6. Zlý sen

Takovou myšlenku raději rychle zažehnal. To potřeboval ze všeho nejmíň. Když dorazil na pokoj, už na to nemyslel.

Šel si dát teplou sprchu, aby se zahřál a pak si opět zalezl pod deku s notebookem na klíně. K tomu upíjel kolu a všude drobil sušenkami. Spokojeně pročítal komentáře a diskuze a sám také občas něčím přispěl. Především v oblastech, kde se lidé dožadovali po vládě uznání teorie jako pravé. Ne, že by tomu věřil, ale když proto nic neudělá, nic nestane.

U komentování vydržel, dokud neusnul. V noci se neustále převaloval a ne a ne najít tu správnou polohu. Nakonec se celý zpocený probudil. Peřina ležela odkopaná na zemi a stejně tak notebook. Ležel na zádech a rozespale koukal do stropu. Měl pocit, že strop modrá a hned zase červená. Bral to jako šálení smyslů a nevěnoval tomu další pozornost. Když už byl vzhůru, donutilo ho vstát volání přírody.

Z koupelny vyšel se slepenýma očima a už se chystal znovu skočit pod peřinu. Závěsy na oknech však také svítily chvíli modře a hned na to červeně a tak mu to nedalo a rozhrnul je.

Pohled ven na zasněžené parkoviště ho probral dokonale jako kýbl ledové vody. Před motelem stálo policejní auto a mělo zapnuté výstražné majáky. James nepochyboval, že tam jsou kvůli němu.  Musel je zavolat ten prodavač. Byla jen otázka času, než si pro něj přijdou.

Ještě nikdy v životě nebyl tak rychle oblečený jako teď. Hodil na sebe džíny, mikinu a bundu. Všechno ostatní narval do batohu a notebook kopl pod postel. Vláčet ho sebou nechtěl. Takhle aspoň doufal, že ho neobjeví. Batoh si hodil na záda a tiše jako myška vyklouzl na chodbu. Ještě tam nikdo nebyl. Co nejopatrněji se vyplížil ven. V hale spatřil dva policisty, kteří se bavili s recepční. Podle toho, že byli jen dva, usoudil, že informaci jen ověřují a nijak nevěří, že by tam skutečně byl.

Vzhledem k tomu, že byli oba zabráni do hovoru s recepční, se pokusil dojít k autu. K jeho smůle vyšli ven dřív, než stačil nasednout.

„Sakra.“ zaklel a schoval se za nejbližší auto. Oba šli jeho směrem. Když prošli okolo, chtěl nasednout. Znovu se mu to nepoštěstilo. Před motelem zastavilo další policejní auto. Teď nemohl ani k autu ani za budovu, aniž by ho neviděli.

Jeden z druhých dvou policistů zůstal u auta a znemožňoval mu tak možnost útěku. James nevěděl, jestli má riskovat a pokusit se jim ujet a nebo to risknout po svých a zmizet v lese za motelem.

Když zvážil situace na silnicích a své řidičské schopnosti, zvolil raději druhou možnost. Nevěděl, co bude dělat v zimě v lese, ale připadalo mu to lepší než se nechat chytit nebo se zabít v autě.

Pomalu, přikrčeně procházel kolem zaparkovaných aut. Snažil se krýt ve stínech a využívat momentů, kdy se policista díval jinam. Podařilo se mu dostat se z parkoviště. Myslel si, že má vyhráno a chystal se vzít nohy na ramena směrem do lesa. Neudělal však ani jeden krok. Všichni tři policisti právě vyšli z chodby a mířili k autu. James stál přesně na ráně a nešlo si ho nevšimnout. Chvíli stál jako socha a čekal, co bude. Policisté si ho měřili pohledem, ale protože stál ve stínu, neviděli mu pořádně do obličeje. Jeden z nich udělal krok směrem k němu. James měl nutkání vzít nohy na ramena. K prvnímu policistovi se přidali i ostatní a to byla poslední kapka.

James nasadil nejvyšší tempo, jaké mu sníh umožňoval a běžel do lesa. Všichni tři policisti se okamžitě rozběhli za ním.

„Stůj! Slyšíš!“

Moc dobře si uvědomoval, že na něj volají, ale nehodlal se vzdát.

V momentě, kdy zaběhl do lesa, cítil neskutečné píchání v boku a ač nerad, musel na chvíli zastavit. V lese byla tam a nebylo vidět ani na krok před sebe. Policistům to očividně vadilo, protože se zastavili před hranicí lesa a dál se ani jeden neopovážil. Aspoň na chvíli byl zase v bezpečí.

Od úst mu stoupal obláček páry. Plíce ho od ledového vzduchu pálily a pomalu se mu pod kůži začala vkrádat zima. Nemohl zůstat tam, kde byl. Zcela jistě si přivedou posily a až bude ráno, začnou les prohledávat.

Nechal motel za sebou a vydal se vstříc tmě, která ho úplně pohltila. Bloudil lesem celou noc. Nezastavil se, dokud ho v obličeji nezačaly šimrat první sluneční paprsky. Byl na kost promrzlý. Ruce měl vražené tak hluboko v kapsách, jak jen to šlo. Tváře necítil a o nohou se ani mluvit nedalo. Měl na sobě obyčejné sportovní tenisky. To v žádném případě nebyly boty na zimu a už vůbec ne do sněhu. Nebylo divu, že pomalu přicházel o cit v nohou.

Jenže on se nemohl zastavit. Dál ho hnal strach a paranoia. Tak moc se bál, že ho chytí. Ani na okamžik však nepomyslel na to, že by teorii nezveřejnil.

Slunce už stálo na obzoru a osvětlovalo blyštivé sněhové vločky. Na chvíli se zastavil. Až teď si uvědomil, že celou noc za sebou zanechává jasně viditelnou stopu. Pro policii nebude problém ho vystopovat. Přemýšlel, jak by stopy zamaskoval, ale na to už bylo nejspíš pozdě. Poklusem se pustil dál. Setrvávání na místě jen zvyšovalo šance na jeho dopadení.

Po několika minutách klusu narazil na normální cestu, která byla ušlapaná. Tam žádné stopy zanechávat nebude. Jenomže podle toho, jak byla udusaná, tam muselo chodit spousta lidí.

Po chvilce uvažování se vykašlal na lidi a dál pokračoval po cestě.

Za celou dobrou hodinu nepotkal ani živáčka. Skoro se až zdálo, že cesta je nepoužívaná.

V dálce spatřil dva běžkaře. Ti mu strach nenaháněli. Čepici měl naraženou hluboko do čela. Bez problémů kolem nich prošel a oni o něj ani nezavadili pohledem.

Jak je situace vážná mu došlo ve chvíli, kdy mu nad hlavou proletěl policejní vrtulník. Jako když do něho uhodí blesk, skočil pod nejbližší napadané větve vedle cesty. Vrtulník proletěl. James ho sledoval s otevřenými ústy. Nečekal, že na něj nasadí i vrtulník.

Hodnou chvíli trvalo, než se vydal po cestě dál. To, že nasadili i vrtulník ho vedlo k zamyšlení, co s ním asi provedou, až ho chytí.

Protože to nehodlal zjišťovat, vylezl z úkrytu a vydal se dál po cestě. Zima mu byla čím dál větší a nohy už necítil pro jistotu vůbec. Ani se neodvažoval sundat boty a podívat se v jak hrozném stavu jsou.

Cesta nekončila a vedla ho pořád dál a hlouběji do lesa. Občas se zastavil a zaposlouchal se. Chvílemi měl pocit, že slyší nějaké zvuky. Protože nikde nic neviděl, nevěnoval tomu pozornost.

Jenže když už se takhle zastavil po několikáté, začalo mu to být divné. Stál, rozhlížel se kolem sebe a snažil se přijít na to, odkud zvuk přichází. Přišlo mu, že zvuk se pohybuje za ním a také, že se přibližuje. Co mohlo zvuk způsobovat, však netušil.

Odpověď na tuto otázku dostal o necelých deset minut později. Opět zaslechl onen podivný zvuk a otočil se. Srdce se mu rozbušilo a najednou nevnímal zimu. Za ním se po cestě pomalu blížil terénní džíp. James stál jako přimražený a nemohl se pohnout. Přemýšlel, jestli jsou to třeba také jen nějací běžkaři a jedou domů nebo to je třeba lesník. Ani jedné variantě nic nenasvědčovalo. Už jen proto, že auto mělo přední sklo tmavé a nebylo vidět dovnitř. Pak také proto, že se přibližoval pomalu.

James se rozhodl neutíkat. Tím by na sebe přilákal nechtěnou pozornost, a pokud to je policie, třeba ho nepozná. Pro jistotu zamířil z cesty do lesa, kde mezi stromy auto neprojede.

Neutíkal, jen trochu zrychlil tempo. Pak se ozvalo cvaknutí a dveře auta se otevřely. Měl pravdu, policie to nebyla. Tohle byli vládní agenti. A pokud po někom jdou vládní agenti, tak to už je hodně závažný problém. Z auta vystoupili tři muži a jedna žena. Všichni měli na sobě komplet černé oblečení a nechyběli ani černé brýle.

Až teď se dal do běhu. Agenti ho pochopitelně okamžitě následovali. James si připadal jako lovná zvěř, kterou když chytí, udělají si z ní trofej.

K jeho štěstí sníh nebyl tak hluboký a jemu se běželo lépe, jenže to samé platilo i pro agenty. Utíkal lesem a sem tam se otočil. Agenti se mu drželi v patách, ale nedoháněli ho. Sníh začal pomalu přibývat, jak se dostával dál a dál do lesa. Několikrát zakopl o větev nebo pařez, který nebyl pod sněhem vidět. V teniskách mu to také nehorázně klouzalo. Doběhl až ke skále, která se o několik metrů zvedala nad okolní les. James nevěděl, co má dělat a nenapadlo ho nic lepšího než se pokusit na skálu vyšplhat.

Cítil se úplně vyčerpaně. Jediné, co ho ještě hnalo dál, byli agenti, které měl stále přilepené za patami. V teniskách mu to na skále hodně klouzalo a několikrát málem spadl dolů.

Konečně se z posledních sil vydrápal nahoru. Jenže byl v pasti. Myslel si, že skála někam povede, ale ukázalo se, že tomu tak není. Mohl sice dál utíkat kus lesem a někam by třeba doběhl, ale tam už stáli dva agenti. Pomalu se k němu blížili a ve tvářích se jim značil škodolibý úsměv. Ustupoval dál k okraji skály. Nahoru se už vydrápali i zbylí dva agenti. Teď mu všichni čtyři stáli v jediné cestě za svobodou. Jediné?

Jeden z agentů vytáhl pouta a s opravdu strašidelným úsměvem mu jimi zamával před nosem.

„Hra skončila hochu. Máš nám co vysvětlovat.“

James mu úsměv oplatil.

„Až někdy jindy.“ na to se nadechl a skočil ze skály dolů. Následoval asi šestimetrový volný pád. Než se nadál, přistál v kupě sněhu, která zmírnila jeho náraz. Sám nemohl uvěřit tomu, že opravdu skočil. Kdyby dole byl nějaký kámen, zabilo by ho to. Měl však štěstí a nic tam nebylo. Nic ho nebolelo a všechny kosti byly vcelku.

Vítězoslavně pohlédl nad sebe. Všichni čtyři agenti se nakláněli přes okraj a úsměv jim z tváří vyprchal.

James se vykopal z hromady sněhu a s úžasným pocitem vítězství, že jim unikl, klusal dál do lesa. Dlouho mu šťastný pocit nevydržel. Ten ho totiž nezahřál a nohy už nejen, že necítil, teď ho začaly také pořádně bolet. Potřeboval se někam schovat, když už se zbavil agentů. Ti ho hledat nepřestanou.

Byl celý promáčený od toho, jak se až po pás zabořil do sněhu. Už mu bylo jedno, jestli bude mokrý ještě víc a praštil sebou do sněhu. Chvíli nepřítomně civěl před sebe. Nad stromy před ním se linul úzký šedivý pruh. Mohl to být jedině kouř. A kde je kouř, tam je teplo. To ho nakoplo. Trochu si připadal jako Jeníček s Mařenkou, kteří také šli za světýlkem.

Zdálo se, že kouř je nedaleko, ale čím déle šel, tím víc se utvrzoval, že zdání klame.

A pak, téměř jako v pohádce, se před ním zjevila malá dřevěná chaloupka. Klasická roubenka, na které lze ještě dnes narazit. Z komína stoupal šedý kouř a za okny se svítilo. Jamesovi to poněkud pozvedlo náladu. Došel ke dveřím a zabouchal.

Otevřít mu přišel muž tak kolem padesátky. Měl černé rozčepýřené vlasy a oči černé jako uhlíky mu jiskřily.

„Co chceš?“ zeptal se ho nedůvěřivě. Dveře viseli na řetízku, aby mu tam náhodou nevběhl.

James přemýšlel, co by si vymyslel.

„Zabloudil jsem a potřeboval bych se ohřát a usušit věci.“

Lesník si ho nedůvěřivě prohlížel.

„Prý se tu potulují nebezpečný lidi.“ přimhouřil oči.

James nic neříkal. Lesník si povzdychl.

„Tak pojď.“

Otevřel dveře dokořán. James vděčně vešel a hned ho zaplavil úžasný hřejivý pocit.

V rohu místnosti vesele plápolaly plamínky v krbu a na starodávných kamnech bublalo cosi v hrnci.

Hájenka byla zařízena v klasickém lesnickém stylu. Všechno ze dřeva a žádná moderní technika.

Žádná televize, jen obyčejné starší rádio, které šumělo, ale zprávám bylo přesto rozumět. Na stěnách viseli trofeje z lovů a obývacímu pokoji dominovala velká jelení hlava zavěšená nade dveřmi.

„Sundej si ty věci a pověs je ke krbu.“

James vděčně přikývl a začal se soukat z promočených džínů a trička. Boty byly nacucané, že by se daly ždímat a o ponožkách ani nemluvě.

Když si je sundal, pohled na jeho nohy ho vyděsil. Měl je celé scvrklé, jakoby se máchal několik hodin v bazénu a prsty měl téměř celé modré.

„No páni,“ žasl lesník. „Jak dlouho si bloudil tím lesem?“

„Od včerejšího večera.“

„Hm, na, tohle tě trochu vzpruží.“

Podal mu malou skleničku. James se napil a málem tekutinu vyflusl.

„To je síla, co?“ zasmál se lesník.

„Rum?“

„Domácí výroby. Tak na zdraví.“ zasmál se znovu a naklopil do sebe další skleničku.

„Támhle jsem ti dal nějaké suché oblečení a až se převlíkneš, sedej ke stolu.“

James na sebe nasoukal o velikost větší košili a také kalhoty. Vypadal jako strašák do zelí, ale byl v suchu a v teple a to jediné ho zajímalo.

To, co bublalo na kamnech, byla domácí bramborová polévka. Tak dobrou ještě nikdy nejedl. Dokonale ho zahřála a on se začal cítit lépe.

„Tak jo, běž se natáhnout ke krbu, ať trochu rozmrzneš. Chceš ještě?“ znova mu nabídl rum.

„Ne-e, to stačilo, díky.“

„Jak chceš.“ zakroutil lesník hlavou a kopl do sebe další sklenku.

Pak už se oba natáhli ke krbu a pozorovali vesele plápolající plamínky. Přitom poslouchali rádio. Hráli nějaké písně a pak přišly na řadu zprávy. James je nevnímal až do chvíle, kdy zaslechl:

„…Celostátně hledaný. Je na útěku již několikátý den a policie je bezradná. Prosí proto o pomoc všechny, kteří tohoto chlapce viděli, aby se ihned ozvali na linku 912. Chlapec byl naposledy viděn v motelu poblíž Haringtonu ve státě Nebraska.“

Tím zpráva končila.

„To je kousek.“ prohodil lesník a civěl do krbu. James nic neříkal. „Ani neřekli, co provedl.“ pokračoval.

„Jsem zaslechl akorát, že je ozbrojený a nebezpečný.“ prohodil ledabyle.

„Tak to abych si s sebou bral ostrý.“

James mu věnoval podezíravý pohled.

„Tak, jestli je ozbrojený...“

„Policie přehání.“

Lesník nic neříkal.

„No, půjdu si lehnout.“ zazíval James.

„Támhle vedle máš připravenou postel.“ ukázal lesník, ale neotočil se. Vypadal zcela ponořen do svých myšlenek.

„Dík.“

Místnost to byla vskutku malá. Komoda na všelijaké harampádí nacpaná k prasknutí, malý koberec pod postelí, který se asi nikdy neklepal, protože v něm bylo bahno, listí, větvičky a kdo ví, co ještě. Nakonec postel.

James zapadl do prachových peřin a cítil se nesmírně klidně. Nohy už jakž takž stačily rozmrznout a oblečení bylo téměř suché. Ráno bude moct vyrazit dál. Ještě se nerozhodl, co bude dělat dál, ale nějak se tím ani netrápil. Zkrátka řešil vše za pochodu.

5. Špatný den

Zaraženě se šoural domů. Na oslavu ho přešla chuť.  V ústech cítil hořkou pachuť, kterou si nedokázal vysvětlit. Utěšoval se tím, že nikdo nevím odkud je. Už to domů měl jen několik desítek metrů. Těšil se na horkou vanu a snažil se myslet na něco pozitivního. Udělal to pro lidi a za tím si stál.

Spíš než horkou vanu dostal náhle ledovou sprchu. Ponořen v myšlenkách zabočil za roh. Před domem stálo policejní auto, mělo zapnuté výstražné majáčky a jedny dveře byly dokořán. Na ulici jinak nikdo nebyl. Rychle skočil zpátky za roh a jedním očkem pozoroval, co bude.

Z jejich vchodu vyšli dva strážníci. Třetí vystrkoval hlavu z okýnka.

„Tak co? Našli?“

„Nikdo tu není.“ zakroutili hlavou oba naráz.

„Třeba o tom ví?“ přemýšlel nahlas třetí policista.

„Možná. Třeba taky ne. Zajedeme sem později.“

Všichni nastoupili do auta a odjeli opačným směrem. Jamesovi se zčásti ulevilo. Žaludek měl však stále jako na vodě a nedokázal se soustředit. Marně se těšil myšlenkou, že v domě nebyli kvůli němu, ale pak už tam žila jen jedna rodina se dvěma dětmi. Kvůli nim tam jistě nebyli a navíc říkali „ho“ takže určitě mysleli jeho.

V Jamesovi sílila zloba. Byl naštvaný na celý svět. Chtěl jen pravdu a takhle se mu to vrací. Jenže s tím rizikem do toho šel a jeho informátor ho také varoval.  Přesto to udělal. Nemohl se divit.

Stát celou noc na mrazu k ničemu nevedlo. Musel se rozhodnout, co udělá. Nakonec dospěl k názoru, že tady zůstat nemůže. Policie se sem ráno určitě vrátí a najít ho nesmí.

Klusem přeběhl ke vchodu, rychle odemkl a zapadl do bytu. Světlo se rozsvítit neodvážil. Zmocnila se ho paranoia, že ho někdo sleduje.

Vytáhl z pod postele největší batoh, který měl a spěšně do něj naházel nejdůležitější věci. V první řadě notebook, který mu sice byl k ničemu, ale když by ho našli, zjistili by informace, které rozhodně nikdo vědět nesměl. Především o jeho pašovacích aktivitách. Rozhodl se ho někde zničit i přesto, že to bylo to nejdražší, co měl.

Přibalil nějaké spodní prádlo, pár dalších kousků oblečení, něco málo k snědku, peníze a všechny osobní doklady, spisy které ukradl a v neposlední řadě také fotku rodičů.

U balení se zapotil. Nakonec toho v bytě moc nezůstalo. Batoh měl nacpaný k prasknutí.

Stál ve dveřích bytu a se zvláštním pocitem bezmoci a smutku zabouchl, zamkl dveře a zmizel pod rouškou noci.

Ve městě zůstat nechtěl. Všude kam se podíval, viděl svoji podobiznu. Dřív nebo později by si ho někdo všiml, to nehodlal riskovat. Potřeboval se dostat z města někam na venkov. Přemýšlel, že se na nějaký čas ubytuje v některém z motelů u silnice. Tam by ho nikdo nehledal. K tomu však potřeboval auto, které neměl.

James nebyl žádný andílek, a když něco potřeboval, ukradl si to. Nebyla náhoda, že už měl párkrát problémy se zákonem. Především kvůli drobným krádežím. Teď to ale bylo něco jiného. Když ho chytili naposledy, strávil ve vazbě dva týdny a musel zaplatit tučnou pokutu. To se nedalo srovnat s jeho nynější situací. Když ho chytí teď, rovnou ho šoupnou do vězení, takže mu bylo úplně jedno, jestli něco ukradne, to už stejně nic nezmění.

Ukrást auto byla jeho jediná možnost, jak se dostat z města někam dál. Nejjednodušší by bylo ukrást nějaké auto z parkoviště, jenže on nebyl zloděj aut, i kdyby se mu ho podařilo otevřít, nenastartoval by ho. To ho neodradilo. Pomalu se blížilo ráno a někteří lidé pracují třeba už od šesti. Zamířil tedy na nejbližší parkoviště a čekal.

Nemusel čekat moc dlouho. Z domu hned u parkoviště vyšel postarší muž. Ústa si překrýval rukou, jak zíval a oči měl ještě skoro zavřené. Pomalu klopýtal k autu. Stěží vylovil klíčky od postaršího terénního range roveru. James v duchu zajásal. Tajně doufal, že by si vypůjčil zrovna tohle. Pomalu se kradl ve stínech za auto. Muž o něm neměl ani ponětí. V klidu otevřel dveře, naházel na zadní sedačky nějaké krabice a už se chystal nastoupit.

James čekal, až k němu bude otočený zády, aby mu neviděl do obličeje. Pak k němu rychle přiskočil a pěstí do spánku ho omráčil. Muž se nemotorně svezl na zmrzlou zem. Rychle se rozhlédl, ale kolem nikdo nebyl. Odtáhl ho kousek stranou, aby ho čistě náhodou nepřejel a ještě si vypůjčil sto dolarů z jeho peněženky.

Konečně seděl za volantem. Naposledy řídil v autoškole, a že to už byla nějaká doba. Nastartoval a udivilo ho, že je teprve půl šesté ráno. Než z parkoviště vyjel, dalo mu to trochu práce. Jediným jeho štěstí bylo, že range rover byl v automatu. Jak vyjel z parkoviště, už se cítil lépe. Rychle se rozpomněl, jak se vlastně řídí. Po městě moc aut nejezdilo a tak to měl o to snazší.

Ještě stále nebyl rozhodnutý, kam vlastně jede. Rozhodl se vsadit na náhodu a najel na nejbližším nájezdu na dálnici.

Cestou se rozhodl úplně vypadnout z Kansasu a zamířil na sever k hranicím s Nebraskou. Když přejel hranice ani to mu nestačilo. Ujížděl stále dál na sever. Nakonec zastavil asi po čtyřech hodinách v motelu nedaleko Haringtonu. Byl to jeden z typických amerických motelů. Tvořilo ho několik pokojů pro dva. Součástí byla i malá jídelna.

James spokojeně zaparkoval a šel si zarezervovat pokoj. Na týden ho to stálo šedesát dolarů i s jídlem. To nebylo špatné. Akorát musel ještě přijít na to, jak se dostat k dalším penězům. To se rozhodl zatím neřešit.

Jako první se potřeboval pořádně prospat. Už to byl téměř celý den, co nezamhouřil oči a začalo se to na něm podepisovat.

Pokoj měl zařízený lépe než ten svůj doma. Velká postel pro dva poskytovala krásné pohodlí, z obou stran měl noční stolky. Jednu šatní skříň, psací stůl a malou koupelničku s vanou. Hodil batoh pod stůl a v tu chvíli už ho nic nezajímalo. Padl na postel a v tu ránu usnul. Tvrdě spal až do rána.

Vstát ho donutila uklízečka, která se začala dobývat dovnitř. Rozespale zamumlal, že o úklid nestojí, ale usnout už znovu nedokázal.

Venku byla úplně šedivá obloha a na zem dopadaly drobounké sněhové vločky. Přes noc napadlo půl metru nového sněhu. James byl rád, že je v teple a nemusí ven do toho nečasu.

Z batohu si vytáhl notebook. Na nočním stolečku našel papírek s heslem na wifi. Jediné co ho zajímalo, byly zprávy. Už to byl třetí den, co byla zveřejněna teorie o cestování časem. Byl zvědavý, jestli ještě stále hýbe světem nebo se už agentům podařilo zprávy smazat.

Dobrá nálada se mu okamžitě vylepšila, jen co se otevřela hlavní stránka deníku New York times. Bylo tam hned několik zpráv na toto téma. Stále se o tom živě diskutovalo, jako kdyby to nemělo mít konce. Vyjadřovali se k tomu vědci i naprostí laici. Někdo byl pro, někdo proti a vzrušené debaty nekončily. Zahlédl i několik zpráv, které tvrdily, že jde jen o pouhý výmysl jako tenkrát, ale podle komentářů pod článkem tomu nevěřil ani jediný člověk.

James se cítil blaženě. Věděl, že to bude bomba, ale netušil, do jak velkých rozměrů naroste. Každopádně čím větší, tím lepší. To bylo jeho motto.

Zprávy si s nadšením pročítal několik hodin a na několik diskuzních fór přidal příspěvky, které vyvolaly další otázky a další vzrušené debaty. Ručička na hodinkách se nelítostně blížila ke třetí hodině odpolední a jeho žaludek si začal říkat o něco k snědku. Chtě nechtě musel odložit notebook a dojít si něco koupit. Součástí motelu byl i malý krámek hned vedle. Měli tam to nejzákladnější zboží, ale to nevadilo. Velmi nerad se nasoukal do džínů a bundy a vyklouzl ven.

Ledový vítr ho okamžitě začal šlehat do tváří. Aby ho trochu zmírnil, natáhl si kapuci, jak hluboko to jen šlo, a sklonil hlavu.

V krámku byl za minutku. Stačil i jen takto krátký pobyt na mrazu a hned ho štípaly tváře, když vešel do tepla.

Kromě obsluhy se tam pohybovalo ještě pár dalších lidí a hrála příjemná hudba. James se trochu oklepal od sněhu a pak se šel porozhlédnout.

Jako první našel kolu. Bez té nedal pomalu ani ránu. Pak potřeboval najít něco trvanlivějšího. Přemýšlel nad mraženou pizzou, ale tu neměl kde upéct. Přehraboval se v regálu s tyčinkami, když v rádiu dohrála písnička a začala zpravodajská relace.

Kromě několika dopravních nehod a špatného počasí také hlásili následující zprávu:

„Policie stále pátrá po mladém muži ve věku asi do pětadvaceti let. Je přibližně sto osmdesát centimetrů vysoký, má hnědé krátké vlasy a na sobě měl černou sportovní bundu a tmavé kalhoty. Naposledy byl spatřen v Kansas city. Je podezřelý z několika vloupání a může být nebezpečný. Policie má podezření, že utekl do jiného státu a proto se rozšiřuje oblast pátrání i na několik okolních států. Policie apeluje na každého, kdo ho viděl, aby okamžitě volal na linku 912.“

James si pro sebe zaklel. Jak mohli vědět, že zmizel z Kansasu? Musel se však pousmát, i když se do toho trochu nutil. On a nebezpečný? To mu připadalo velmi vtipné.

K pokladně nakonec donesl jen litrovou láhev koly a několik sušenek. Ještě se zapomněl u regálu s časopisy a okukoval noviny. Nebyly tam jediné, kde by zpráva nebyla otištěná. V jedněch dokonce našel i svou podobiznu na chlup stejnou jako tu, kterou viděl doma. Instinktivně se rozhlédl kolem sebe a potkal se s pohledem prodavače. Nemohl si nevšimnout, jak na něj blbě civí. Odložil noviny podobiznou dolů a zaplatil. Prodavač z něj nespouštěl oči a tak mu to pohledem vracel.

Ulevilo se mu, když znovu vyšel na mrazivý vzduch. Nemohl si pomoct, ale ten prodavačův výraz se mu v žádném případě nezamlouval. Čišelo z něj něco, co se mu nelíbilo. Snad jako by ho poznal.

4. Vyzrazení

Ležel ve své posteli půlkou těla na zemi a půlkou na matraci. Divoké sny se postaraly o takovouto divnou polohu. Zdálo se mu, že si to šéfredaktor rozmyslel a naprášil ho. Když mu někdo zabušil na dveře, s leknutím se probudil a zbytek těla se také sesunul na podlahu. Nepříjemně studila a tak rychle vyskočil a sáhl po kraťasech a nějakém tričku. Ulevilo se mu, když zjistil, že to byl jen sen a nikdo na dveře nebuší.

Venku se ženily všichni čerti. Obloha byla úplně šedivá a na okno dopadaly velké sněhové vločky. James stál nějakou dobu u okna a se škodolibým úsměvem na tváři pozoroval chodce, jak jim to na namrzlém chodníku klouže. Někteří si drželi čepice, aby jim je vítr neodvál a někteří se snažili natáhnout bundy tak vysoko jak to šlo, aby jim sníh nenapadal za krk.

Nedaleko na rohu ulice, kde už z části začínal park, pozoroval maminku se dvěma dětmi. Podle bundiček to byli dva chlapci. Maminka jim sotva stačila, když oba hoši vzali útokem čerstvě shrabaný sníh u zídky parku. James viděl, jak na ně něco volá, ale oni jí úplně ignorují a dál si vesele hrají ve sněhu. Mohli jim být tak tři roky. Divadlo skončilo, když zašli za roh.

Topení krásně sálalo a jemu se od něj nechtělo ani na krok. Docela se mu zamlouvalo, že teď nemusí trčet za kasou a každou chvíli si utírat nudle u nosu.

Zvědavost, jestli už je něco na internetu, ho nakonec donutila dojít ke gauči. Pln očekávání zapnul notebook a našel si denní zpravodajství.

„Laviny na horách, kalamita v Kansas city, hromadné nehody na dálnicích.“ broukal si pod vousy. Zamračeně projížděl další a další zprávy. Všechno se týkalo hlavně předpovědi počasí a černé kroniky kdo, kde se s kým a jak srazil. Zklamalo ho, že tam nenašel nic o teorii cestování časem. Byl si tak jistý, že to bude bomba. Hned přemýšlel, jestli to opravdu otiskli a nebo vyhodili do koše okamžitě potom, co se za ním zavřely dveře výtahu.

„Že by mi dával ty peníze, aby se mě zbavil? To né.“ žádné jiné vysvětlení však neměl.

Být bez práce mu umožňovalo dělat si celý den, co chtěl, jenže sedět od rána do večera na gauči, ládovat se jídlem a civět do monitoru ho přestalo rychle bavit. Od jakživa měl rád sport a sedět takovou dobu na jednom místě ho ubíjelo.

Jenže venku vládlo tak nevlídné počasí, že by ani psa nevyhnal. Ještě několikrát se šel ohřát k topení a pokaždé bloumal v myšlenkách, co se asi se spisy stalo.

Kolem oběda už toho měl doma po krk. Nabalil se, na hlavu si narazil huňatou nike čepici a zabouchl za sebou dveře. Potřeboval se aspoň na chvíli projít a krom toho mu doma došla kola, na které se stával pomalu závislý.

Nejbližší obchod byla večerka na druhé straně parku. Vedli jí vietnamci a ti měli otevřeno skoro nonstop.

Venku bylo ještě hůř, než to vypadalo. Zarazil si proto ruce hluboko do kapes, obličej si schoval v bundě, jak to jen šlo a „probíjel“ si cestu vánicí. Chodníky vážně pekelně klouzaly a najednou ho smích přešel, když se několikrát málem rozmázl na zemi.

„Hej, brácho!“ zahulákal někdo.

James se otočil, ale nikoho nespatřil. Otočil se kolem dokola, až narazil na menšího kluka, přibližně jeho věku. Motal se ze strany na stranu a vypadal minimálně opile.

„Hej brácho, máš matroš?“ zeptal se s tupým úsměvem.

„Ne.“ odsekl James a ve snaze pokračovat dál ho obešel. Kluk ho chytil za rukáv a otočil.

„Jak nemáš? Copak už v tom jako nejdeš?“ z tupého úsměvu se stával pobouřený výraz.

„Prostě teď nemám!“ řekl hlasitěji a opět se otočil.

„A kdy bude?“ dorážel dál.

„Nevim.“

„No, ale já ho chci hned.“ opět se usmíval a kinklal se ze strany na stanu. James si ho nevzrušeně prohlížel.

„Nepotřebuješ to.“

„Cože? Já to musim mít. Rozumíš? Musim!“ teď už na něj pořvával.

„Možná, až vystřízlivíš.“

„Já sem střízlivej.“ roztáhl ruce kluk a podjelo mu to na ledu.

„To vidim.“ broukl si pro sebe James a už byl pryč. Za ním se ozývalo ještě hulákání a nějaké nadávky na jeho adresu. Jen zakroutil hlavou a pokračoval dál.

Konečně měl nakoupeno, co bylo třeba. Chystal se na cestu zpátky, ale upoutal ho hlouček lidí před výlohou. Nějak tušil, že v těch místech je trafika. Jistý si nebyl a tak se šel podívat.

Trafika tam nejen že byla, ale všichni ti lidi si mezi sebou vzrušeně něco šuškali. Dalo mu trochu práce, než se prodral davem, ale výsledek stál za to. Na novinových pultech vyšlo nové číslo deníku The Kansas times. Hned na hlavní stránce se objevil obrovský nápis „Cestování časem je možné“.

Jamese cítil v břiše motýlky. Jeden výtisk si zabavil a začal studovat, co všechno otiskli.

Především tam byla ona slavná teorie o tom, jak se to vůbec dá uskutečnit. Pak také názory jiných vědců a nakonec ještě věci, o kterých si byl jistý, že nečetl. Bulvár si zkrátka vždycky něco vymyslí a přidá, aby to lidi lákalo.

Přesně jak čekal, zpráva způsobila poprask. To však ještě nebylo nic oproti tomu, co mělo následovat.

I s čerstvým výtiskem se vrátil domů, kde ho hodlal podrobněji prostudovat. Jen tak ze zvědavosti zapnul notebook a nestačil se divit. Hlavní zprávy vystřídala teorie o cestování časem. Už to nebyl jen deník Kansas Times, ale několik dalších regionálních deníků. Pod články se množily příspěvky a každý druhý člověk se dožadoval odpovědi, kde k tomu přišli.

Jenže to stále nebylo vše.

Rádio, které měl na stolku v obýváku, pouštěl výjimečně, ale tentokrát se na zprávy vyloženě těšil. Zprávy byly pravidelně každou hodinu. Zapnul rádio a čekal. V osm hodin večer se konečně dočkal.   Dohrála známá písnička a hned na to se přihlásila redaktorka:

„A nyní zprávy. Novinkou, která teď doslova hýbe světem, se stala zpráva o možném cestování časem. Říkáte si, že by to bylo úžasné? To já taky. Dnes ráno se tato zpráva dostala do novin a krátce na to se rozšířila jako virus do všech koutů země. Není novin, nebo televizních stanic, kde by si o této novince nešeptali. Spousta lidí se také ptá, kde se tato zpráva vzala. Odpověď na tuto otázku nikdo nezná. Spousta lidí se na ni však snaží najít odpověď. Dočkáme se tedy stroje času, jak je uvedeno?“

Tady zpráva končila a následovaly každodenní problémy na silnicích a sněhové kalamity. To už James neposlouchal. Byl na vrcholu blaha. To, v co tolik doufal, se skutečně naplnilo. To byl jeho záměr. Ukázat světu, že to nebyla jen pouhá reklamní kampaň. Doufal, že se zpráva rozšíří jako lavina dál do světa. Možná rizika si rázem vůbec neuvědomoval.

U počítače seděl až do svítání a s vítězoslavným pocitem pročítal různé zprávy z celých spojených států. Už o tom psal i New York times, v televizi se zpráva objevila na CNN, BBC a dalších televizních kanálech. Všude se rozebírala pravděpodobnost uskutečnění a také autor.

Na několika stanicích včetně CNN se několik lidí přihlásilo s tím, že už toto jednou někde viděli. Po celou noc se hlásili další a další lidé, kteří si zprávu pamatovali.

Okamžitě se na různých internetových fórech rozjeli diskuze na toto téma. Lidé spekulovali, jestli jde o to samé jako tenkrát a jak dlouho bude trvat státu, než to zase smete ze stolu. Žádné vyjádření se však zatím neuskutečnilo.

James vyčerpáním usnul až v brzkých ranních hodinách a spal až do večera. Probudil se s bolavým krkem, nohama na stole a v klíně mu ještě stále ležel zapnutý notebook. Venku byla tma jako v pytli. Místnost osvětlovala jen pouliční lampa. James si musel protáhnout ztuhlé tělo. Došel proto rozsvítit lampičku a znovu zapadl do vyhřátého gauče. Opět otevřel internet a nestačil se divit.

Zprávou se už nezabývaly jen v USA, ale také v evropských zemích a našel dokonce i několik odkazů na čínská média. Že se zpráva dostala až tam, bylo skutečně podivuhodné.

Čím dál se však zpráva dostala, tím šťastnější byl. Jenže to nebylo ještě zdaleka všechno. Na některých stránkách si lidé začali stěžovat, že jim odkazy nefungují. Za to mohli vládní agenti, kteří se stejně jako tenkrát snažili šíření zpráv zastavit. Aspoň to si James myslel.

Nemohl si však vybrat příhodnější dobu. V osmdesátých letech ještě nebyla technika na takové úrovni a šíření zprávy bylo značně pomalejší než dnes.

Dnes se nacházela na všemožných webech a James si s dalším škodolibým úsměvem představoval, jak se asi musí vládní agenti cítit, když se zpráva šíří mnohem rychleji, než oni dokáží stíhat.

Být sám v takovou chvíli vítězství se mu nechtělo. V úvahu připadal jediný jeho kamarád, který bydlel nedaleko a prodával mu nejlepší matroš v širokém okolí. A jak nejlépe to oslavit než nad kvalitním matrošem a krabicovým vínem? Hodil na sebe bundu, čepici a nadšeně vyklopýtal ze dveří. V uších mu zněly vítězné melodie a nic ho nemohlo rozházet. Tedy, vlastně mohlo.

Zabočil za roh a vesele si pobrukoval. Sníh za krkem nevnímal, ani zimu, zažírající se pod nehty.

Chtě nechtě musel zastavit na přechodu, protože auta prostě nezastavovala. Dobrá nálada neustupovala. Ve chvíli, kdy se rozhlédl, jestli už může přejít, upoutala jeho pozornost informační tabule.

Na přechodu zrovna zastavilo auto, ale James si ho nevšímal. Úsměv se mu vytratil z tváře a jako omráčený došel k tabuli. Musel si promnout oči, aby uvěřil, co vidí. Mezi různými letáky a pozvánkami na různé taneční plesy a koncerty se nacházel jeden velký papír. Na něm byla vyobrazena podobizna muže, který se nápadně podobal jemu a pod ním tento nápis:

„Pokud někdo spatří tohoto mladíka, ať okamžitě volá linku 912. Jde o nebezpečného zloděje, který může být ozbrojený. Je asi sto osmdesát centimetrů vysoký, má hnědé na krátko střižené vlasy a na pravém rameni tetování ve tvaru kříže. Naposledy byl spatřen 26.1. v Kansas city. Na sobě měl bundu tmavé barvy a modré džíny. Pokud o něm máte nějaké informace, okamžitě je prosím hlaste.“

Stál u tabule jako opařený. Zřejmě si policie dala dvě a dvě dohromady. Jediný možný důvod, proč by ho hledali, mohlo být vloupání do archivu. Jen mu nešlo na rozum, kdo by ho naprášil. Jistý si byl akorát tím, že nikdo neví, kde bydlí a doma bude tudíž v bezpečí. Počká pár dní, než se to přežene a všechno bude dobrý.

3. Pravda

Nečekal, že se otevřou tak snadno. Jaké to pak bylo překvapení, když se ocitl pod zataženou oblohou na druhém konci budovy. Vydechl úlevou. Vyčerpaně nasával studený noční vzduch. Plíce ho pálily už od toho zběsilého úprku a teď už to ani nevnímal. Na chviličku si myslel, že jim unikl, kdepak. Tak jednoduché to být nemělo.

Ruce měl vražené v bok a v malém předklonu odcházel jakoby nic pryč. Ušel necelých deset metrů, když za sebou uslyšel zrychlující se kroky. Zastavil se. Kroky najednou ustaly. Znovu se dal do pohybu a opět to uslyšel. Pro jistotu se ohlédl.

Hrůzou mu málem vstaly vlasy na hlavě. Za ním se pomalu loudali dva strážníci. Hned, jak se otočil, rozeběhli se za ním. Tryskem se také dal do běhu. V uších mu zněl zvuk píšťalky a křik obou strážníků. Brzy se ukázalo, že James je rychlejší, ale setřást je úplně nedokázal. Pořád se mu lepili na paty. Přeběhl několikrát hlavní silnici, měl štěstí, že bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní a zrovna tudy neprojelo ani jedno auto. Přes den se tu nedalo normálně přejít.

Snažil se strážníky setřást v postranních uličkách, jenže problém byl, že on město neznal. Žil v malém městečku na venkově. Několikrát zaběhl do slepé uličky a jen jako zázrakem se mu podařilo uniknout. Jednou díky kontejneru na odpadky, díky kterému dosáhl na zídku mezi domy a podruhé přešplhal drátěný plot. Jenomže sprintovat se nedá moc dlouho a jemu začaly rychle ubývat síly. Zpomaloval, a když viděl, že by zase zaběhl do slepé uličky, raději běžel dál rovně. Na další překážkovou dráhu už neměl síly. Strážnicí také neměli žádnou fyzičku a krátce po tom, co museli také přešplhat drátěný plot, se vzdali. Celí udýchaní a rudí ve tvářích stáli uprostřed temné ulice a pozorovali pelášícího Jamese vpředu. Vysílačkou akorát nahlásili, kam má namířeno a tím to pro ně haslo.

Jamesovi trvalo poměrně dlouho dobu, než se konečně otočil a zjistil, že ulice za ním je úplně pustá. Nikde nebylo ani živáčka. S obrovskou úlevou se zastavil a snažil se popadnout dech. Pro větší pohodlí sebou praštil na nejbližší schody a ztěžka oddychoval. Už si začínal myslet, že se bude muset nechat chytit. Vyplatilo se mu však vsadit všechno na nevytrénovanost strážníků a udělal dobře.

Po dlouhých minutách, kdy se líně rozvaloval na schodech a nechtělo se mu vstávat, dospěl k názoru, že se bude muset pohnout z místa. Zcela jistě věděl, že policie bude prohledávat město a tak potřeboval zmizet. Také ho k tomu donutila policejní siréna, která se začala ozývat nebezpečně blízko. Seděl hned na rohu domu a tak jen zapadl za nejbližší kontejner. Hlídka projela kolem a bez povšimnutí pokračovala dál.

Na chvíli byl zase v bezpečí. Čím dál víc hořel nedočkavostí přečíst si spisy, které měl na zádech v batohu. Tady na ulici to byl však holý nesmysl. Rozhodl se proto počkat až domů. Jenže domů to bylo daleko. Bydlel v Hortonu. To je malé městečko nedaleko Kansas city.

Dlouho trvalo, než se rozmyslel, ale nakonec se rozhodl dojít na zastávku autobusu. Byla to nejkratší možná cesta. Po cestě na zastávku se ještě zastavil pro něco k jídlu, protože od včerejšího oběda neměl nic v žaludku a ten si o to říkal čím dál víc.

Na zastávku dorazil už za světla. Stále byla pekelná zima, ale červené a oranžové mráčky na obloze ukazovaly, že bude krásný sluneční den.

Ani nemusel zkoumat, v kolik mu autobus přijede. Sotva došel na zastávku, objevil se v zatáčce. Přesně na téhle samé zastávce včera vystupoval. Teď už to bylo z části za ním. Nastoupil, sedl si až úplně dozadu a batoh si držel na klíně, čistě jen pro jistotu. Cesta trvala necelou hodinu a jeho to dokonale uspalo.

Jakmile vystoupil v Hortonu, už si připadal v bezpečí. Tady nikdo nevěděl, co se včera archivu stalo a už vůbec by ho nikdo nepodezříval. V klidu došel až domů. S hrůzou zjistil, že topení bylo vypnuté a celý byt byl kompletně promrzlý. Rychle zapnul topení na plné pecky a ještě si šel uvařit čaj, aby se trochu zahřál.

Bydlel na okraji města v dvojdomku. Měl pro sebe celé patro, které čítalo dvě místnosti, kuchyň a koupelnu. Na mladého muže jako byl James, to bylo slušné bydlení. Byt byl zařízen stroze. V kuchyni stál úplně v rohu u zdi malý skládací stoleček a k němu dvě židle, každá v jiné barvě. Malá lednička bez mrazáku a dřez. Většině lidí by takto vybavená kuchyně silně nedostačovala.  Jeho obývací pokoj připomínal spíš chlívek. Všude po zemi se váleli části oblečení a spodního prádla, na topení se škvařila krabice od pizzy a na gauči, který byl jediným jakžtakž čistým místem v bytě, se válela spousta porno časopisů. Televizi neměl, jen malé rádio na stolku vedle gauče. V ložnici měl jen postel, noční stoleček a skříň na oblečení. Nikde byste nenašli nějaké obrázky nebo cokoliv, co by o něm něco vypovídalo, až na jeden. Na nočním stolku stála malá barevná fotka s mužem a ženou. Byli to jeho rodiče, které nikdy nepoznal. Jeho jediným klenotem byl notebook zahrabaný kdesi pod vrstvami bordelu v obýváku.

Jamese nějaké zařizování nelákalo a už vůbec na to neměl peníze. Pracoval v supermarketu u kasy a stěží z platu vyžil. Proto se sem tam živil i jako drogový dealer.

Konečně topení začalo topit a čaj byl také hotový. Shodil všechny časopisy na zem a natáhl se na gauč. V zádech několikrát křuplo a pak přišel uklidňující hřejivý pocit. Bylo to tak uklidňující, až usnul.

Bytem se ozývaly hlasité rány. Jamese to vzbudilo. Celý rozespalý se posadil na gauči a promnul si oči. Bouchání se ozvalo znovu. Někdo stál za dveřmi a očividně se moc dožadoval jeho přítomnosti.

Rozespale vstal a došel ke dveřím.

„Ano?“ zahuhlal a snažil se přitom potlačit zívnutí. Za dveřmi stála žena odhadem tak padesátiletá. V obličeji měla zlost a nejspíš si ji chtěla vybít na něm.

„Pane Woode, to už je po několikáté co jste nepřišel do práce! Mě už to nebaví...“

„Paní Malkinová prosím...“ nenechala ho domluvit a dál si jela svou.

„Nepřerušujte mě, když mluvím,“ její obličej se svraštil, až připomínala buldoka, „Mě už přestalo bavit nahánět vás, kdo ví kde. Šancí jste měl mnoho a ani jedné jste nevyužil! Tohle je konec! Máte padáka! V pondělí už chodit nemusíte, na vaše místo se klepou jiní!“ už byla na odchodu, „Jo, ještě tohle… Vaše poslední výplata.“ nasupeně odkráčela po chodbě, až za ní dveře práskly.

James zůstal s otevřenou pusou a obálkou v ruce civět před sebe. Jeho jediný spolehlivý zdroj peněz byl nenávratně pryč. Aby nedělal sousedům, kteří zvědavě vystrkovali hlavy ze dveří, divadlo, zabouchl dveře a otevřel obálku. V ní bylo necelých čtyři sta dolarů. Jeho normálnímu platu to tedy odpovídalo.

Normální člověk, když dostane vyhazov, tak se snaží udělat všechno možné proto, aby získal nějakou práci. Ne však James. On byl na jednu stranu rád. Jen si musel zajistit jiný příjem peněz.

Obálku s výplatou pohodil na stole a opět zapadl nepřítomně do křesla. V místnosti bylo šero a tak nakonec vstal a šel roztáhnout záclony. Venku se zrovna stmívalo. Červánky klidně pluly po obloze a slunce se barvilo do krvavě rudé. James neměl na nic náladu a tak se šel zabavit nějakým filmem na notebooku. Cestou zakopl o batoh. Vztekle ho odkopl pod stůl, ale hned ho zase šel vylovit. Byl tak zmatený z náhlého zvratu událostí, že úplně zapomněl na svůj „poklad“. Vytáhl velké desky a vzrušeně v nich zalistoval.

Celý spis nesl název „Cestování časem“. Obracel všechny listy a zaujatě hltal každé slovo, visel na každém obrázku nebo náčrtku. Polovině těch věci sice nerozuměl, ale to bylo jedno. On teď zjistil pravdu. Pravdu, která ho několik týdnů tížila jako tunový balvan a nedala mu spát. Musel se pousmát nad svou vlastní hloupostí, když si vzpomněl, jak se svému informátorovi vysmál, protože si myslel, že je na drogách. Na drogách možná byl, ale v tomhle měl pravdu. Všechno, úplně všechno sedělo jako tenkrát v sedmdesátém čtvrtém roce. Tyto spisy už jednou spatřily světlo světa, ale ihned byly zavrhnuty jako naprostý výmysl poblázněného vědce.

James se po dlouhé hodiny nedokázal od papírů odtrhnout. Prohlížel si hlavně náčrtek stroje času, který podle zdejších záznamů skutečně fungoval. Nechyběly ani fotky vědeckého týmu, který na jeho sestavení pracoval a také různé výpovědi přímo autora této teorie. Dokonce mezi spisy někdo přihodil i několik novinových útržků z následujícího roku, kdy vláda smetla celou teorii ze stolu a označila jí za naprostý výmysl. Stejně tak jako s havárií u Rosswellu. Na konci, skoro na poslední straně se dozvěděl ještě něco: „Nejmenovaný vědec, který stál u zrodu této teorie, představoval pro vládu značné riziko a zvláště proto jsme nařídili jeho okamžité odstranění, které bylo nezbytné.“

James to četl a bylo mu těžko u srdce.

„Nevinný člověk, který se snažil lidstvu pomoci, musel být odstraněn, aby se ti nahoře náhodou nemuseli o slávu a moc dělit. Je to tak nespravedlivé.“ povzdechl si.

Opřel se do opěrátka a nepřítomně civěl do papírů. Spásný nápad se dostavil v mžiku.

„Když už jsem to dotáhl až sem tak to dotáhnu do konce.“ řekl si pro sebe a sbalil všechny papíry zpátky do batohu.

Další ráno vypadl z bytu, ještě než slunce vstalo. Skočil na autobus a měl namířeno opět do Kansas city. Teď už se nebál, že by ho chytili. Nevěděli o něm vůbec nic, takže se nebylo čeho bát.

Vystoupil nedaleko náměstí a rušnými ulicemi si ztěžka probojovával cestu davem. Několikrát se musel ptát na cestu, protože mu všechny ulice přišli na chlup stejné a on několikrát zabloudil. Procházka městem mu ale nevadila. Kansas je hezké, čisté moderní město a James tam měl své jisté zájmy.

Konečně stál před cílem. Stál před vysokým mrakodrapem, který se skoro dotýkal mraků. Prošel skleněnými automatickými dveřmi a ocitl se v prostorné hale plné lidí ve smokinzích nebo sukních a blůzách. Všechno to byli manažeři nebo vysoce postavení vedoucí. V tomhle mrakodrapu měly svá sídla různé firmy. Aby James našel tu svou, musel se dostat k informační tabuli.

„Kansas Times.“ broukal si pro sebe. Konečně je našel. Firma sídlila ve dvacátém patře. Nahoru vyjel výtahem.

Stál před velkými poloprosklenými dveřmi s velkým červeným nápisem The Kansas Times. Byly to zdejší nejčtenější noviny. James se rozhodl, že dá teorii ještě jednu šanci, i když věděl, že cena, pokud ho dopadnou, bude veliká. Dodal si odvahy a vstoupil. Po chodbách pobíhaly spousty lidí a každý křičel něco na každého. Skoro se v tom zmatku ztratil a zapomněl, co vlastně chtěl.

„Přejete si pane...?“ zeptal se s úsměvem chlapík, který se vzal odnikud.

„Chtěl bych mluvit s šéfredaktorem.“

„Šéfredaktorem?“ podivil se chlapík.

„Jo, šéfredaktorem.“

„No, tak nakonec chodby a doleva.“ hned na to zmizel někde v tom zmatku. James prošel uličkou a vlevo na konci uviděl osamělé dveře s nápisem „šéfredaktor“. Slušně zaklepal a čekal.

„Dále.“ ozvalo se unaveně. James vstoupil. Za psacím stolem seděl starší muž. Vlasy už měl skoro všechny šedivé, ale černé sako mu dodávalo jistý nádech respektu. Unaveně si ho prohlédl.

„Co chcete?“

„Měl bych informace.“

„Informace?“ vyštěkl posměšně.

„Jo, myslím, že to bude bomba.“

Šéfredaktor si ho zkoumavě prohlížel. Z jeho pohledu však vyčetl, že mu nevěří ani nos mezi očima.

„A jméno?“

„Mark McColin.“

„Tak se posaď a ukaž, co máš.“ mlaskl nakonec. James se posadil a podal šéfredaktorovy desky.

„Cestování časem? To má být pohádka pro děti? My jsme seriózní noviny, ne dětský komiks!“ rozčílil se. Jamese to nijak nevyvedlo z míry.

„Tak to otevřete.“

Šéfredaktor se zhluboka nadechl a obálku otevřel.

„Panebože.“ na víc se nezmohl. James ho pozoroval se šibalským úsměvem.

„Je to to, co si myslím, že to je?“

„Ano, přesně tak.“

„Ale jak? Vždyť to zavrhli, neplatí to.“

„Neplatí to, protože nechtějí, aby to platilo.“ zadíval se šéfredaktorovi hluboko do očí.

„Otisknete to nebo ne?“ zeptal se rázně. Šéfredaktor vstal a došel k oknu, o které se opřel.

„To je docela síla chlapče.“ vyrazil ze sebe po chvíli.

„To je.“ souhlasně přikývl James. Pomalu mu začínalo být vedro a tak si sundal bundu a měl na sobě jen tílko.

„Pěkný tetování.“ pochválil mu šéfredaktor. Na rameni měl vytetovaný templářský kříž.

„Otisknete to?“ zeptal se znovu a úplně ignoroval pochvalu tetování.

„Tohle není sranda. Z nějakého důvodu to smetli z povrchu země.“ cukal se šéfredaktor.

„Lidi mají právo to vědět! Nebo ne?!“ vstal a zabodl prst do stolu.

„Proč ti na tom tak záleží? A vůbec, kdes to vzal?“

„Dalo mi velkou práci to získat, tak si myslím, že byste mi mohl pomoct.“

„Neodpověděl si mi na otázku.“

„Vy také ne.“ ušklíbl se na něj. Šéfredaktor si přejel rukou přes obličej.

„Je to zahrávání s ohněm, ale dobře. Kolik za to chceš?“

James byl neskutečně šťastný. Trochu čekal, že se bude cukat víc.

„Kolik nabídnete?“

„Řekněme tři sta dolarů?“

„Pět set.“

„Čtyři sta.“

„Dobrá.“ souhlasil šéfredaktor.

„Ale na ruku.“

„Máš velmi zvláštní požadavky.“ James přikývl.

„No dobře.“ podal mu čtyři stovky dolarů. „Zítra to bude v novinách.“

„Děkuju. Uvidíte, že nebudete litovat.“

„To doufám.“ vytlačil ze sebe šéfredaktor a vyprovodil Jamese k výtahu.

Na zpáteční cestě s ním cloumalo nadšení. Svůj poklad měl stále v batohu. Šéfredaktor si udělal své kopie. Nemohl se dočkat příštího rána.

2. Tajné spisy

Tiše jako myška se vplížil za dveře. Ocitl se v naprosté tmě. V ruce měl ještě stále baterku, kterou teď rozsvítil. V úzkém kuželu světla se mu naskytl zvláštní pohled. Ulička, ve které stál, vedla až na druhý konec budovy. Jak dlouhá byla, si netroufal odhadovat. Takovýchto uliček tam bylo několik desítek. Kužel světla mu moc neukazoval, ale stejně mu bylo jasné, že najít tady spisy, pro které přišel, mu může zabrat klidně i několik hodin.

Jako první potřeboval pořádně vidět. Rozhlédl se a na stěně vedle dveří objevil vypínač. Chvíli trvalo, než se zářivky rozsvítily. Jejich mdlé, modré světlo mu konečně ukázalo, jak velký na něj čeká problém. Stál opřený zády o dveře a nešťastně se rozhlížel.

Všude, kam jen dohlédl, byly regály s bednami. Kde nebyly bedny, tam ležely jen samotné svazky, spisy nebo knihy, deníky, mapy. Zkrátka všechno na co si je jen možné vzpomenout.

Nevěděl, kde má začít. Nikde nebylo žádné označení. Nic, co by mu nějak napovědělo.

Jako hromádka neštěstí procházel mezi regály. Ve vzduchu vířily tuny prachu a on každou chvilku kýchal.

Po straně si všiml malých dveří. Zvědavost mu nedala a šel je prozkoumat. Čekal něco víc, než jen kopírku. Jenže ta mu, pokud najde, co hledá, bude ještě užitečná.

Znovu procházel uličkou zpátky. Některé regály byly uzavřeny v jednotlivých kójích. Každou z nich naštěstí dokázal otevřít pomocí karty.

„No, tak jdeme na to.“ dodal sám sobě odvahy a začal se prohrabovat nejbližší krabicí. Našel v ní sbírku básní, mapu předkolumbovské Ameriky a několik fotek. Nic, co bylo důležité. Prohlížel další a další a zase další bedny. Všude bylo něco jiného, a přesto to k ničemu nevedlo. James začínal být čím dál víc netrpělivý. Ten hlídač, kterého omráčil, se mohl každou chvíli vzbudit a pak bude pozdě.

Téměř už bez naděje na úspěch se šoural k dalšímu regálu. Na jedné straně bylo již téměř seškrábané písmeno M.

Jamesovi se vrátila špetka naděje. Jen nevěděl, co přesně písmeno označuje. S novou dávkou horlivosti se vrhl na krabice. V celém regálu bylo všechno, co začínalo písmenem M. Autoři, názvy děl, mapy, obchodní dohody, prostě všechno.

Aspoň první věc, které se mohl chytit. Pokud tady bylo písmeno M, on potřeboval najít R.

Proběhl uličkou skoro až na konec. Na kovovém regálu se písmena téměř ztrácela, ale když si dal trochu záležet, našel ho. Pousmál se při vyhlídce, že to konečně najde. Bral bednu za bednou a prohrabával se stohy knih, svazků básní a úředními dokumenty. Dokonce našel spis o havárii UFO u Roswellu. Měl nutkání si přečíst, co se tedy tehdy vlastně dělo. Zběžně papíry prolistoval. Nestačil se divit. Nebylo to letadlo, jak vláda uváděla, ale skutečně „stroj, který nepochází ze země“ dočetl se.

„Takže oni nám skutečně ve všem lžou.“ cítil, jak do něj vjíždí vztek. Kolik toho asi musí být, co všechno vlády různých zemí lidem neříkají? To už musí posoudit každý sám.

Otáčel jednotlivé listy a nemohl se od nich odtrhnout. Našel několik dobových fotografií pravého létajícího talíře. Byly tam záznamy svědků, kteří potom, všichni naráz měnili své výpovědi, protože jim vláda vyhrožovala. Našel vědecké výzkumy, které testovaly létající talíř. Dokonce narazil na jednu fotku, která dost silně připomínala... „Mimozemšťan?“ zatočila se mu hlava. Nechápavě zíral na fotku. Sice byla černo-bíla, ale malé šedivé tělíčko a velké černé, nepřítomné oči se daly rozeznat bez potíží. V tu chvíli jakoby se zastavil čas.

Aby se nedozvěděl ještě něco, co nechtěl, vrátil celý spis zpět a hrabal se v jiné bedně. Myšlenky na to malé šedivé tělíčko byly přespříliš silné a on se nedokázal plně soustředit.

Už prohledal celé dvě řady regálů a stále nenašel nic. Dával to za vinu té fotce, co viděl. Prostě nebyl schopný myslet na něco jiného.

Probíral další bednu, když ho napadlo, že možná hledá ve špatném oddělení. Možná, že né pod písmenem R, ale W. Znovu se mu dobila trocha naděje a tak doběhl až na samý konec haly. Písmeno W bylo dobře čitelné a bylo to jediné písmeno, kde byla jen jedna řada regálů. Nenašel žádné bedny, jen volně poházené knihy a srolované mapy.  Prohledával i mapy a udivilo ho, když našel podrobnou mapu Hirošimy. Zděsil se, když si představil, že Amerika s ní měla mnohem krutější plány než jen výbuch atomové bomby. To měl být teprve začátek.

Objevil i několik další válečných dokumentů. Pochopitelně se všechny týkaly právě Hirošimy a Nagasaki. Spis obsahoval podrobný plán bomby, dokonce náčrt letadla, které bombu neslo a v neposlední řadě také podepsané přísahy letců, kteří věděli mnohem více, než po válce přiznali.

Začínal být znechucený. Nikdy vládě nevěřil ani „nos mezi očima“ ale tohle už bylo příliš.

Na jeho náladě se za dnešek začala projevovat také únava. Na hodinkách měl půl druhé ráno. Archiv už tedy prohledával něco přes hodinu a půl. Hlídač byl ještě stále nejspíš omráčený, protože jinak by už spustil poplach. James si až teď pomyslel, jaká to asi musela být rána.

Znovu a znovu procházel další regály a další bedny. Ospalost se začala záhy projevovat, a aby neusnul, musel si dojít do batohu pro energy drink. Unaveně procházel uličkou zpět. Bez zájmu projížděl písmenka na regálech. F, E, D, C, B. U B se zastavil. Na energy drink zapomněl a vrátil se k písmenu C. Dostal poslední, spásný nápad. A pokud to nenajde tady, byl rozhodnutý to vzdát.

Bral bednu po bedně a všechny je postupně sypal na zem, aby se v nich lépe hledalo. Nic zajímavého neobjevil. Několik vládních spisů o smlouvách na zbraně bez příjemce, mapy ostrůvku kdesi v tichém oceánu, pár špionáží ruských ponorek, pozorování UFO nad Coloradem a další nezajímavé věci.

Podal si automaticky další bednu a už ani nedoufal, že něco najde. Z papírů už mu šly oči šejdrem a začínaly ho pálit. A pak, po několika dlouhých hodinách bezvýsledného hledání mu pod ruku přišel tlustý spis označený červeným razítkem „přísně tajné“. To už na několika spisech viděl, ale nikdy nebyly tak tlusté. Vyndal papíry z desek a vyvalil oči. Srdce se mu rozbušilo nadšením a nervozita byla ten tam. Konečně našel, co potřeboval.

„Cestování časem.“ sice šeptal, ale stejně ho vlastní hlas uklidnil a ubezpečil, že se oči nemýlí. Radost byla v tom momentě nepopsatelná. Nedokázal by se smířit s tím, že odejde s prázdnou.

V mžiku naházel ostatní papíry zpátky do beden a do regálů. Svůj drahocenný „poklad“ si nechal v rukou a doslova na něm visel pohledem. Tak moc toužil si všechno hned teď přečíst, jenže na to nebyl čas. Jako když ho někdo nakopl, vystřelil do místnosti s kopírkou. Rozsvítil malou lampičku na zdi a zapnul kopírku. Celý se třásl vzrušením. Jeden po druhém vkládal listy do kopírky a pečlivě rozděloval originály od kopií. V deskách bylo úplně všechno. Mapy, náčrty, popisy různých událostí, vztahy času k prostoru a tak dále.

Kopírování šlo pomalu, a čím víc se blížil ke konci, tím nervóznější byl. Pro jistotu si doběhl pro batoh. Kdyby vešel hlídač, hned by ho našel a věděl by o něm úplně všechno. V batohu měl peněženku a všechny své osobní věci.

Když už ležel vedle dveří od kopírky, byl trochu klidnější. Už stačilo okopírovat jen deset papírů a bude to mít za sebou.

Jenže kdyby to šlo všechno tak hladce a podle plánů, nebylo by to ono. Nejprve uslyšel zvláštní zvuky. Přikládal je nějakým hlodavcům nebo kopírce, ale velmi záhy se ukázalo, že to není ani hlodavec ani kopírka. Spustila se výstražná siréna, zhasla světla a spustily se výstražné majáky. Celou halou teď problikávalo oslnivě červené světlo.

„Sakra.“ zaklel James. Poslední tři papíry nestihl okopírovat. S nějakým rovnáním listů si nelámal hlavu. Nastrkal vše do desek, hodil si batoh na záda a mazal vrátit desky zpátky. Právě včas, protože se rozletěly dveře a v nich stál hlídač s pistolí v jedné a vysílačkou v druhé ruce. Slabé světlo naštěstí neosvětlovalo žádný prostor a James se modlil, aby nerozsvítil hlavní světla. Hlídač stál jako socha ve dveřích a se zlým a příšerně naštvaným výrazem se rozhlížel.

James nevěděl, co má dělat. Jediná úniková cesta, která vedla ven, byla zatarasena hlídačem. Aby získal aspoň trochu času rozmyslet si co dál, začal pomalu ustupovat do zadní části. Světelný alarm stále pronikavě oslňoval červeným světlem. Cestou James zaslechl strážníka, čekal na posily. To nebylo příjemné zjištění. Už jeden hlídač stačil a bůh ví, kolik jich ještě přijde.

Zády narazil na zeď. Byl na konci. Snažil se uklidnit svůj dech a trochu přemýšlet. Místo toho začínal panikařit. Věděl až moc dobře do čeho jde a co se stane když ho chytí, přesto všechno riskoval.

Rozhlížel se. Za hlídačem se ozvaly kroky a vzápětí už do haly vkročilo šest mužů. James na ně viděl dost špatně, ale nebyli to žádní tlustí měšťáci, které potkával na ulici. Nervozita ho přešla a celým tělem mu procházel strach. Pomalu se sunul do jednoho rohu, protože hlídači šli opačným směrem.

Sunul se podél zdi, kam nedosahovalo červené světlo majáčku. Pak ucítil trhavý pohyb, jako kdyby se o něco zadrhl. Otočil se a rozeznal malá obdélníková dvířka. James se na kratičký okamžik zamyslel. Měl jen dvě možnosti. Buď zůstane, kde je a najdou ho nebo zkusí vlézt do dvířek a bude doufat, že někam vedou. Netrvalo ani minutu, než se rozmyslel. Otevřel dvířka a oslepilo ho náhlé prudké světlo. To však zdaleka nebylo to nejhorší. Pronikavé světlo vpadlo jako vetřelec do místnosti a všech šest hlídačů okamžitě vědělo, kde se nachází.

„Támhle je! Za ním!“ vykřikl jeden a už se hnal za světlem.

James neměl už ani sekundu na rozmyšlenou. Skrčil se a skočil do chodby. Dveře za sebou přibouchl, ale nečekal, že muže zadrží. Světlo už ani nevnímal. V předklonu utíkal chodbou neznámo kam. Za ním duněly kroky hlídačů a jen matně si uvědomoval, že na něj křičí, aby zastavil. Neuposlechl. Dál běžel jako smyslů zbavený. Chodba se několikrát stáčela, až narazil na mohutné železné dveře. Opřel se do nich vší silou, a když nečekaně povolily, vpadl do další chodby. Dveře za sebou okamžitě přibouchl a klíč v zámku bral skoro jako zázrak. Aspoň na chvíli mu to dá náskok. Klíč cvakl a hned na to se ozvalo zadunění.

„Ty spratku jeden! Počkej, až tě chytíme! Budeš sedět, dokud nezčernáš!“ křičel nepříčetně jeden z hlídačů a vztekle kopal do dveří.

James nečekal, až se jim podaří dveře otevřít a upaloval dál. Konečně se mohl narovnat. Jednou jedinkrát zahnul, pak narazil na pár schůdků, nad kterými se tyčily dveře. Udýchaně k nim došel a lehce do nich strčil.