10. Fred

Po tom, co si Nata odvedl onen neznámý cizinec, zůstal Fred sám. Bál se víc něž kdy jindy, že domů se už nikdy nedostane a že své kamarády už taky nikdy neuvidí. 

Mezi otroky strávil necelý další týden. Den co den stál na pódiu a okukovali ho spousty lidí. Smažil se na slunci a jediná věc, která mu dávala naději, aby se z toho úplně nezbláznil, byla myšlenka na rodiče. To jediné ho dokázalo udržet při smyslech. 

Nikdo o něho neměl zájem. Obchody šli otrokáři tak jako tak velice špatně a jediný otrok, kterého za poslední dobu prodal by Nate. To ani zdaleka otrokáři nestačilo.

Jednoho večera bylo všem otrokům oznámeno, že se budou stěhovat do jiného města. Důvodem bylo, že si je nikdo nechtěl koupit.
Přes noc ještě zůstali ve městě a ráno za úsvitu vyrazili. Klece a podium ve městě nechávali. Bude připravené na jindy a krom toho se s ním nikdo nechtěl tahat.

Všichni byli spoutáni k sobě jak za ruce, tak za nohy. Nemohli udělat pořádný krok a tak se vyvracela možnost, že by se někdo pokusil utéct.

Šli přes poušť. Nikde nebylo nic, než jen písek.
Nikdo netušil kam jdou a ani jak je to daleko a vlastně to ani nikoho nezajímalo. Většina otroků už tam byla tak dlouho, že se úplně vzdali myšlenky na svobodný život a stali se z nich živé loutky. Fred se snažil vymyslet nějaký způsob, jak by mohl utéct. Na nic nemohl přijít. Nohy měl svázané a byl rád, že vůbec jde. Koně měl jen otrokář a další čtyři strážní, ale ani to nepřipadalo v úvahu, byli ozbrojení. Vypadalo to, že není žádná naděje na útěk. Bez koně by se stejně daleko nedostal a i tak byli někde v poušti a kdo ví, kde jsou nejbližší lidé.

Šli celý den. Na noc došli k malé oáze. Otrokář se strážnými si rozdělali stany, ostatní otroci spali venku. Nikdo je nehlídal, nohy jim sice rozvázali, ale stejně byli spoutáni za ruce. Otrokář nepředpokládal, že by se některý z nich pokusil o útěk.
 K večeři dostali každý kousek tvrdého chleba a trochu vody, to bylo vše. Zdaleka to nestačilo, aby se nasytili. Najednou se zdálo, že je otrokáři jedno, jak budou vypadat až dorazí do dalšího města.

V noci je na poušti navíc zima a tak se všichni semkli k sobě, aby jim bylo alespoň trochu teplo. Hřáli se navzájem, ale nebylo to moc platné.

Během noci Fred nemohl usnout. Klepal se zimou a také hladem. Zabral vždy jen na chvilku. Probudil ho podivný zvuk. Jako kdyby se někdo snažil něco řezat. Nic ale neviděl a tak se zase uložil ke spánku. Než stačil opět usnout, bylo mu jasné, co to slyšel. Jeden z otroků našel v písku zahrabaný kámen a jeho ostrou hranou se snažil přeřezat pouta na rukou, aby mohl utéct. Vypadalo to, že se mu to povedlo. Fred dělal, že spí, ale opatrně po něm po očku pokukoval. Otrok se pomalu zvedl, aby nikoho nevyplašil. Chtěl se dostat ke koním, ale zakopl o provaz, který se válel kousek vedle. Byl tam připravený na ráno, aby mohli strážní otroky zase svázat.
Otrok žuchl do písku a vydalo to tlumený hluk. Bohužel to zřejmě probudilo některého ze strážných a ten vyšel ven.

Stačila mu chvilka, aby mu došlo co se děje. Doběhl k otrokovi a chytil ho pod krkem. Potom s ním vší silou hodil o zem a neodpustil si ani pár kopanců a nadávek. To probudilo i všechny ostatní v táboře. Otroci zděšeně zírali co se to děje a ostatní strážní si přišli také kopnout nešťastného otroka. Ze stanu se vyřítil ven otrokář a v ruce třímal bič. I jemu stačila chvilka, aby mu došlo o co jde.

„Přiveď ho sem!“ procedil mezi zuby. V jeho obličeji byl nepopsatelný hněv, který se mísil s krutostí.
Strážný otroka popadl a hodil s ním před otrokáře. Klečel před ním a celý se třásl. Otrokář se zlostí v obličeji, se podíval na všechny ostatní. Potom zpátky na otroka, co klečel před ním a ještě jednou na ostatní.

„Tohle nechť je varováním pro všechny ostatní, co pomýšlejí na útěk!“
Potom vzal svůj bič a zmlátil otroka téměř do bezvědomí. Chvíli ho pozoroval se škodolibým úsměvem, pak si odplivl a odešel zpět do stanu. Ještě chvíli se ozývaly různé nadávky.
Bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Z ran vytékala krev a na ní se lepil písek, muselo to být velmi bolestivé. Ostatní otroci jen vyděšeně zírali. Fred měl pocit, že se asi pozvrací. Najednou se mu plán na útěk nezdál jako dobrý nápad.

Zbytek noci už nezamhouřil oka. Možná to bylo i tím, že necelé tři metry od něj ležel muž, který se svíjel v bolestech, tiše naříkal a prosil ostatní o pomoc.

Ráno už bylo podstatně tepleji než večer. Fred doufal, že to, co se stalo v noci byl jen špatný sen. Stačil však jediný pohled a věděl, že to sen nebyl. Otrokář byl pořád hodně naštvaný a tak k jídlu nedostali nic, jen každý doušek vody. Potom vyrazili. Zbitého otroka tam nechali na pospas jeho osudu. Otrokář nasadil rychlejší tempo než včera a tak museli pomalu klusat. Jenže to byl v horkém písku do kterého se člověk pěkně boří, trošku problém. Zanedlouho se našlo pár otroků, kteří nevydrželi a klesli k zemi. V před je hnali strážní s bičem v ruce.

Na vysoké duně se zastavili. V dáli bylo vidět něco co hodně připomínalo písečnou bouři.  Obzor byl zakalený do žluta a chvílemi mohli spatřit vířící písek. Opravdu to byla ona. Měli málo času na to, aby před ní utekli. Otrokář se rozhodl všem otrokům rozvázat nohy. Přes to jak byl naštvaný, nechtěl o své zboží přijít. Za pár minut došla bouře k až nim. Všude se vznášel drobný dusivý písek. Zalézal všude kam se dalo. Všichni ho měli během chvilky úplně všude.
 Koně si lehli na zem a strážní se schovali k nim. Najednou propukla panika mezi otroky. Fred netušil proč, ale věděl, že téhle šance, by mohl využít. Už od chvíle co vyrazili se snažil z pout dostat a teď už byl velmi blízko. Strážní opustili úkryty u koní a šli donutit otroky, aby si lehli a neudusili se. To byla úžasná příležitost. Fred párkrát otočil zápěstím a ruce uvolnil. Potom se roběhl tak rychle jak jen mohl k nejbližšímu koni. Než se ale kůň postavil, všiml si ho jeden strážný. Okamžitě se otočil a řítil se za ním. Fred už seděl na koni a snažil se ho pobídnout do jakéhokoliv chodu. Kůň se nechtěl moc hýbat, všude byl jemný dusivý písek a ani kůň ani Fred nic moc neviděli. Než se rozpohyboval, byl u něj strážný. Rozmáchl se mečem a zásah. Fredovi začala s levé ruky téct krev. V mžiku byla rána obalena vířícím pískem. Fred neměl čas nějak se tím zabývat, potřeboval okamžitě zmizet. Pobídl ještě jednou koně a ten se konečně dal do cvalu. Netušil kam jede ani jestli to přežije. Důležité pro něj bylo, že unikl otrokáři.

Bouří ujížděl už celou věčnost. Šlo to pořád pomaleji. Písek pomalu jakoby houstnul a jim se dýchalo čím dál hůř. Nakonec musel zastavit. Schoulil se ke koni a čekal až bouře přejde. Po nějaké době, která Fredovi připadala jako věčnost, bouře odešla a nikde opět nebylo nic, než písek. Nevěděl kudy má jet a tak jen pobídl koně. Plahočili se pouští už celý den, Fred měl obrovskou žízeň a kůň na tom nebyl o nic lépe. Několikrát měl pocit, že vidí studnu, ale nebylo tam nic. Pomalu začínal blouznit. V noci už musel z koně slézt a jen ho vedl vedle sebe. Už ani nezastavoval, věděl, že pokud to udělá, už se nezvedne. Šlo se mu čím dál hůř. Už ani nepřemýšlel, nešlo to. Potom upadl. Byl tak vysílený, že vstát už nedokázal. Pomalu se smířil s tím, že už se neprobudí.