinovou přednášku o taktice a stylu Simirajského boje. Ve stanu byly zapálené malé svíčky a Nata Byrekův výklad uspával. Pokaždé, když se ho na něco zeptal, dělal, že usilovně přemýšlí, ale vlastně nevěděl, jaká byla otázka. Konečně si mohl jít lehnout. Na ten den toho bylo už příliš.

V táboře žil už něco přes měsíc. Za tu dobu se naučil zacházet s mečem aspoň tak, že byl schopen základních obranných a útočných cviků. Na koni se naučil klusat, i když, nebylo to nejslavnější a zkusil si už taky jaké to je spadnou na zem několikrát během pár minut. Modřiny měl po celém těle, ale nevadilo mu to, měl radost z dobře odvedené práce. Na řadu teď přišel luk. Dokud cvičil s mečem, měl určitý pocit jistoty, ale když teď držel luk, pocit se vytratil. Prvních pár pokusů s Limem nebylo nejlepších, ale to ze začátku není nikdy nic. Lim mu ukazoval jak se správně napíná tětiva, kde má držet luk a jak nejlépe a nejrychleji se dá vytáhnout šíp z toulce. Zpočátku to šlo pomalu a šípy létaly všude, jen ne na terč. Měl pocit, že i když míří přesně na střed, šíp si letí svou vlastní cestou. Občas se na něj přišel podívat i Byrek. 

Tentokrát nestál na kraji lesa sám. S ním tam byl ještě jeden muž, zahalený celý v tmavém plášti s hlubokou kapucí. Pozorovali ho asi hodinu. Natovi pokaždé, když zabloudil pohledem k místu, kde stáli, naskakovala husí kůže. Zvykl si, že ho čas od času někdo pozoruje, ale teď měl z toho divný pocit.

"Tak co si o něm myslíš?" zeptal se Byrek.

"S lukem mu to jde, jako rolníkovi s psaním" ušklíbl se muž.

"Vím, že s lukem není nejlepší, ale to co provádí s mečem mi občas vyráží dech. Zachází s ním, jako by to uměl od jak živa."

Muž mu věnoval pochybovačný pohled.

"To ještě nic neznamená. Ty si myslíš, že je to On?"

"Myslím, že ano. Vím, že teď na to nevypadá, ale počkej za pár měsíců na výběru. Uvidíš sám."

"Nemá medailon. Víš co říká věštba?"

"Ano, to jediné mu chybí." uznal Byrek.

"Podle mě to není on. Věštba říká, že ho poznáme podle medailonu. A on žádný nemá. Není to on."

"Nevíme co se s medailonem stalo! Má si k němu najít cestu sám. Třeba ještě nenastal čas."

"Možná..." muž se otočil a odešel. Byrek ještě chvíli Nata pozoroval a pak šel také.

Každé dopoledne trénoval s mečem, dýkou nebo s lukem. Odpoledně většinou s Byrek trénoval vytrvalost a postřeh. Volného času moc neměl, ale když se nějaká chvilka naskytla, trávil jí nejčastěji s Liou.

V táboře plynul čas úplně jinak, než jak byl poslední dobou zvyklý. Za posledních pár měsíců už byl zajatcem, málem ho zabili, byl otrokem a teď z něj chtěli vycvičit válečníka, kterým se člověk jinak musí narodit. Měl pocit, že to konečně dává nějaký smyl. Že jeho život, začíná dávat smysl. 

Z uvažování ho vytrhl Byrek.

„Je tady velitel armády. Měl bys ho poznat.“

Nate neměl ponětí kdo to je, ale zvědavý byl a tak s Byrekem šel.

„Tohle je náš nejnovější svěřenec Nathan,“ oznámil Byrek veliteli „Jsme na něj patřičně pyšní. Není tu dlouho, ale udělal pokrok, jaký neudělají ostatní za pár let.“

Velitel si ho zkoumavě prohlížel.

„Ale není to rozený Simiraj! Co tu dělá?“ zeptal se přísně.

Lim mu vysvětlil, proč se rozhodl Nata učit a bylo vidět, že to velitele uspokojilo.

„Chlapi mi říkají Kladivo, ale jmenuji se Ridrick.“ představil se.

Nathan se v takových chvílích neuměl moc chovat a tak neřekl nic.

„Moc toho nenamluvíš co?“ zeptal se velitel a přátelsky pleskl Nata po rameni.

„Doufám, že jednou budeš v mojí jednotce. Simirajové tvoří zvláštní oddíl.“

Opět se nedočkal žádné odpovědi. Pokrčil rameny a odešel s několika dalšími Simiraji do velitelského stanu a do rána o nich nikdo nevěděl. 

Nate často vzpomínal na Freda a po nějaké době se s tím svěřil Byrekovi.

„Nevím kde je tvůj kamarád, ale jsem si jistý, že ho jednou najdeš.“ snažil se ho povzbudit.

„Byreku? Co velitel myslel tím, že jednou bych mohl být v jeho jednotce?“

„Vždy po nějaké době jezdí po našich táborech a ty nejlepší válečníky pozve na nábor do speciální Simirajské jednotky. Pokud by se ti poštěstilo a dostal by ses tam, byl bys úplně první cizinec, který to kdy dokázal.“

„A teď přijel kvůli dalšímu náboru?“ byl Nate čím dál zvědavější.

„Ano, další nábor se koná za dva měsíce, ale pokud by jsi to chtěl zkusit, musíš perfektně jezdit na koni, zvládat lukostřelbu ze cvalu a s mečem bojovat tak, že bude velmi těžké tě porazit.“

Od toho večera Nathan věděl, že za ty dva měsíce musí být nejlepší. K Simirajské jednotce berou pouze jednoho nového člena ze třiceti kandidátů a to bude hodně těžká zkouška. 

Každý den jezdil na koni a zkoušel si sám všechny cviky s mečem nebo dýkou, které se naučil. Lukostřelba se mu začínala dařit, aspoň ze stoje na místě a práce s dýkou pro něj byla tou nejjednodušší. Lim a Byrek často jen kroutili hlavou a nevěřili tomu obrovskému úsilí, jaké do toho všeho dával.

Zbývali dva týdny do výběru. Jízda na koni už Natovi nedělala žádné problémy, práce s mečem se stávala čím dál přirozenější, jen se střelbou ze cvalu byl problém. Ať to zkoušel jak chtěl, málo kdy vůbec trefil terč. Pokud stál na zemi a nic se pod ním nehýbalo, bylo to dobré, ale z koně to nešlo. Nata to hodně mrzelo, ale věděl, že se nemůže trápit tím, že mu jedna věc nejde, musel vypilovat aspoň ty ostatní a to k naprosté dokonalosti. Na cvičišti byl, kdykoliv to jen šlo. Nic jiného skoro ani nedělal. Byrek mu odpustil večerní tři kolečka kolem tábora, ale to už teď Natovi nedělalo problémy, jeho fyzická kondice se o hodně zlepšila za ty měsíce tvrdé práce.

Večer před výběrem, si udělali s Liou menší výlet a na koni dojeli až k místním skalám. Povídali si o zítřejším výběru, a všem co zažili a potom taky o všem co je zrovna napadlo. Nate měl celý den volno, ale stejně se snažil vše ještě jednou vypilovat a zapamatovat si, co se stihl naučit. Byl hodně nervózní, vždyť všichni ostatní co tam budou, se tohle všechno učí celý život a on na to měl mnohem méně času. Nikdo příliš nevěřil, že by to mohl dokázat, ale všichni obdivovali s jakým odhodláním se do toho pustil. Jediný, kdo mu věřil a pořád ho podporoval, byl Byrek, Lim a Lia.

7. Naděje

Brzy ráno zarachotily v zámku klecí klíče. Většina otroků byla tou dobou už vzhůru. Ostatní otroci už věděli, co se bude dít, a tak Nate s Fredem dělali to, co ostatní. Všechny vyhnali před klece a donutili je seřadit se do dvojřadu tak, aby se mezi nimi dalo projít.

Za chvíli přišel hlavní otrokář. Chlapci večer zaslechli, že má přezdívku Bič, právě proto, že na opasku nosí přivázaný bič a když někdo neudělá co má, jednu ránu i hned slízne. Rychle se přesvědčili, že pro ránu skutečně nejde daleko.

Procházel mezi otroky a každého si zkontroloval. Vše muselo být v naprostém pořádku. Nikdo nesměl mít modřiny nebo škrábance, to by potom vypadalo, že s nimi špatně zachází a nikdo by si je nekoupil. Pokud u někoho něco našel, zpravidla se to zamaskovalo práškovou látkou tělové barvy, aby to nebylo na první pohled tak patrné. Barva byla ale vyrobena z látky, na kterou měla většina otroků alergii a na místech, kam se barva nanesla, vznikaly puchýře. Občas se stávalo, že si někteří otroci působili zranění sami, aby nemuseli stát celý den na tom otravném slunci, před kterým se nedalo uniknout. V takových případech dostali většinou nějakou tvrdou práci, aby je to pro příště přešlo. Často se stávalo, že je Bič rovnou zmlátil.

Po důkladné ranní prohlídce všechny nahnali do jedné velké klece. V zadní části bylo malé okénko. Tím se vydávala jídla. K snídani bylo to stejné, co k večeři. Ovesná kaše, bohatá na minerály a vitamíny. Trochu to připomínalo stravu gladiátorů, kteří také potřebovali sílu, aby vydrželi náročný výcvik a potom taky, aby obstáli v aréně. Nedostávali bohužel velké porce, ale stačilo to, aby nebyli hubení a bez sil.

Na snídani měli málo času. Bič trval na tom, aby byli na "pódiu" co možná nejdéle. Čím déle tam stáli, tím větší byla možnost nějakého zisku.

Potom se museli všichni nechat spoutat a vyšli na pódium. Tam stáli celý den. Bylo jedno, jestli pařilo slunce nebo zrovna lilo jako z konve.

Oba chlapci strávili takto celé tři týdny. Byla to pro ně neuvěřitelně dlouhá doba. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Oba každý den s hrůzou čekali, jestli si je někdo koupí, nebo budou muset prožít další den na tom otravném pódiu.

Čtvrtý týden byl naprosto stejný, jako ty předchozí. Nečekali, že by se něco změnilo. Vlastně se pomalu smířili s tím, že už nečekají vůbec nic.

V davu pod pódiem se procházela spousta lidí, úplně stejně jako včera, předevčírem a všechny dny předtím. Toulali se tam a zpátky. Občas se někdo pod pódiem zastavil, prohlédl si je a zase pokračoval dál.

Ke konci čtvrtého týdne se u nich zastavil muž vyšší postavy a oblečen do kroje, jaký normální chudí vesničané nenosili. Tento muž byl buď urozeného původu, nebo patřil mezi zdejší smetánku nebo možná obojí.

Hodnou chvíli se procházel pod pódiem a vypadalo to, jakoby něco, nebo někoho hledal. Všiml si ho Bič a i hned se mu snažil nacpat nějakého ze svých otroků. Dělal to tak vždy, když viděl příležitost vydělat peníze.

„Co si račte přát, vzácný pane?“ skoro se rozplýval, aby udělal dobrý dojem.

„Potřebuji nějakého silného chlapa, který by byl schopen zastat těžkou práci.“ nemohl spustit oči z Nata.

„Ale to jsou tu všichni, vzácný pane. Mám jen to nejlepší zboží.“

„Ukaž mi pár kusů!“ rozkázal si cizinec. Pohled z Nata však nespustil.

Bič i hned vybral pár chlapů a postavil je před cizince. Ten si je prohlížel, ale žádný se mu nezamlouval.

„Tam toho!“ ukázal prstem na Nathana.

„Ale to je ještě malý kluk, vzácný pane.“ snažil se Bič přemluvit cizince.

„Chci toho kluka, a chci ho hned!“

Otrokáři nezbylo nic jiného, a tak poslal pro Nata. Cizinec si ho konečně mohl prohlédnout pořádně z blízka a byl spokojen.

„Kolik za něj chceš?“

„Padesát stříbrných, vzácný pane.“

„Dám ti dvacet.“ vrazil otrokáři mince do ruky a ani nečekal na žádnou odpověď. Nata táhl za sebou. Ten se nestačil ani rozloučit s Fredem a najednou zůstal úplně sám.

Otrokáři se nelíbilo, jakým způsobem s ním cizinec jednal, ale neměl dost odvahy, aby mu odporoval. Nakonec byl rád, že vydělal aspoň něco.

Z Rijádu to do Zexu, hlavního města Meridolského království, bylo pár hodin jízdy na koni. Oni však museli jít mnohem pomaleji, protože Nate musel jít pěšky. Onen cizinec byl muž, který pracoval na královském dvoře jako králův hlavní rádce a také správce financí. Měl velký dům na kraji hlavního města Zex.

Byl velmi bohatý a po domě se pohybovala velká spousta služebnictva. O jeho bohatství vypovídala i jeho postava, nepatřil zrovna mezi nejhubenější.

Celou cestu nepromluvili ani slovo. Nate se bál, že by mohl schytat nějakou ránu. Pomýšlel na útěk, ale nevěděl kam by utíkal. Nacházel se někde v poušti a vrátit se do Rijádu by znamenalo skončit opět na pódiu jako otrok, ale zase by byl s Fredem. Byl úplně ponořen do svých myšlenek.

Konečně došli k domu jeho nového pána. Byl obrovský. Z venku vypadal jako malý zámek. Kolem dokola ho chránila dřevěná hradba s bránou a padacím mostem, přes vodní příkop. Banditi se takhle blízko hlavního města neukazovali, takže Nate soudil, že to je zkrátka jen proto, aby ukázal, jak moc je bohatý a mocný.

Cizinec si všiml Natova výrazu a musel se nahlas zasmát.

Zastavili se na nádvoří. K cizinci okamžitě přiběhlo pár sluhů, kteří se začali starat o koně a o věci, které přivezl. Nata si nikdo nevšímal. Pořád byl ještě svázaný a jeho nový pán ho táhl za sebou. Zastavili se až v první místnosti. Jestli dům vypadal z venku jako zámek, pak zevnitř úplně. Všude bylo plno drahých kůží a látek. Plno keramiky a skla. Také zahlédl několik loveckých trofejí.

Cizinec přeřízl Natovi pouta.

„Jmenuji se Druli Kuss.“ představil se. Hlas měl nečekaně vysoký a Nate se skoro až lekl. Nevěděl, jestli Kuss čeká na nějakou odpověď nebo ne, a tak raději mlčel.

„Máš nějaké jméno, nebo jsi jen zapomněl mluvit?“ zamračil se.

„J-j-jsem Nathan.“ vykoktal.

„Tak dobře Nathane, Gwen tě tady teď provede, ukáže ti kde budeš spát, co budeš mít na práci a vysvětlí ti, co nemáš nikdy v životě zkoušet. Rozumíš mi?“ Nate jen mlčky přikývl.

Gwen byla sedmnáctiletá dívka. Dlouhé plavé vlasy jí sahaly pomalu až do půli zad. Měla krásné zelené oči a Nathana okamžitě okouzlila. Když na něho mávala, aby šel za ní, nemohl se pomalu odlepit od země.

Gwen ho provedla celým domem. Byl patrový. Celé horní patro sloužilo výhradně Kussovi a nikdo kromě vybraných sloužících tam vstoupit nesměl, jen pokud byl pánem vyzván. V přízemí byla obrovská kuchyně, malá místnost, která sloužila otrokům jako provizorní koupelna, několik skladů a malé místnůstky pro tři, někdy i čtyři sluhy. Ti měli ještě docela luxusní spaní oproti ostatním. Byli to především sluhové, kteří měli přístup do prvního patra vily.

Ještě bylo pár místností pod zemí. Tam byl hlavně sklep na potraviny, které by se v teple jinak hned zkazily. Pak také spousta dalších skladů, převážně na věci potřebné k práci na poli, ve stájích nebo v lese.

V zadu za domem stáli stáje. Bylo v nich místo až pro dvanáct koní. Teď tam byli jen tři. Hned vedle stájí stál ještě jeden dům, ten už se ani zdaleka nepodobal tomu kde bydlel Kuss. Tady bydleli všichni ostatní sloužící. Byla to jedna velká místnost, kde všichni spali, a pak jedna komůrka, která sloužila jako nouzový záchod. Byl opravdu jen nouzový. Tvořil ho kruhový otvor v kameni, který ústil do díry pod ním. Neustále se z něj linul příšerný zápach a v létě byl dům plný neodbytných much. Všichni tu leželi na děravé dece, která jediná jim alespoň trochu změkčovala spaní. O nějakém polštáři nebo třeba trošce soukromí, nemohla být ani řeč.

Gwen dala Natovi pár kusů oblečení, aby nebyl pořád v jednom. Dostal pár košil, zřejmě už po někom a dvoje kalhoty, ty už toho také hodně zažily.

„Stejně budeš mít za chvíli vši.“ usmála se na něj. Natovi to vůbec vtipné nepřišlo, ale těžko s tím mohl něco dělat. Potom mu pomohla najít místo k ležení.

„Tady je místo.“ ozvala se.

„No jo, já ho přehlédl.“ položil si tam tedy deku a oblečení co dostal.

„Neukradne mi to někdo?“ staral se.

„Neukradne. Platí tu přísné tresty a nikdo si netroufne porušit pánova pravidla. Ale kdyby náhodou, jdi to hned oznámit správci. Najdeš ho v prvním patře vily, hned za salonkem.“

„Jaká pravidla?“ musel se zeptat. Pohled měl stále upřený na Gwen. Tak se mu líbila.

„Není jich moc, ale o to víc si na ně dávej pozor. Za prvé, nikdy nesmíš jít do pánových pokojů, pokud tě k tomu on sám nevyzval. Za druhé, pokud někde ukradneš cokoliv i kousek jídla a někdo tě chytí, potrestají tě. A věř, že to za to nestojí. Třetí pravidlo říká, že neuposlechneš-li rozkaz pána, čeká tě nejvyšší trest. To si zapamatuj, je to nejdůležitější!“

„A co když mi přikáže, abych skočil ze skály?“

„Tak radši skoč. Bude to pro tebe lepší.“ řekla Gwen a malinko se usmála. Nate jí chvíli pozoroval, uvědomil si, že od ní stále nedokáže odtrhnout oči. Gwen si jeho upřeného pohledu všimla a malinko se začervenala.

„A co budu mít vlastně na práci?“

„Budeš uklízet stáje a starat se o koně. Občas tu máme nějaké, které je potřeba zkrotit i to budeš mít na práci.“

„Zkrotit? Koně? Já?“ nevěřil svým uším, „Já se koní bojím. Nikdy v životě jsem na něm neseděl a nikdo mě k tomu nedonutí.“

„Ty jsi nikdy neseděl na koni?“ nevěřila pro změnu Gwen a koutky úst jí cukaly.

„Ne! Říkal jsem ti, že se jich bojím.“

„Ze začátku budeš jen uklízet stáje, ale budeme s tím muset něco udělat.“ usmála se a odešla.

Začínalo se stmívat a všichni pomalu končili svojí denní práci, nebo se střídali s těmi, co měli službu přes noc. Večeře Natovi po dlouhé době chutnala a měl i pocit, že se konečně trochu najedl. Za to noc byla příšerná. Z každého rohu se ozývalo chrápání, někde někdo bez ustání kašlal, nebo naopak smrkal a usnout bylo skoro nemožné. Nate zkoušel počítat ovečky, ale už byl u pětisté a stále ještě nespal. Nakonec se mu to nějak podařilo, ale nebyl to téměř žádný spánek.

Ráno ho probudil Mix. Byl to asi třicetiletý chlap, který měl na starosti stáje.

„Vstávej! Je čas na práci.“

Nate se posadil a než se stačil rozkoukat, Mix už ho táhl ze dveří ven.

„Nikdo tady nesmí zahálet, jasný? Jinak si koleduješ o pořádnej výprask.“

Práce ve stájích byla dřina. Nate celé dopoledne jen kydal hnůj a měnil koním seno, nebo vodu. Když byla pauza na oběd, vydechl si úlevou. Byl rád, že si konečně může na chvíli sednout. Sedl si s ostatními ke stolu a s chutí se pustil do jídla.

„Tak co? Ty zelenáči? Jak se ti tu líbí? Co?“ ozvalo se za ním. Byl to místní průšvihář Drek.

„Ještě jsi se nepokakal? Nevolal jsi maminku?“ Nate nevěděl, co má odpovědět. Najednou si vzpomněl na mamku a na to, jak se o něho asi strachuje. Navíc se mu nelíbilo, že ho nějaký neznámý sluha ponižuje.

„To stačí Dreku! Koukej si sednou na tu tvojí prdel a drž klapačku, protože ti zařídím pár týdnů kopání.“ ozval se Mix. To Drekovi zřejmě stačilo. Poslušně si sedl, ale stále Nata pozoroval vražedným pohledem.

Natova odpolední práce spočívala v tom, že musel vyčistit každého koně a potom taky jeho box a sedlo. Práce mu končila až se soumrakem. Když už slunce zašlo za obzor, měl ruce bolavé, krvavé a neskutečně ho pálily. Ovázal si je jako první pomoc kusem plátna, které měl na čištění sedel a spolu s ostatními se šel navečeřet. Potom se sešel s Gwen u staré suché lípy v jednom rohu zahrady. Nikdo tam nechodil, a tak měli chvilku, aby si mohli v klidu popovídat.

„Jak se ti líbil první den ve stájích?“

„Nebylo to tak hrozný.“ lhal Nate. Ukázal jí své ruce a pokusil se o chabí úsměv „Jen se po mě celý den vozil nějakej blbec.“

„Drek?“

„Jo, ty ho znáš?“

„Osobně ne, ale už tady zavařil průšvih hodně lidem. Dávej si na něj pozor, prosím.“

„Hele, Mix mu vyhrožoval nějakým kopáním, o co jde?“

„To radši nechtěj vědět.“ usmála se Gwen.

Nate si jí zkoumavě prohlížel a její oči ho uchvacovaly.

„A co máš na práci ty?“

„Pomáhám v kuchyni nebo uklízím pánovy pokoje.“

„To není tak špatný, ne?“

„Není, ale... sním o tom, že se odsud jednou dostanu a budu svobodná a budu si moct dělat co budu chtít a...“ Nate jí rozuměl, jen nevěděl, co na to odpovědět.

Pod lípou seděli až do půlnoci, a když se konečně rozešli, Nate na ni nemohl přestat myslet. Znal jí teprve druhý den a už věděl, že mu na ní moc záleží.

Další ráno se nemohl skoro ani pohnout. Bolely ho snad všechny svaly v těle a měl pocit, že nezvedne ani lžičku. Ve stájích probíhalo dopoledne celkem klidně a rychle to i uteklo. Na práci měl to samé, co předešlý den. Po obědě ale začaly problémy. Drek se přimíchal do skupiny k Natovi a neustále se ho snažil nějak ponižovat a shazovat před ostatními. Vyvrcholilo to tím, že ho shodil do velké jámy, kam se házel hnůj. Nate byl naprosto nepříčetný. Viděl rudě a jediné, co chtěl udělat bylo zmalovat mu fasádu, pokud možno do ruda. Dohnal ho u stájí, ale on na něj čekal a vší silou ho přimáčkl na dveře.

Nate byl vzteky bez sebe. Ohnal se pěstí a vykopl nohou. Zuřil tak, že se k nim ostatní báli přiblížit.

Ruka zasáhla Dreka někam pod pravé oko a noha se mu zaryla hluboko do břicha. Vyjekl bolestí a snažil se údery vrátit, jenže Nate byl připravený a zaútočil znovu. Tentokrát použil pravý hák, a pak mu uštědřil ještě jeden pořádný kopanec. Drek se svíjel na zemi v bolestech. Z nosu a úst mu kapala krev a nemohl popadnout dech.

K Natově smůle přicházel do stájí Mix s Kussem, který se hodlal projet na svém koni. Když Mix viděl co se stalo, drapl Nata za košili a fláknul s ním před Kusse. Ten si jen v klidu dřepl k Natovi, kterému teprve teď došlo, co vlastně způsobil a neodvažoval se podívat pánovi do očí.

„Vysvětlíš mi proč jsi to udělal synku?“ zeptal se Kuss a jednal s ním jako s děckem.

Nate mlčel a díval se do země.

„Pochop, že když mi to neřekneš, bude to pro tebe ještě horší. Tak proč jsi to udělal?“

„On...“ začal nejistě, „On se po mě celé dny vozil, shazoval mě před ostatními a skončilo to tím, že mě hodil do jámy s hnojem.“ vyprávěl celý rozklepaný a stále se vyhýbal jeho pohledu.

„A víš co se stane, když se tu budeš takhle prát a porušovat pravidla?“

„Ne, pane.“

„Protože jsi tu nový a Drek je známý rváč, dostaneš třicet ran holí, aby sis zapamatoval, že tohle tady dělat nebudeš. Rozuměl jsi mi?“

„Ano, pane.“ hlesl Nate

Kuss odešel a Mix sebral Dreka a táhl ho pryč.

„Neboj, jeho trest taky nemine.“ snažil se ho povzbudit. V tu chvíli nebylo nic, co by Nata dokázalo povzbudit.

Po večeři se všichni sešli na nádvoří. Bylo tam postavené malé dřevěné pódium s lavicí, o kterou se měli opírat. Potom přivedli Nata.

Přivázali ho za ruce a aby si nepřekousl jazyk, dali mu do úst dřevěný váleček. Potom na pódium vystoupil Kuss.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom varovali a potrestali Nathana, který se provinil tím, že se i přes můj přísný zákaz popral. Protože je tu nový dostane jen třicet ran. Nechť je ti toto varováním, aby ses už víckrát nepral a ať je to také varováním pro vás, všechny ostatní!“ potom si vzal hůl a Nate dostal třicet ran přes záda. Bolelo to ukrutně. Záda měl celá fialová a na některých místech hůl protrhla kůži. Celou noc nemohl spát, ale byl rád, že už to má za sebou. Přemýšlel také o tom, jak to Drekovi vrátí. Těšilo ho akorát to, že on dostal padesát ran.

Ráno byla zima a pršelo. Nate vstal brzy. Nemohl se pořádně hýbat a byl rád, že vůbec dokázal vstát. Cestou do stájí ho potkala Gwen.

„Hledám tě už celou věčnost. Jak ti je?“ starala se.

„Jsem v pořádku.“ snažil se o úsměv, ale moc mu to nešlo.

„Chce s tebou mluvit náš pán. Mám tě k němu i hned odvést.“

„A co mi chce?“

„To nevím, ale zjistíš to tak, že tam půjdeš. Ono ti stejně nic jiného nezbyde.“

Oba se vydali k pokojům Kusse. Než stačili přeběhnout zahradu, byli celí promočení, ale uvnitř bylo teplo. Vyšli po schodech do prvního patra. Bylo zařízené ještě luxusněji, než to spodní. Drahé, zlatem a stříbrem vyšívané koberce tu nebyly jen na podlaze, ale také na zdech. Bylo to to nejkrásnější, co kdy viděl.

Na stěnách visely obrazy a všude bylo plno luxusního nábytku. Gwen chápala, že je to okouzlující, když to člověk vidí poprvé, ale museli jít, a tak ho táhla až k mohutným dubovým dveřím na konci chodby.

„Počkej tady.“ řekla a zmizela za dveřmi. Vrátila se asi za pět minut a kývla na něj, že může jít dovnitř. Vešel a po pár krocích zůstal stát. Nikde nikoho neviděl. To mu však ani trochu nevadilo.

Pracovna byla zařízená ve stejně drahém stylu jako chodba. Všude byly drahé koberce, obrazy a nábytek. V zadním rohu stála ještě velká knihovna, nacpaná k prasknutí.

„Bolí tě ty záda?“ ozvalo se od okna.

„Ano, pane.“

„A budeš si už pamatovat, že se nesmíš prát?“

„Ano, pane.“

„Dobře.“ usmál se Kuss a postavil se za psací stůl „A teď proč jsi tady. Neviděl jsem sice když jste se prali, ale podle toho, jak jsi Dreka zřídil budeš mít slušnou sílu. Co se týká tvojí práce, Mix mi prozradil, že si vedeš dobře a že s tebou nejsou žádné jiné problémy.“ Nate nechápal kam tím rozhovor směřuje. Všiml si ale, že je v pokoji ještě jeden muž, který stál v pozadí a nebyl téměř vidět.

„Měl bych pro tebe návrh. Věř, že jsem to ještě nikomu nenabídl a nejspíš už ani nenabídnu. Můj dobrý přítel je Simirajský bojovník. Říká ti to něco?“

„Ne, pane.“ přiznal popravdě. Kuss se zhluboka nadechl.

„Dobrá. Jsou to ti nejlepší válečníci v zemi a možná i na světě. Jsou oporou celé královské armády.“ odmlčel se, „Když tady můj přítel viděl, jak dopadl Drek nabídl mi, že by tě vycvičil a udělal z tebe také pravého válečníka. Pro tebe by to mělo výhody, jaké nikdo jiný tady nemá a mít nebude. Uvažuji o tom jen proto, že si myslí, že máš talent a tím by se rozhodně nemělo plýtvat. Měl bys zájem?“

„Když já...“

„Když já co?“ podivil se Kuss.

„Když já nevím. Co když to pro mě není?“

„Můj přítel si myslí, že budeš dobrý a když si to myslí on, bude to pravda.“

„Tak asi jo, zkusím to.“ Nate by udělal cokoliv, jen aby odtud mohl zmizet. Teď teprve vystoupil ten muž ze stínu. Byl statný, ale hlavu mu zakrývala hluboká pláštěnka a vůbec mu nebylo vidět do obličeje.

„Tak tedy dobře, sbal se a večer odjíždíš. Teď můžeš jít.“

Nate odešel a hlavou se mu honily myšlenky, co se bude dít, kdo je pánův přítel a kdo byl ten muž v Kussově pokoji?

Sbaleno měl za chvíli. Neměl moc co balit. Z deky si udělal raneček a do něj naházel své oblečení. Když už chtěl odejít ve dveřích spatřil Gwen.

„Gratuluji.“

„K čemu?“

„Můžeš odtud zmizet. To ještě nikdo nedokázal.“ ještě mu podala malý balíček s jídlem.

„To máš na cestu.“ pak následovalo něco, co si představoval od doby, co ji uviděl. Natáhla se na špičky a dala mu sladkou pusu na tvář.

Nate nevěděl co říct. S Gwen si báječně rozuměl a za těch těch pár dnů mu přirostla k srdci. Objal ji a slíbil, že jí odtud dostane, ať to stojí, co to stojí.