24. Návrat

Probudil se když už bylo světlo. V táboře panoval čilý ruch a každý měl něco na práci. Nate se rozkoukával pomalu, ale připadal si odpočatý. Vlasy mu trčely do všech stran a vypadaly jako vrabčí hnízdo. 

Nad ohněm se opékalo srnčí maso a krásně vonělo celým táborem.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se, když se trochu rozkoukal.

„V okolí. Šli na zajíce.“ odpověděl s úsměvem Hik, který si sedl vedle něho. „Spinká jako neviňátko co?“ myslel tím Brixe, který ležel kus vedle. Opravdu ležel jako batole, jen mu chyběl palec v puse.

„Jo, takhle je roztomilý.“ musel se usmát Nate „Úplně mám chuť mu něco provést.“ oba se tomu zasmáli, ale nechali ho být.

Zbytek se vrátil asi za hodinu. Sesedli se kolem ohně a každý si vzal kus opečeného masa.

„Co jste tam včera prováděli?“ zeptal se po jídle Bany.

Vaas se podíval na Nata, který měl plnou pusu masa a tak začal:

„Nejdřív jsme se šli podívat jenom na tu pláň, ale nezdál se nám tam ten samotný dům, tak jsme se šli podívat víc zblízka a podle několika vojáků, jsme zjistili, že ten dům někam vede. Prohledali jsme ho a našli hezky schovaný tajný schody. Zavedly nás kus pod zem do Ridrickovi rezidence. Má to tam fakt luxusní. Celou jsme jí prohledali, dokud jsme nenašli Brixe. Cestou jsme nakopali pár zadků, jinak nic zajímavého.“ shrnul Vaas.

„No, a co teda teď?“ zeptal se Uruk. Všechny páry očí, se zastavili na Natovi.

„Teď se vrátíme do Zexu a řekneme králi co se stalo. Sbalte tábor! Nevíme co Ridrick plánuje. Musíme jet rychle.“

Každý si hleděl svého a když měl Nate své věci sbalené, šel probudit Brixe. Párkrát do něj lehce strčil. Ten s námahou otevřel oči, ale výraz měl pořád nepřítomný. Ať už mu dali cokoliv, bylo to hodně silné a působilo to dlouhou dobu. Zvedl ho a s pomocí kamarádů ho vysadili na koně.

Zase projížděli hustým lesem, ale sem prosvítalo sluneční světlo a les nevypadal tak moc tmavý. Hojně se tu dařilo mechům, které porůstaly téměř každý kamen a některé stromy.

Párkrát se cestou zastavili a pak se jim naskytl krásný pohled. Les končil a za ním se rozprostírala holá pláň.

„To jsme se dostali na Velkou pláň?“ zhrozil se Nio. Nate jen mlčky přikývl a zkoumal obzor.

„Musíme se vrátit.“ ozval se Hik.

„Ne.“ nesouhlasil Nate „Můžeme tím lesem bloudit celé dny. Nemáme tolik času!“

„Cesta přes hory bude ale trvat mnohem déle a ještě můžeme narazit na vzbouřence!“ protestoval Ned.

„My ale nepojedeme přes hory.“ usmál se tajuplně. Jeho kamarádi se zatvářili zmateně.

„Co chceš teda dělat?“ zeptal se Sakip.

„Pojedeme k moři. Je tam malá vesnička s přístavem. Cesta přes moře trvá několik hodin. Hodně nám to usnadní.“

„A víš kde ta vesnice je?“

„Přesně ne, ale najdu jí.“ ostatní to moc neuklidnilo, ale žádný rychlejší způsob neexistoval. Vydali se přes pláň podél lesa. Měli štěstí, že z lesa vyšli jen pár kilometrů od moře. Kdyby je netlačil čas, jistě by si chvilku vychutnali krásný pohled na zpěněné vlny, rozbíjející se o skálu.

Po půldenní jízdě se dostali na písečnou pláž a v dálce viděli několik rybářských loděk. Museli být blízko. Pomalu se začalo stmívat, ale nezastavili. Potřebovali se do města dostat co nejdříve.

V dálce konečně uviděli mdlé, nejasné světlo loučí, které ho osvětlovalo.

Nate si toto malé městečko ještě dobře pamatoval. Nezměnilo se tu vůbec nic, jen možná přibylo krys, které se snažili najít na ulicích něco k snědku. Pořád tam bylo mrtvo jako na hřbitově.

„Ubytujeme se v hostinci?“ zeptal se Curle a ukazoval někam do tmy, kde se ve větru jemně pohupovala tabule „hostinec“.

Nate zavrtěl hlavou. „Půjdeme hned na loď. Odpočinout si můžete po cestě.“ 

"Vážně si myslíš, že nás teď někdo převeze?"

" Nemyslím, vím." přitom si pěstí bouchl do hrudníku.

Curle nedokázal skrýt zmatený výraz, ale nic neřekl. Zamířili tedy do přístavu. Ten se od posledně trochu rozrostl a přibyly další dvě mola a kotvilo tu i pár větších lodí. Prošli celým přístavem, ale nenašli žádného převozníka. Nebyla tam živá duše.

„Řekl bych, že do rána nikam nepojedeme.“ zašeptal spíš pro sebe Hik.

„Vím kde ten převozník je.“ ozval se Nate a zamířil do města.

Dojít k hospodě trvalo pět minut.

„Vaasi půjdeš se mnou. Ostatní tu počkají.“ Ned chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel.

Oba vešli do hostince a okamžitě je přes nos praštil zápach tabáku, připáleného masa a potu.

Nate se rozhlížel. Přes mraky kouře viděl špatně. Hostinec vypadal úplně stejně, jako když tu byl předtím. Jen měl teď na sobě Simirajské brnění a na ruce pásku velitele. Sotva si jich všimla hostinského manželka, hned všeho nechala a zamířila k nim.

„Co si budou pánové přát?“ zeptala se s úsměvem a poklonila se. Hned začala sklízet nejbližší stůl a pořád po obou pokukovala.

„Chci mluvit s převozníkem.“ hostinská se zamyslela.

„Ten sedí támhle v rohu. Ale radši ho nerušte, když hraje karty. Je pak nevrlý.“ chlapci se po sobě podívali a zamířili k němu.

Postavili se za něj a Nate mu nakoukl do karet. 

"Chtělo by to zbavit se téhle." řekl překvapenému převozníkovi s úsměvem od ucha k uchu. Převozník zaváhal, ale když vzpamatoval zahulákal:

„Co tady ksakru chceš? Vypadni!“ 

Nate se ani nehnul a stál dál.

„Neslyšels mladej?“ konečně se otočil a zůstal s otevřenou pusou koukat. Okamžitě Nata poznal, jenže když mu minule nakopal zadek, měl na sobě roztrhanou košili a děravé kalhoty. Teď tu před ním stál v krásném brnění Simirajské elitní jednotky.

„Potřebujeme převézt, hned. Šlo by to?“ zeptal se s ironií v hlase a lehce se usmál. Vaas to nevydržel a musel se otočit a skoro se smíchem dusil.

Převozník si měřil Nata pohledem.

„Ovšem, že by to šlo. Máte čím zaplatit?“ zeptal se velice opatrně. Ještě stále si pamatoval, co s ním ten kluk provedl minule.

„O peníze se nestarej. Tak převezeš nás?“ zeptal se znovu. Převozník nasucho polkl a přikývl. Bylo mu před svými kamarády trapně. Nejen že ho už minule před nimi zesměšnil, ale vlastně to udělal i podruhé. Bez řečí se zvedl a zamířil ke dveřím.

„Tak počkat a kdo bude platit?!“ zvolala přes celou hospodu hostinská. Celá hospoda okamžitě ztichla a všichni čekali co se bude dít. Převozník se k placení moc neměl.

Nate zrovna procházel kolem barového pultu. Naklonil se k hostinské a něco jí podal. Ta se na něj lehce usmála a šla se věnovat svým povinnostem. Převozník s Vaasem mezitím vyšli ven na čerstvý vzduch.

„To je vás tolik?“ zhrozil se, když je všechny uviděl.

„Ano, je to nějaký problém?“

„Na mojí loď se všichni nevejdete i s koňmi.“

„Já jsem ale viděl v přístavu i větší lodě.“

„Ale ty nepatří mě.“ vlasy mu pomalu vstávaly hrůzou.

„A co když si jednu půjčíte?“ zeptal se Nio, protože mu došlo, kam Nate směřuje.

„Zbláznili jste se? Ty lodě patří lidem postaveným tak vysoko, že se vám o tom ani nesnilo.“ Nata to trochu urazilo.

„Nesnilo? My jsme králova osobní stráž. Když nás převezeš, odmění se ti On. Vezeme důležitou zprávu a čim dřív jí doručíme tím líp pro všechny.“

„Ale přece neukradnu loď?!“ zhrozil se převozník podruhé.

„Nemáš moc na výběr.“ řekl Nate bez zájmu a prohlížel si konečky prstů. Převozník pochopil, že hádat se s nimi nemá cenu a tak nakonec velmi neochotně svolil. Vybrali tu největší loď, která v přístavu kotvila a i s koňmi se na ní vešli jen tak tak. Převozník neustále nervózně pozoroval tmu v přístavu, jako kdyby čekal, že zpoza rohu vyleze majitel lodi.

Když zvedli kotvu a dostali se na volné moře, převozník se trochu uvolnil.

Cesta přes moře trvala pět hodin. Všichni se natáhli kam to šlo a trochu si odpočinuli. Moře bylo krásně klidné a do boku lodi jemně narážely malé vlnky. Nata pohupováni lodi uspalo a probudil se až  když dorazili k pevnině. Ještě stále byla tma. Svítat bude až tak za tři hodinky.

Koně a většina jednotky už byli na pevnině. Nate poděkoval převozníkovi a zaplatil mu dvojnásobek toho, co normálně, aby mu trochu vynahradil, že musel ukrást loď. Teď už zase byli ve známém prostředí. Projížděli travnatými loukami a kolem polí.

Jednou, ačkoliv nedobrovolně, museli zastavit protože Brix dostal další záchvat. Nekontrolovatelně sebou škubal a málem shodil Nata z koně.

Nate ho položil do trávy a čekal až to přejde. Po nekonečné půlhodině, kdy s sebou neustále mrskal ze strany na stranu a vykřikoval nesmyslné věci v řeči, které nikdo nerozuměl, nastal konečně klid. Zklidnil se a vypadal, jako když spí.

Když ho chtěli opět vysadit na koně, poprvé po dlouhé době otevřel oči a byl schopný poznat své kamarády.

„Nate? Kde to jsme?“ zeptal se tak potichu, že ikdyž byl nakloněný skoro až u něj, stejně mu pořádně nerozuměl.

„Na cestě do Zexu. Budeš v pořádku neboj.“ utěšoval kamaráda. Všichni měli radost, že už se začíná jeho stav zlepšovat a ona „uklidňující látka“ pomalu odeznívá.

„Mám strašnou žízeň a hlad.“ postěžoval si. Nate chvilku přemýšlel.

„Rozdělejte oheň na chvíli se tu zastavíme.“ byli nedaleko lesíka a tak sehnat dřevo nebyl problém.

Nechal Brixe ležet a došel pro nějaké sušené maso a kus chlebové placky. Pak se vrátil zpátky ke kamarádovi a jemně ho posadil do polosedu a opřel ho o sebe. Podal mu čutoru s vodou, ale pro jistotu jí přidržoval, aby jí nevylil. Brix se s chutí napil a kdyby ho Nate nezastavil, vypil by vše na jeden lok. Potom mu do ruky podal kus placky a nechal ho, ať si jí v klidu s ní. Nikam neodešel a stále kamaráda přidržoval, aby mu náhodou nespadl nebo se nezačal dusit. Mezitím Lens rozdělal oheň a dal opékat další kousek masa a také pár chlebových placek. Teplé byly chutnější a také měkčí. 

Brixovi trvalo delší dobu, než se s kouskem placky popral, ale začínal přicházet k sobě. Byl schopen se s ostatními bavit, ale neustále si stěžoval, že ho bolí hlava.

Mohlo to být způsobené mnoha věcmi jako třeba dehydratací, uklidňující látkou nebo kdo ví čím vším ještě.

„Proč tě Ridrick odvezl ze Zexu?“ zeptal se Curle. Brix byl velmi vyčerpaný a než se zmohl na odpověď zasáhl Nate.

„Nechte ho teď ještě být. Vidíte snad sami, že je rád, že je při vědomí.“

Po krátké pauze byl čas opět se vydat na cestu. Brix se snažil dojít a nasednout na koně sám, ale stejně mu museli pomoci jeho kamarádi. Ale aspoň už byl schopný udržet se sám na nohou.

Nebyl ještě schopen jet sám a tak za něj nasedl Nate.

Začínalo svítat a oni se konečně přibližovali k městu. Zatím bylo v dálce a jevilo se jako malá šedivá tečka na obzoru. Rychle se však přibližovali. Městskou bránou projeli ještě před polednem. Normálně by měli namířeno nejdříve do kasáren, ale tentokrát jeli přímo do královského paláce. 

Zastavili se na prvním nádvoří. Vojáci se jim ihned postarali o koně a oni měli namířeno rovnou ke králi. Sotva vstoupili do haly, už se k nim blížil komorník.

„Co si přejete pánové?“ zeptal se ochotně.

„Kde najdeme krále?“

„Je ve své komnatě a řeší důležité politické problémy. Pokud...“ dál se nedostal. Natovi stačilo vědět, kde krále najde a rovnou si to namířil do paláce. Komorník se ho snažil zastavit, ale neměl nejmenší šanci. Nate v tu chvíli působil jako parní válec, který přejede všechno, co se mu postaví do cesty. Vyběhli několikery schody a prošli bezpočtem dveří.

Konečně stáli přede dveřmi královy komnaty. Nate zabral za kliku a dveře otevřel. Vojáci co měli stráž nechápavě zírali co se to děje, ale nezasáhli. Král a ostatní co byli v místnosti udiveně koukali kdo je ruší.

„Omlouvám se pane, ale potřebujeme s Vámi dost naléhavě mluvit.“ vysvětlil Nate ještě předtím, než se král stačil vzpamatovat.

„Ano, také s vámi potřebuji probrat pár věcí.“ odpověděl, když se trochu vzpamatoval. Pokynul několika mužům, kteří stáli kousek od něj a ti okamžitě odešli z místnosti.

„Vidím, že máte velitele zpět.“ usmál se král „Tak prosím, mluvte.“ vybídl je.

„Snažili jsme se najít v lese tu tajnou stezku, ale nenašli, za to jsme našli skupinu místních obyvatel a ti nám pomohli. Nakonec jsme se dostali k holé pláni kterou střežilo spousta vojáků. Nikde jsme ale nemohli najít tu rezidenci. Celou dobu nám byl trnem v oku ten jediný barák na celé pláni a tak jsme se k němu chtěli jít podívat a uvnitř jsme našli tajné dveře. Našli jsme tedy rezidenci i Brixe, ale zjistili jsme, že Ridrick nám unikl někam do pouště. Původně jsme měli v plánu, chytit ho na té schůzce za úplňku, ale moc dlouho jsme se zdrželi v lese a nestihli jsme to. Hned jak jsme našli velitele, jeli jsme za Vámi, abychom Vám podali hlášení. Mrzí mě, že jsme nedokázali splnit úkol, pane.“ sklopil oči Nate.

Král chvíli přemýšlel.

„Že jste schůzku nestihli vím. Bohužel se ukázalo, že byla velice důležitá. Ridrick nás nejen zradil a podával o nás nepříteli zprávy, ale celou tu dobu plánoval útok na město.“ v tu chvíli nebyl nikdo schopný slova. Nate se cítil jako když do něj uhodil blesk.

„Chcete tím říct pane, že s povstalci plánoval, jak zničit Zex?“ zeptal se nevěřícně Bany.

„A jak mě sesadit z trůnu, ano.“ přikývl král.

„A ví se kde je ta armáda teď?“ ozval se tiše Brix.

„To je právě ten problém. Nathane, když jsi byl na Velké pláni, vzpomeneš si, kde byl ten jejich tábor?“

Nate se pořádně zamyslel.

„No asi den cesty od horského průsmyku. Proč?“

„Protože se tam opět shromažďují. Podle našich zvědů jich v tuto chvíli může být kolem osmi tisíc a stále přicházejí další.“

„Slyšel jsem jejich velitele říkat něco o tom, že jich má být dvanáct tisíc.“

„Ještě nejsou všichni.“ povzdechl si král.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Nio.

„Za žádnou cenu je nenechám, aby zničili město! V tuto chvíli se už svolává armáda z celé země. Pojedeme se s nimi střetnou na Velkou pláň.“

„A kolik je nás?“ zeptal se Uruk.

„Čtrnáct tisíc.“

Nate byl zamyšlený a až po chvíli si uvědomil co vlastně král řekl.

„Cože?“ nevěřil svým uším. „To je naprosté šílenství. Říkal jsem sice den cesty, ale to neznamená, že tam nemají svoje špehy. Vědí moc dobře, že je to jediná přístupová cesta na Velkou pláň. Jsou tam schválně. Nalákají vás do pasti a pak vás rozmetají.“ rozčílil se.

Králi se jeho tón nelíbil.

„Tak co bys dělal ty?!“ zeptal se a zapíchl do něj svůj pohled.

„Počkal bych si před průsmykem. Jsou to dva dny od města. Proč nepoužít jejich taktiku proti nim?“

„A co když to nevyjde? Co když nepřijdou?“ zeptal se Uruk. Natovi došla slova. Na tuhle možnost nepomyslel.

„Říkal jste, že chtějí zničit město a sesadit Vás z trůnu. To znamená, že pokud to chtějí udělat, musejí Vás nejdříve porazit a to nepůjde, když zůstanou tam kde jsou. Nakonec projdou průsmykem.“

„Co když to prokouknou a půjdou jinudy?“ zvedl obočí Uruk.

„Kudy jinudy?“ zeptal se se zájmem král.

„No když jsme bloudili lesem, podařilo se nám vyjít na druhé straně úpatí hor. Obešli jsme je lesem.“ tato zpráva krále zaujala. Natovi se to ale nelíbilo.

„Tím lesem neprojde celá armáda, je to nesmysl. Jen šílenec by tamtudy šel a věřte mi, že oni se v bitvách vyznají.“ král chodil po místnosti sem a tam. Pak se zastavil u okna a díval se do dálky k horám.

„Dobře tedy. Armáda se utáboří pod horami u průsmyku.“ souhlasil „Budu tam potřebovat i Vás.“ myslel tím celou jednotku.

„My Vás nedáme.“ usmál Brix. Král mu úsměv oplatil a pak se obrátil k Natovi.

„Potřebuju s tebou mluvit chvíli o samotě.“ ostatní pochopili a po krátkém uklonění se, odešli.

Nate čekal co se bude dít. Král nevypadal, že by se měl k nějaké řeči. Začal tedy Nate.

„Proč jste mi neřekl, že elfové jsou skuteční?“ zeptal se.

„Musel jsi na to přijít sám.“ odpověděl s úsměvem „Vlastně je ale moc dobře, že jste na ně narazili. Budeme potřebovat jejich pomoc.“ Nate stále úplně nechápal.

„Kdybychom do toho lesa nešli, nikdy bysme se to nedozvěděli?“

„Jsou věci, které lidi vědět nemusí.“ hájil se král.

„Nemusí? Tohle mi přijde jako důležitá věc! A co řeknete vojákům až bude po bitvě? Že to byli nějací rolníci z východu?“ začínal na sobě cítit, jak je rozčílený. Král to poznal.

„Není důvod se kvůli tomu rozčilovat. S elfy máme mír už stovky let a oni nám přislíbili pomoc, pokud bude tuto zemi někdo ohrožovat, tak jako teď. Bylo by hloupé nevyužít jejich pomoci. Může nám to velice pomoci k vítězství.“ Nate měl potřebu zeptat se na tolik věcí, ale uvnitř věděl, že by mu na ně král stejně neodpověděl.

„Co po mě tedy chcete?“

„Musíš se vydat zpátky do lesa a vyhledat je. Říct jim co se děje a že potřebujeme jejich pomoc.“ Nate přikývl, uklonil se odcházel.

„A musíš to udělat rychle. Nemáme moc času.“ zvolal za ním ještě.

23. Rezidence

Na noc se utábořili na malé mýtince a po předchozích zkušenostech s vlky, rozdělali větší oheň a střídali se častěji na hlídkách. Vlci běhali po celém lese a nebylo výjimkou zaslechnout jejich vytí. Kdykoliv se nějaké vytí ozvalo, všichni byli na nohou. 

Do úplňku zbývalo jen pár dní. Nate si moc dobře uvědomoval, že není žádná šance zachránit Brixe a ještě se dostat na východní pobřeží včas. Jako hlavní cíl tedy bral zachránit velitele, ikdyž si nebyl jistý, jestli ho v horách najde. 

Měl zrovna hlídku. Po předchozích zkušenostech procházel ostražitě kolem tábora. Nechtěl znovu udělat tu samou chybu. V ruce měl připravený luk a šíp a kdyby uviděl vlka, okamžitě by vystřelil.

Už po několikáté se podíval na hvězdy. Byla čistě jasná noc, měsíc byl někde v půlce a okolní stromy ozařoval jeho svit. Hvězd bylo jako květů na jaře, vydržel se na ně koukat několik minut, než ho přišel vystřídat Uruk. Nate mu hlídku ochotně předal a šel se trochu prospat. Doufal, že cesta k sídlu není dlouhá a brzy tam dorazí.

Během noci se silně rozpršelo a všechny věci měli promočené, že se dali ždímat. Déšť uhasil oheň a probudil celý tábor. Po východu slunce to nebylo jiné. Stále pršelo. Ne už tak vydatně jako v noci, ale stačilo to, aby z nich za chvíli kapalo jako z hastrmanů. Aspoň se už nemuseli tolik obávat útoku vlků. 

Tábor sbalili už v noci, aby zachránili alespoň něco, ale nemělo to cenu. Co nezmoklo v noci, zmokne po cestě. Košile pod brněním měli úplně promočené a byla jim zima. Jemné dešťové kapičky navíc zatékaly pod brnění a ještě umocňovaly pocit zimy. 

Chtěli se někde zastavit a rozdělat oheň, ale dřevo bylo mokré. Nasnídali se, a vyrazili na cestu, aby se aspoň někam posunuli. Cestu stále viděl pouze Nate. Vedl je lesem, kde vysoké stromy alespoň částečně bránily dešti a místy bylo úplné sucho. Nikde se nic nehýbalo. Ptáci byli schovaní v korunách stromů a jediné zvuky vytvářely kopyta koní a dešťové kapky bubnující do listí.

Nate uvažoval, zda to co vidí, je opravdu cesta. Výrazy jeho přátel ho pomalu, ale jistě začaly utvrzovat v tom, že se možná plete. 

Cesta lesem se zdála nekonečná a proto si všichni velmi oddychli, když se před nimi otevřela kamenitá stezka, která směřovala někam do hor. Byla široká tak na tři koně a takhle z lesa působila skutečně strašidelným dojmem. 

Stále pršelo, ale aspoň se zase o kus přiblížili svému cíli.

„Řekl bych, že jsme to našli.“ řekl s úsměvem Nate a vítězně pohlédl na své kamarády. 

Ti teď museli uznat, že se nepletl. 

Začali stoupat po kamenité stezce vzhůru. Kameny byly kluzké a koním podkluzovala kopyta.  Nakonec museli sesednout a jít pěšky. Cesta se několikrát dělila a oni museli řešit problém, kudy se dát. Nate je však neústupně vedl pořád po stejné cestě. Několikrát se ho ptali jak ví, že jdou správně, ale odpovědi se nedočkali. Zkrátka to cítil.

Cesta jim trvala déle než čekali a začalo se stmívat. Museli už být blízko, ale chtěli si odpočinout a tak se utábořili u velké skály, pod kterou se dalo schovat. Trčela téměř do prostředka stezky a pod ní si všimly malého začouzeného kruhu. Nebylo pochyb že jdou správně. Tady si někdo rozdělával oheň. 

Stále pršelo a bylo příjemné být alespoň chvíli v suchu. Roztahali své mokré věci kolem ohně, aby trochu proschly. 

Poprvé po dlouhé době nedržely hlídky. Nepředpokládali, že by je tady někdo sledoval, a nebo, že by se někdo vydal takhle v noci do lesa.

Noc proběhla v klidu a Nate měl pocit, že se i konečně zase trochu vyspal. Věci jim přes noc trochu proschly a co hlavně, přestalo pršet a ze šedivé oblohy na ně místy vykukovalo slunce. Všem se zlepšila nálada.

Kopyta koní klapala po kamenech a zvuk se rozléhal do všech stran. Sice už nepršelo, ale vlezlá zima zalézala pod brnění a Nate byl neskonale vděčný za kožené rukavice, které mu chránily prsty. 

Pokračovali až do poledne a zastavili jen, aby se trochu najedli a probrali co dál. Všichni se sedli do kruhu.

„Kde je Vaas?“ zeptal se Nate. Všichni se začali jako na povel rozhlížet, ale jakoby se po něm slehla zem. Objevil se asi za deset minut s úsměvem na tváři.

„Kde jsi byl? Chtěli jsem tě jít hledat!“ vyjel Nate.

„Byl jsem si odskočit a nevěřili byste, na co jsem narazil!“ všichni okamžitě zbystřili „Nevím jak daleko, ale tady za tou skálou je vidět kouř. Je tam určitě nějaká budova nebo tábor. Už musíme být blízko.“ taková zpráva všechny potěšila.

„To je dobře, ale musíme teď postupovat mnohem opatrněji. Curle a Nio, zůstanete u koní a povedete je pomalu za námi. Nerad bych, aby nás prozradili.“

„Proč my?“

„Protože jsem to řekl.“ ani jednomu se to nelíbilo, ale nedovolili si neuposlechnout rozkaz. „Ostatní půjdou se mnou. Nejdříve zjistíme odkud ten kouř pochází a pak uvidíme co dál.“ odpovědí mu bylo přikývnutí a zklamané a také naštvané pohledy Curla a Nia. 

Zvedl se a lehce klusal po cestě, kterou jim ukázal Vaas.

„Vidíte?“ zašeptal za chvilku Vaas. Měl pravdu, ani ne celých pět set metrů od místa kde tábořili, byl nad skalami viditelný kouř. Nate poslal Neda kousek napřed, aby zjistil odkud kouř vychází. Postupovali opatrně, nevěděli co mohou čekat, až na sídlo narazí, přestože Ridricka už tu stejně nejspíš nenajdou.

Ned se za chvilku vrátil.

„Cos našel?“ vyzvídali.

„Stojí tam nějaký domek, ale jako Ridrickovo sídlo to teda vážně nevypadá. Spíš, jako nějaká strážnice nebo tak.“ Nate přemýšlel na plné obrátky.

„Někde tady musí být. Půjdeme dál a uvidíme.“

„Co když nás král poslal špatně?“ zeptal se Druu.

„Ne, tím to nebude.“ potřásl Nate hlavou. Opět se dali do pohybu. Kolem už nebyly tak vysoké skály, ale spíše větší balvany.

Stále sledovali stoupající kouř a už i cítili spálené dřevo. Nate byl zamyšlený a nevšiml si, že vyběhl zpoza ochrany velkých balvanů a najednou je na otevřeném prostranství. Rozhlédl se a okamžitě skočil zpátky za kameny. Během letu srazil Druua a Lense, kteří nedávali pozor a nestačili mu uhnout.

„Co děláš?!“ zasyčel vztekle Lens, přičemž si masíroval naraženou paži.

„Tak se tam podívej!“ oplatil mu tón Nate a postrčil ho ke kameni. Lens se vyškrábal na nohy a vykoukl zpoza kamene. Okamžitě ale zastrčil hlavu zpátky a oči měl vytřeštěné.

„Co to má jako znamenat?“ zeptal se.

„No právě, NIC.“

„Jak nic?“ nechápal Vaas.

„No prostě tam není nikde nic až na to, že se jsou tam všude vojáci.“

„Tak je tam nic, nebo vojáci?“ zeptal se Ned s ironií v hlase.

„Přestaň se tak blbě ptát a podívej se sám, ale jestli tě někdo uvidí, všechno čím jsme prošli bude na nic.“ upozornil ho ještě. Nedovi to však nedalo a musel se podívat. Pohled na holou planinu pokrytou kameny by hrůzu vlastně ani tak nenaháněl, ale to, že všude kam se podíval, stáli vojáci a měli tu doslova svůj tábor, to už znepokojivé bylo. Vojáci byly královští, ale nepodléhali přímo králi, nýbrž Ridrickovi. Záhadou bylo, proč tu byli.

„Neměla by tu někde být ta rezidence?“ zeptal se Nio, který se přišel zeptat, co se děje.

„Měla, ale není.“ odpověděl mu Ned.

„Někde tu je. Jinak by tu ti vojáci nebyli. Vrátíme se o kus zpátky a uvidíme.“

Vrátili se tedy a Nate s Vaasem se šli podívat, jestli je nějaká možnost vylézt na skálu, a podívat se na celou planinu shora. Po chvilce hledání, se jim podařilo najít kus skály, po které se dalo vylézt skoro jako po schodech. Na nic nečekali a vylezli nahoru. Dostali se asi do deseti metrové výšky a podle očekávání měli rozhled na celou planinu.

„Těch je jak kobylek.“ utrousil kysele Vaas. K okraji skály se připlazili po břiše, aby si jich náhodou nikdo nevšiml. Na pláni se pohybovalo odhadem dvě stě vojáků. Nedaleko místa kde leželi, byl dům. Z komína se kouřilo a v oknech se sem tam mihl pohyb.

„K čemu je tu dům, uprostřed ničeho?“ nechápali ani jeden. Na konci planiny pokračovala cesta dál. Nebyla ale šance dostat se tam nepozorovaně.

„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Vaas.

„Jeden nápad bych měl, ale nebude se ti líbit.“ Vaas mu věnoval podezíravý pohled.

„Nechceš se tam doufám vydat, že ne?“

„Říkal jsem, že se ti to nebude líbit.“

„Sám tam nepůjdeš. Rovná se to sebevraždě. Pokud tu Ridrick je....“

„Pokud tu je, je to jedno. Pokud ne, nikdo neví, co jsem sem přišel dělat. Prostě řeknu, že chci mluvit s velitelem. Někde tu ta rezidence musí být. Jak jinak jí chceš najít?“

„Přijdeme na nějaký jiný způsob. Tohle tě udělat nenechám.“ chvíli se na sebe jen koukali. Nate věděl, že šance na úspěch je mizivá, ale chtěl to aspoň zkusit, když už se dostali tak daleko.

„Co bys dělal ty?“ zeptal se po chvilce.

„Nevím, ale určitě bych počkal alespoň do setmění. A nešel bych tam sám!“ Nate si prohlížel pláň.

„Dobře. Tak se v noci půjdeme podívat k tomu baráku a třeba se něco dozvíme.“ Vaas přikývl na souhlas a pomalu se vrátili zpět za ostatními. Vyprávěli jim co zjistili a co se chystají večer udělat. Kupodivu nikdo nebyl proti.

Před setměním se znovu vyškrábali na skálu a čekali. Dole na planině panoval klid. Hlídky měli rozestavené na různých místech na skalách nad táborem, ale všechny byly daleko a jich si nevšimnou. Tma padala pomalu. Tábor se kousek po kousku rozsvěcel pomocí loučí a vojáci se sedali k ohňům vedle stanů. Nate lehce šťouchl do Vaase. Pomalu vstali a začali sešplhávat ze skály na planinu. Dolů se dostali v pořádku. 

Nejbližší stany byly několik desítek metrů od nich, ale nikdo tam nebyl. Pomalu a přikrčení probíhali mezi kameny a přibližovali se jediné budově na planině. Budova to byla malá, jen asi dvě místnosti. Když se dostali až těsně k ní, zjistili, že je to kuchyně.

„Proč mají kuchyni tak daleko od stanů?“ nechápal Nate „Ta má být přece uprostřed tábora.“

Vaas pouze pokrčil rameny a nespouštěl oči ze dveří.

V domě byli jen tři vojáci a dva kuchaři. Okno bylo v celé budově jen jedno a právě pod ním se krčili Nate a Vaas. Z okna se linuli různé vůně, ale nemohli přijít na to, co jim připomínají.

„Na, odnes to dolů.“ zaslechli rozhovor dvou vojáků.

„Dolů?“ udiveně se na sebe podívali oba chlapci, mezi tím, co se vojáci hádali, kdo půjde.

„Kam dolů?“ zeptal se Nate spíše sám sebe. Byl odhodlaný za každou cenu zjistit, co to má znamenat.

„Chci se dostat dovnitř.“ zašeptal.

„Jak?“

„Jsou tam dva vojáci a dva kuchaři. To zvládneme ne? Hlavně potichu.“

Vaas se přikrčil za dveře a Nate se postavil kousek od domu, ale tak, aby ho nikdo z tábora neviděl. Potom Vaas zaklepal a schoval se za dveře. Ven vykoukl voják a když se nikde nic nedělo, vrátil se zpátky. Znovu se ozvalo zaklepání a voják opět vystrčil hlavu ze dveří. Než se však stačil vrátit zase zpátky ozvalo se „Hej.“ Voják vylezl ze dveří a šel po hlase. Došel až za roh a než si stačil uvědomit co se stalo, Nate mu přikryl ústa rukou, aby nemohl křičet a omráčil ho. Pak ho odtáhl stranou, aby si ho nikdo nevšiml.

Po nějaké době vylezl ven i druhý voják, protože mu bylo divné, kam zmizel jeho druh. Vyšel před dům a rozhlížel se. Za domem uslyšel nějaký tlumený hluk a rozhodl se to jít prozkoumat. Sotva zašel za roh, potkalo ho to samé, co prvního vojáka. Nate ani Vaas se nehýbali. 

Do místnosti se vrátil i třetí voják a hned mu bylo divné, kam zmizeli jeho dva kamarádi. Kuchaři se ani neohlédli a zamumlali něco ve smyslu, že šli někam ven. Voják jen kroutil hlavou a vyšel na chladný noční vzduch. Rozhlížel se a pak s rukama v bok odešel dolů do tábora. Teď už zbývalo zbavit se těch dvou kuchařů. Oba vypadali zabraní do vaření. Jeden stál u velkého kotle a něco míchal a druhý stál kus vedle a s velkým nožem v ruce porcoval maso.

Nate a Vaas se co nejtišeji vkradli do domu a bez jediného výkřiku omráčili oba kuchaře. Nate měl ale smůlu a mezitím, co držel jednoho kuchaře, aby nespadl na zem a neudělalo to hluk, vypadl kuchaři z ruky nůž a s hlasitým zařinčením dopadl na zem. Vaas po něm hned skočil a zvedl ho. Oba doufali, že zvuk nikoho nepřiláká. Chvíli čekali a když se nic nedělo, oba kuchaře posadili na židle a do klína jim dali láhev s vínem. Když je někdo najde, bude si myslet, že jsou prostě opilí a usnuli.

Hned potom co se postarali o kuchaře, začali prohledávat dům. Opravdu tam byly jen dvě místnosti, ale nikde nebyly žádné schody.

„Co myslel ten voják tím odnes to dolů?“ nechápal Nate.

„Někde tu musí být nějaký vchod. Hledej pořádně na zemi.“ pobídl ho Vaas.

Podlahu prohledali jako první, ale nic nenašli. Ikdyž lezli po kolenou, nebylo to nic platné. Zkusili to tedy ještě jednou, ale ani napodruhé nic. Napadlo je také, že by dveře mohl otevírat nějaký předmět na zdi nebo tak, ale ať zkoušeli co chtěli, nic z toho nebylo. Oba už byli bezradní. Nate se opřel zády o stěnu a prohlížel si místnost.

Zdi byli plné prasklin a pavučin, kromě toho tam však nebylo zhola nic. Jedna věc přesto příliš nepasovala. 

Na protější stěně bylo něco namalovaného a když se pořádně rozhlédl, zjistil, že je to i na druhé straně. Přišel se na to podívat víc zblízka a všiml si pěti otvorů v kruhu. Zkusil do nich strčit prsty a na konci nahmatal něco jako malý čudlík. Když je ale všechny zmáčkl, nic se nestalo.

Vaas se rozhlédl a  pak přešel místnost k protější zdi, kdy byly tyto otvory také a udělal to samé. Opět se nic nestalo a tak to zkusili oba najednou. Chvíli se nedělo nic a pak se v místech, kde ještě před chvílí seděl Nate, otevřela malá dvířka a za nimi narazili na schody.

„Maji to dobře vymyšlený.“ poznamenal s úsměvem Vaas a nakukoval do temné chodby.

Vešli do tunelu. Cestu jim osvětlovalo světlo loučí a schody je vedly pořád hlouběji pod zem.

„Tohle místo je opravdu perfektně schované.“ řekl Nate, když došli na konec schodů a ocitli se před dalšími dveřmi.

„Co když za nimi někdo bude?“ zeptal se pochybovačně Vaas.

„Tak jsme skončili.“ odpověděl s úsměvem Nate a strčil do dveří. Ruku měl položenou na jílci meče a byl připravený okamžitě tasit, kdyby tam někdo byl. Dveře se pomalu otevřely, až to zavrzalo. Místnost byla prázdná. Vstoupili do malé místnosti, která se už asi dlouhou dobu nepoužívala, ale na stěně hořela čerstvě zapálená louče a tak se tudy muselo alespoň procházet. 

Prošli ještě jedněmi dveřmi a konečně se ocitli v prostorné místnosti, luxusně vybavené všemožným nábytkem a různými doplňky. Oba dva sice zajímalo, jak rezidence vypadá, ale přišli sem, aby našli Brixe, pokud tu je a dostali ho ven.

Teď se pohybovali v prvním patře rezidence a když prošli celé patro a zjistili, že tam žádní vojáci nejsou, rozhodli se ho trošku více prozkoumat. Nate si vybral jeden z pokojů až na konci dlouhé chodby a když vešel, úžasem nebyl schopný slova. Takový přepych neměl snad ani král ve svém paláci. To, co ho ale zaujalo ještě víc, než přepychový nábytek byl balkón, ze kterého bylo vidět na velké jezero. Nechápal jak je to možné. Nad jezerem byla obloha a na ní zářily hvězdy.

„Nate dělej! Nemáme celou noc. Musíme najít Brixe!“ přiběhl Vaas, když ale uviděl jezero, ani on se neubránil pokušení, chvíli se na tu krásu podívat.

„To je pod hvězdami?“

„Jo. Ta rezidence je vytesaná podzemí do skály a když se díváš shora, celé jezero zakrývá skála a nám to připadalo, jako že tu nic není.“

Oba neschopni slova pozorovali jezero a zářící hvězdy nad ním.

Neměli bohužel moc čas a tak zase odběhli hledali nějaké další schody, které by je zavedly hlouběji. Netrvalo dlouho a Nate našel na zdi stejné značky, jako nahoře a když do děr strčil prsty, za jeho zády se otevřely další dveře. Sešli po dalších schodech a hned co vyšli poznali, že tohle patro bude nejspíš patřit vojákům nebo sluhům. Nebyl tu žádný luxusní nábytek. Zdi byly holé a neopracované. Bylo tam větší vlhko a přímo se odtud dalo jít k jezeru. Toto patro už neprohledávali a hledali rovnou další značku na zdech. Po krátkém hledání jí našel Vaas. 

Seběhli po dalších schodech. Tyhle byly nejdelší až se zdálo, že nikdy neskončí. Na konci je už nečekali žádné dveře. Dostali se do velkého otevřeného prostoru. Oba jen nevěřícně koukali. Byly v obrovské jeskyni, přímo pod jezerem. Byla tu zima a velké vlhko. Ze stropu kapala voda a na nějakých místech se tvořili krápníky. Sotva se rozkoukali Nate už táhl Vaase za nejbližší krápník, protože si všiml několika vojáků postávajících nedaleko.

„Co teď?“ zeptal se Vaas a opatrně vykukoval.

„Půjdeme si s nimi promluvit.“ navrhl Nate.

„Zbláznil ses?“

„Proč?“

„Vždycky se snažíš nějak plánovat. Copak tohle je nějaký plán?“

„No, někdy prostě improvizuju.“ než stačil Vaas jakkoliv protestovat, vylezl zpoza krápníku a šel odhodlaně ke skupince vojáků. Jeden si ho hned všiml a vyvalil na něj oči. Ruce měl připravené na jílci meče a když se trochu přiblížil, tasil.

„Co tu ksakru chceš? Sem nesmíš!“ rozčiloval se.

„Poslal mě sem velitel. Potřeboval bych si promluvit s vězněm.“ Nate vařil z vody, ale potřeboval nějak zjistit kde a jestli tu Brix je a kde je Ridrick.

„Velitel?“ koukali na něj vojáci nevěřícně a podezřívavě „Ten před týdnem odjel do pouště.“ dodal voják a měřil si nedůvěřivě Nata pohledem.

„Já vím, ale vrátil se a poslal mě sem, abych mu přivedl vězně.“ vojáci se po sobě jen zmateně podívali.

„A jakého vězně?“

„Toho elitního Simiraje. Chce ho vzít s sebou.“ snažil se mluvit tak, jako že ho to vůbec nezajímá a jen plní rozkaz, ale vojáci mu stejně nevěřili.

„Dostali jsme rozkaz nikoho k němu nepouštět.“

„Tak mě k němu nepouštějte. Můžete mi ho přivést ne? Snad nechcete abych veliteli řekl, že jste neuposlechli jeho rozkaz. Víte jaký je, když někdo neuposlechne.“ vojáci se zatvářili ustrašeně. Vaas se musel usmát. Nate se trefil do černého. Všichni královi vojáci měli z Ridricka právem strach a toho teď dobře využili.

„Dobře, tak jo. Přivedeme ti ho.“ Nate pokýval hlavou a stoupl si stranou. „Ale ještě dneska. Velitel nerad čeká!“ byl na sebe hrdý a také nemohl uvěřit tomu, že tu Brix vážně je.

Vojáci se vrátili asi za půl hodiny a mezi s sebou vlekli skoro bezvládné tělo.

Nata ten pohled docela vystrašil, ale snažil se to nedat na sobě znát.

„Co jste to s ním udělali? To ho mám nahoru odnést?!“ snažil se o pohrdavý tón.

„Pořád se nám bránil. Tak jsme ho museli trochu uklidnit.“

„Jedna věc je uklidnit a druhá naprosto odrovnat!“ procedil mezi zuby a chytil Brixe za paži. Ten měl co dělat, aby se vůbec dokázal udržet na nohou a když si Nata prohlédl, věnoval mu nenávistný pohled. Nate si byl jistý, že ho poznal.

„Díky.“ usmál se na vojáky a tvrdě strčil do Brixe „Hni se!“ rozkázal mu. Ten se před ním rozplácl jak široký tak dlouhý a něco zamumlal na Natovu adresu. 

Zvedl ho aniž by cokoliv řekl a znovu ho tvrdě postrčil k východu. Bylo mu špatně z toho, že se takhle musí chovat ke svému kamarádovi, ale kdyby to nedělal, vojáci by ihned pojali podezření. 

Dostrkal ho až ke dveřím a když viděl, že má velké problémy vyjít po schodech, snažil se mu nenápadně pomoct. Hned co se ztratili vojákům z dohledu podepřel kamaráda jak jen to šlo a snažil se mu co nejvíce ulehčit. O pár schodů výš na ně čekal Vaas a vzal Brixe z druhé strany.

„Co to s ním udělali?“ zhrozil se, když viděl v jaké je stavu.

„To nevím. Teď ho hlavně musíme vzít odsud.“ Vaas přikývl a vyběhl po schodech jako první. Opatrně prostrčil hlavu ze dveří a zkoumal, jestli je vzduch čistý. Už chtěl mávnout na Nata, že může ven, ale z druhého konce chodby se ozvaly kroky a tak rychle skočil zpátky na schody a dveře přivřel jak jen to šlo, ale aby něco viděl.

„Co se děje?“ nechápal Nate, kterému se podlamovala kolena pod tíhou kamaráda.

„Někdo sem jde.“ zašeptal Vaas a stále sledoval chodbu. Brix se mezitím sesunul na schody jako pytel brambor a začal blábolit všelijaké nesmysly. Nate ho starostlivě pozoroval a snažil se ho udržet alespoň v sedě, aby se neskutálel ze schodů.

„Co vidíš?“ zajímal se.

„Z druhého konce chodby sem jdou tři vojáci.“

„Sakra.“ zasyčel Nate. Začínal se skoro modlit, aby zahnuli někam jinam a nešli dolů do jeskyně. Pokud je objeví, budou je muset bleskově vyřídit. Kroky se stále přibližovaly.

„Jdou sem!“ oznámil Vaas. Nate horečně přemýšlel. Ruka mu instinktivně sjela na jílec meče a co nejtišeji ho vytáhl z pochvy. Vaas už ho držel pevně v ruce.

„Až se ty dveře otevřou musíme po nich skočit. My máme moment překvapení. Oni nás nebudou čekat.“ Vaas přikývl a snažil se uklidnit svůj zrychlující se dech. Brix stále žvanil nesmysl a máchal rukama kolem sebe. Několikrát zasáhl Nata do nohou a pokaždé mu to přišlo děsně vtipné. Nnate se k němu sklonil a přikryl mu ústa rukou, aby je vojáci neslyšeli. 

Kroky se ještě o kus přiblížily a pak nastalo ticho.

Oba si chtěli pomalu oddechnout a doufali, že se vojáci rozhodli jít jinam. Když se ale za dveřmi ozvaly tlumené hlasy, oba se připravili k útoku. V okamžiku, kdy se dveře otevřely, vystartovali a povalili první dva vojáky, co stáli nejblíže. Třetí stál kus vedle v šoku a nezmohl se na jediný pohyb. Pak se trochu vzchopil a vytáhl z pochvy svůj meč. Vaas už se však stihl postarat o svého protivníka a vrhl se po posledním vojákovi. Zahnal ho do rohu a vcelku bez problémů ho zbavil vědomí pomocí své ruky a stěny za ním. Nate mezitím spoutal oba vojáky pásky, které měli kolem pasu a s Vaasovou pomocí je odnesli do nejbližší místnosti a položili je za dveře, aby si jich hned někdo nevšiml.

Potom odběhli ještě pro Brixe a Vaas šel zase napřed. Nate musel kamaráda doslova táhnout a on mu to vůbec neulehčoval, pořád se oháněl a byl očividně úplně mimo. S trochou hrubší síly ho dovedl k dalším schodům. Vaas už byl nahoře a kontroloval, jestli někdo nejde. V té nejluxusnější části rezidence se naštěstí nikdo nepohyboval a tak Vaas pomohl Natovi a spolu donesli kamaráda přes celou chodbu k posledním schodům. Nate už byl vyřízený, protože Brix se neustále snažil bránit a schválně dělal těžkého. Než Vaas vyběhl poslední schody, aby zkontroloval, jestli se už kuchaři probrali, Nate se musel na chvilku zastavit a párkrát se zhluboka nadechnout.

Konečně byl před ním poslední schod a s úlevou si vydechl, když vešel do kuchyně.

„Nechali jsme je takhle?“ zeptal se unaveně, když viděl oba kuchaře, jak se válí po zemi „A to je co?“ zeptal se a přitom se snažil potlačit smích.

„Ale to nic.“ usmál se Vaas a položil pánvičku na nejbližší stůl. Venku nikdo nebyl, ale dostat Brixe nahoru na skálu, byl skoro nemožný úkol. Než ho nahoru vytáhli, byli oba zpocení a velmi unavení.

„Doufám, že nás nikdo neviděl.“ oddychoval ztěžka Nate.

„Nebylo by to jedno?“ věnoval mu Vaas nic neříkající pohled a na chvíli se rozplácl na zemi. 

Když dotáhli Brixe ke „schodům“ po kterých sem vylezli, museli přijít na způsob, jak ho ještě dostat dolů. Hodit ho by bylo nejrychlejší, ale nejspíš by to nepřežil. Nakonec se domluvili a Vaas slezl dolů, aby doběhl pro ostatní. Ti se postavili pod skálu a Nate jim velitele hodil. Přistání to bylo asi tvrdé, ale lepší než dopadnout na holou zem.

„Co je to s ním?“ zhrozil se Uruk, když viděl velitelův stav.

„Něčím ho nadopovali. Teď ale musíme zmizet. Nevěřím, že si ještě nevšimli, že jsem jim kecal.“ ostatní mu věnovali tázavý pohled, ale na nic se nikdo neptal. Společně posadili Brixe na koně a za něj se vyhoupl Nate. Než nasedli i ostatní, začal k nim doléhat vzdálený křik.

„Asi už na to přišli.“ usmál se Vaas.

„Co jste tam provedli?“ zeptal se Ned s vyčítavým pohledem.

„To je na dlouhé povídání. Jedem!“ rozkázal Nate a pobídl koně do cvalu. Kopyta se rozléhala úzkou kamennou stezkou a museli zpomalit, protože cesta byla ještě pořád mokrá a kluzká. Sesedat nepřipadalo v úvahu.

„Nesílí ten zvuk náhodou?“ zeptal se Druu. Nate zastavil. Všichni poslouchali a opravdu. Vojákům určitě došlo, že pokud tu nějaký nepřítel je, přišel z lesa a vydali se k němu. Skalami se nesl dusot kopyt a řinčení zbroje.

„Rychle!“ zařval Nate a pobídl koně do trysku. K lesu to nebylo daleko, ale vojáci měli menší náskok a rychle je doháněli. Nate se modlil, aby Dark neuklouzl, protože to by byl konec. Pro jistotu se otočil, aby se podíval, jak jsou vojáci daleko a uviděl Drua a Neda s napnutými luky. Neměl čas na ně cokoliv zavolat. Dusot zesílil a vojáci se objevili asi sto metrů od nich a rychle se přibližovali. Druu a Ned párkrát vystřelili, ale bezúspěšně. Nezbylo než se dát na útěk a doufat, že se k lesu dostanou jako první.

Les už byl na dohled a vojáci je stále doháněli. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby je chytili. Konečně projeli hranicí lesa a zmizeli mezi křovím. Nate se zastavil o kus dál a schovaný za velkým stromem pozoroval, co se bude dít. V duchu se modlil, aby se vrátili zpátky. Vojáci dorazili k lesu o pár vteřin později, ale před ním prudce zabrzdili. Koně se vzpínali na zadní a ržáli, do lesa se, k jejich štěstí, nikdo neodvážil. Bylo slyšet jejich velitele jak své vojáky proklíná za neschopnost a naštvaně se vrací zpátky k rezidenci.

Nate se podíval po svých kamarádech. V jejich tvářích vyčetl plno otázek.

„Ještě chvíli pojedeme.“

„Znovu do té vesnice?“ zeptal se někdo.

„Ne. Je odtud daleko a my potřebujeme do Zexu a za králem. Nemůžeme se zdržovat.“ na další otázky už nečekal. Pobídl koně do kroku a zamířil do lesa. Když jeli k rezidenci, viděl před sebou cestu docela jasně, zato teď neviděl nic. Všude jen samé stromy, pařezy a křoví.

Tma padla rychle a už nebylo vidět ani na krok před sebe.

„Utáboříme se!“ rozkázal. Sám byl tak unavený, že by usnul i ve stoje, ale musel se ještě postarat o Brixe a pak měl mít hlídku.

Jemně sundal kamaráda z koně a odnesl ho kus vedle, kde ho položil do měkkého mechu. Lens mezitím nanosil dřevo a chystal se rozdělat oheň. Jedním okem sledoval křesadlo a druhým Nata.

„Vezmu za tebe hlídku. Vypadáš děsně. Potřebuješ se trochu prospat.“ Nate ho chvilku sledoval s nepřítomný výrazem a pak poděkoval kývnutím hlavy. Na víc se nezmohl.

Brix dostal další záchvat a zase blábolil nesmysly a mával kolem sebe rukama.

„Nesvážeme ho?“ zeptal se Uruk, který si sedl vedle Nata.

„To není špatný nápad. Aspoň si nebude moct ublížit.“

"Nebo nám" pousmál se Druu.

Vzali kus provazu, který vozil každý s sebou, jeden nikdy neví k čemu se může hodit, a svázali Brixovi ruce. Ten se jim sice mrskal, ale jinak byl úplně mimo.

„Co je s ním?“ zeptal se Lens.

„Už jsem říkal, že ho něčím nadopovali. Nemám ale ponětí čím. Musíme doufat, že to přejde samo a ráno bude aspoň trochu při smyslech.“ pak už se šel zahrabat do svého spacáku a byl rád, že si může konečně odpočinout.

22. Elfové

Pomalu otvíral oči. Nad sebou uviděl koruny stromů a dokonce i nebe. Všude bylo plno světla a oči si na to zvykaly pomalu. Chvíli mžoural kolem sebe. Když se trošku rozkoukal, chtěl se posadit. Sotva se ale trochu pohnul, na žebrech ucítil bodavou bolest a rána v noze se také ozvala. Vzdal tedy pokus a znovu si lehl. Připadal si omámený, jako kdyby spolykal několik prášků na spaní.

„Už jsi vzhůru?“ ozval se nad ním známý hlas. Nate zamžoural a když se vidění trošku zaostřilo poznal Neda.

„Jak je ti?“ zeptal se.

„Už mi bylo i líp.“ snažil se Nate alespoň o slabý úsměv „Kde to jsme?“

„Ještě nevím. Nikdo z nás nesmí ven.“

„A jak jsou na tom ostatní?“

„Hik je na tom nejhůř. Má rozlámaná žebra a zlomenou pravou ruku a pak je na hodně místech pokousaný. Curle mu vlastně zachránil život. Kdyby tam nebyl a nechránil ho, nepřežil by. Ale také na to doplatil pár kousnutími a zlomenou levou nohou. Jinak jsou to většinou jen lehčí zranění. A co se tebe týká, máš zlomená dvě žebra a zlomenou a na několika místech prokousnutou levou nohu. Chvíli potrvá, než budeš moct někam jít.“ vysypal to ze sebe, jakoby se to učil zpaměti.

Nate si povzdechl. Nic jiného se stejně dělat nedalo.

„Můžeme být rádi, že jsme ještě naživu.“ dodal „Kdyby nebylo těch záhadných lidí, skončili bychom jako potrava pro vlky.“

Ještě nějakou dobu si povídali. Nate byl ale velmi vyčerpaný a měl neustále pocit, že se mu chce spát. Stále více cítil, jak se mu zavírají oči a kamaráda už ani neposlouchal.

Probralo ho jemné zatřesení. Když se trošku rozkoukal, všiml si, že nad ním stojí žena. Měla dlouhé vlasy a vzdáleně připomínala Gwen.

„Nadzvedni se trochu.“ její hlas zněl nádherně. Jako kdyby zvonily ty nejhezčí zvony na světě a vyzařoval z ní klid a láska. Pokusil se zvednout. Téměř okamžitě mu celým tělem projela ostrá bolest. Žena ho přidržovala. Potom mu podala do ruky dřevěnou misku s vodou.

„Vypij to. Udělá se ti potom lépe a nebudeš mít bolesti.“ Nate si misku chvíli prohlížel a pak se napil. Jenom co se voda dotkla jeho jazyka, okamžitě jí vyprsknul ven.

„Co je to za hnus?“ neodpustil si jedovatou poznámku a přitom se snažil zbavit hořké chuti v ústech. Žena se akorát pousmála.

„Je to léčivá voda s výtažkem ze zdejších stromů. Pomůže ti to rychleji zahojit rány.“ dodala s úsměvem. Opatrně ho opět položila a zmizela stejně náhle jako se objevila. Natovi dlouho trvalo, než se přemluvil a vodu vypil. Doufal, že už to nebude muset pít znovu, dělalo se mu z toho na zvracení.

Pravda byla, že po vypití té odporné vody se mu skutečně začalo mnohem lépe dýchat a žebra tolik nebolela. 

Konečně byl schopný se sám posadit a otočit. Za pomoci některého z kamarádů se občas dobelhal k ostatním, kteří leželi ve vedlejší místnosti. I Hik už na tom byl lépe a komunikoval s ostatními.

„Kde myslíte, že jsme?“ zauvažoval Curle.

„Ať jsme kdekoliv, chovají se k nám moc hezky. Myslím, že Rymirský tábor to nebude.“ dodal Nio. Byli do uvažování tak zabraní, že si ani nevšimli, že za nimi stojí zase ta žena. Rázem se přestali bavit a všichni jí pozorovali.

„Nemáš být v posteli?“ otázka směřovala na Nata.

„Já se tam ale nudím. Tady si aspoň můžu povídat. A žebra už mě nebolí a noha se také lepší.“

žena se jen usmála otočila se směrem ke dveřím.

„Kde to jsme? A kdo jste Vy?“ zeptal se Nate, než stihla vyjít ven.

„Vše se včas dozvíš.“ řekla tajemně a s úsměvem na tváři odešla.

„Ta se nikdy nepřestane usmívat, co?“ neodpustil si poznámku Druu.

V noci nemohl spát. Bylo mu strašné horko a neustále se převaloval z boku na bok. Nakonec vzdal všechny pokusy a posadil se na posteli. Všude bylo hrobové ticho, že by člověk slyšel proběhnout myš nebo spadnout špendlík.
Oči se už stihly přizpůsobit tmě a rozeznával obrysy věcí okolo. Přelétl malou místnost pohledem až se zastavil na dveřích. Byli v táboře už dva týdny a ještě nikdo z nich nebyl venku. Nate měl sto chutí jít se podívat ven a zjistit, kde vlastně jsou.

Rozhodl se, že to riskne a půjde se projít. Nazul si boty, ale hned si muset zase sednout protože ho zabolelo zranění na noze. Bolest mu vystřelila až k hrudníku. Na druhý pokus si už dával trošku více pozor a postavil se opatrněji.
Vydal se ke dveřím a našlapoval tak tiše, jak jen dokázal, aby nevzbudil ostatní. Naštěstí všichni tvrdě spali a nevzbudilo je ani lehké vrznutí dveří.

Konečně byl venku. Po dlouhé době se mohl nadýchat čerstvého vzduchu. Byli někde v lese, ale tady to vypadalo jinak, než v částech, kde se pohybovali, když se snažili najít onu tajnou stezku. Tady byla vystavěna vesnice a vypadalo to, že ti, kdo tu žijí, si vystačí úplně sami. Za chvilku mu začala naskakovat husí kůže. Venku byla docela zima a ještě ke všemu foukalo. On vylezl z postele jen v kalhotách a obul si boty jinak na sobě neměl nic. Zvědavost byla ale silnější než zima a rozhodl se projít vesnici a zjistit kdo jim to vlastně pomohl. Ne, že by očekával, že snad ještě někdo bude venku.

Přebíhal od stromu ke stromu a snažil se schovávat ve stínech, aby ho případně nikdo neviděl. Došel až do středu vesnice, kde hořel oheň a kolem něj sedělo pár lidí. Zbytek vesnice zřejmě už spal. Jeden z mužů něco vyprávěl a příšerně u toho mával rukama. Nate byl zvědavý o čem asi mluví a odvážil se přiblížit ještě o kus blíž. Konečně byl dost blízko, aby slyšel o čem muž mluví.

„Poslouchat cizí rozhovory se nemá.“ ozvalo se za ním. V Natovi by se krve nedořezal. Ztuhl a nebyl schopný se pohnout. Po prvotním šoku se otočil. Za ním stála zase ta žena, která se o ně celou dobu starala a zase se usmívala. Nate se vzpamatoval z šoku a opět se uvolnil.

„Jak víte, že jsem tu? Několikrát jsem se ohlížel a nikdo za mnou nebyl.“ nechápal.

„Nejsi tu jediný, kdo se umí schovávat a maskovat. A krom toho tě sleduji už od doby, co jsi opustil chatku.“ pozoroval jí s obdivem. Věděla o něm a nic neudělala, čekal, že když porušil její nařízení, bude se na něj zlobit, ale ona se stejně pořád usmívala. Neskutečně ho to mátlo a nevěděl, co si má myslet.

„Když už jsi venku, měli bychom si trochu promluvit.“ odpovědí bylo jen krátké přikývnutí. Následoval jí po cestě skrz vesnici.

„Nejprve mi řekni, co děláte v Erinském lese.“ odmlčela se a při pohledu na Nata, drkotajícího zuby, mu podala šál, který měla celou dobu v ruce. Vděčně si šál vzal a omotal si ho kolem obnaženého hrudníku.

„Děkuju. My tudy jenom procházíme.“ ne že by chtěl ženu vodit za nos, jen jí zkrátka nevěřil. Nevěděl o ní vůbec nic a nechtěl jí hned říct kdo jsou a co tu dělají.

„A kam máte namířeno?“ zeptala se s tázavým pohledem. Nate rychle přemýšlel, co v okolí vlastně je a kam by tady mohli jít.

„Jdeme do Vilaru, máme tam nějakou práci z pověřením od krále.“

Vilar bylo město ještě kus za Velkou plání a bylo to také velké obchodní středisko východní části ostrova. Žena se opět usmála a dál pokračovali beze slova. Prošli skoro celou vesnici a pomalu se blížili zpět k chatě.

„Můžu se taky na něco zeptat?“ ozval se Nate, než otevřel dveře. Žena skoro nehnutě kývla hlavou.

„Jak se jmenujete?“ nastala chvíle ticha a žena si ho jen měřila pohledem.

„Alya.“ odpověděla a splynula s okolní tmou. Nate měl takový zvláštní pocit. Během té procházky si toho moc neřekli, ale ona působila pořád stejně klidně, jako kdyby jí nic nemohlo rozházet. Pak se také trochu děsil toho, že zjistí, že jí lhal. Jenomže se prostě bál jí říct pravdu, co když patřila k nepříteli a on udělal správně? Jenže co když ne?

Ráno se probudil a vedle postele měl na stolku připravenou snídani a také misku s tou hnusnou vodou. Z vedlejší místnosti byly slyšet hlasy. Nate nechal snídani snídaní a šel se podívat za ostatními.

„Jé, hele kdo se ukázal. Dobré ráno.“ spustil z vesela Hik. Nate se s úsměvem posadil na židli.

„Já už bych chtěl ven.“ posteskl si Vaas. „Jsme tu zavřený už přes dva týdny. Co jim tak vadí na tom, aby nás pustili ven?“

Nate jim neřekl o své noční procházce s Alyou, ale byl se svými kamarády zajedno.

„Nemůžete ven, protože ještě nejste úplně zdraví.“ ozval se za nimi ženský hlas. Všichni se otočili a Nate ihned poznal, že je to Alya. Rozhlédla se po místnosti a všimla si nesnědené snídaně na Natově stole.

„Nemáš hlad?“ zeptala se.

„Ani moc ne.“

„Pokud ale nebudeš jíst, nebudeš mít sílu a zranění se budou hojit déle.“ řekla s vyčítavým pohledem.

„Já ale vážně nemám hlad.“

„Dobrá, ale tu vodu vypiješ. Ostatní se mohou jít projít ven. Až na vás dva.“ myslela Curla a Hika. Oba měli nejtěžší zranění a ještě nějakou dobu by měli být v klidu. Kluci měli radost a téměř okamžitě se vyřítili ven na čerstvý vzduch. Alya pak opět pohlédla na Nata.

„Běž to vypít!“ chystal se protestovat, ale stejně by ho to k tomu donutila a tak se zvedl a šel ke stolku. Velmi nerad vzal misku do ruky a s pocitem, že se asi brzo pozvrací, vodu vypil.

„Jak dlouho to budu muset ještě pít?“ zeptal se.

„Dokud nebudeš zdravý.“ to nebyla moc povzbudivá zpráva. Snídani nakonec přeci jen snědl a šel se také projít ven. Vidět vesnici za světla, bylo něco úplně jiného. Byla dost velká a chatky byly celé ze dřeva. Celou vesnici obklopoval hustý, tmavý les.
Všichni se rozprchli někam po vesnici. Nate si se zájmem prohlížel s jakou precizností, byly vyřezány sloupy u vchodových dveří, některých chat. Bylo divné, že ve vesnici skoro nikdo nebyl. Procházel se už nějakou dobu a potkal akorát pár žen, které vůbec nevypadaly, že by měly chuť si s ním povídat. Když došel do míst, kde se v noci poslouchal rozhovor několika mužů, potkal Alyu.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se.

„V lese. Přichází zima, musíme mít nějaké zásoby.“ Nate si jí pořád moc rád prohlížel. Byla vysoká, měla dlouhé hnědé vlasy a byla velmi štíhlá. Nosila dlouhé šaty s jakýmsi závojem.

„Až se vrátí, měli bychom si promluvit. Chtějí tě vidět.“
"Kdo?" nechápal Nate. Alya už však bez dalších slov mířila pryč. Nate se i docela na večer těšil, konečně pozná ty, kteří jemu a celé jednotce zachránili život. Také byl moc zvědavý, co jsou zač a odkud pochází.

Procházet se jen tak po vesnici ho brzy přestalo bavit a tak našel ostatní a spolu se zabavili tréninkem. Našli si každý klacek a trénovali si různé seky a výpady. Trocha cviku se nikdy neztratí a oni stejně neměli co dělat. Pár vesničanů je pozorovalo, ale jim to nevadilo, byli zvyklí, že se na ně lidé chodili dívat. Především ostatní vojáci, aby se něco nového přiučili.

Nate měl za soupeře Druua. Dávali si spolu cvičný souboj, ovšem jen s minimální pravidly, jako třeba, že je zakázáno zaútočit na bezbranného soupeře a nebo na něj zaútočit zezadu. Oba dva si stoupli naproti sobě, uklonili se, a pak se vrhli proti sobě. Natova zranění na noze už byla zahojená natolik, že se nemusel bát, ale stejně se držel spíše obrany. Nechtěl hned ze začátku riskovat další zranění. Zato Druu byl v útoku jako doma a zasypával ho ranami ze všech stran.
Nate čekal. Trpělivost byla jedna z jeho silných stránek. Čekal než se Druu unaví, ale to nebylo tak snadné. Druu patřil mezi mezi nejlepší a výdrž měl skutečně obdivuhodnou.
Chvíli to trvalo, ale strany se nakonec obrátily a Nate mohl konečně zaútočit.
Postupoval více takticky, než jeho soupeř. Snažil se pečlivě promýšlet každý soupeřův i svůj krok a předvídat, co by mohl udělat a kam jít, jaký zvolí sek nebo jestli bude lepší kop.
Útoky volil většinou zespodu a když takto zaútočil poněkolikáté, bleskově zaútočil přímým výpadem, nebo útokem shora. Pro toto umění načasování, si ho všichni vážili. Bylo velice málo těch, kteří Nata v boji porazili. Dokazoval to i fakt, že dokázal porazit už při výběru mnohem zkušenější protivníky.
Dřevěné klacky do sebe s hlukem narážely a Nata začínaly brnět ruce. Po několika minutách byli oba dva úplně zpocení a protože ani jeden nedal druhému zásah, rádi přenechali místo Nedovi a Banymu. Šli si sednout kus vedle a sledovali kluky, kteří se do sebe zrovna s vervou pustili. Ani jednomu taktika zřejmě nic neříkala a mlátili do sebe hlava nehlava.

„Hele.“ ukázal Druu na druhou stranu od místa, kde teď seděli. U jedné chatky skoro u lesa poznal Alyu a s ní ještě nějakého muže. Muž měl na hlavě kápi a tak mu nebylo vidět do obličeje. Nata napadlo, jestli by to mohl být jeden z těch, kteří s ním mají večer mluvit. Jak dlouho tam stáli nevěděl, ale určitě koukali na ně.

Všichni se vystřídali a na samý závěr tréninku se šel Nate utkat s Niem. Nio byl velice dobrý v obraně a než se k jednotce přidal Nate, byl nejlepší.
Rány padaly na obou stranách až občas nestačili sledovat, kdo na koho zaútočil. Nate několikrát zasáhl Nia tvrdě do paže, ale v zápalu boje to tak bolestivé nebylo.
Nate se chystal provést blafák na levou nohu a pak zaútočit na břicho. Soupeře si připravoval a čím dál víc útočil na nohy. Potom se rozmáchl po Niově pravé noze. Ten podle očekávání uskočil stranou, ale to už byl Nate připravený a bodl přímo vpřed. Niovi se klacek zapíchl do břicha. Na chvíli ho to donutilo kleknout si a zhluboka dýchat. Nate by se nejraději omluvil, nebo alespoň zeptal, jestli je v pořádku, ale to Simirajové prostě nedělali. Nechal ho chvíli být a protože mu bylo velké teplo, sundal si tričko. Nio byl za chvilku zase na nohou a ve tváři měl pomstychtivý výraz. Plánoval tenhle podlý, ale skvěle vydařený trik vrátit. Nejprve se jen bránil a pomalu ustupoval, aby Nata donutil si myslet, že nebude útočit a pak prudce vystartoval a mířil na levé rameno. Nečekal však, že by mohl být soupeř připravený a útok vykrýt. Nate se nestačil vrátit do obranného postoje a ozvalo se hlasité křupnutí. Nio vší silou zasáhl Nata do břicha a klacek náraz nevydržel. Zlomil se a Nate měl přes břicho krvavou rýhu, která začala krvácet. Spíše než bolest ze zranění, měl problém s dýcháním. Rána byla tak silná, že mu vyrazila dech. Nio věděl, že se omlouvat nemá, ale tentokrát to nevydržel.

„Hele jsi v pořádku?“ strachoval se.

„Jo dobrý.“ zasípal ztěžka Nate, než konečně popadl dech. Těžkopádně se mu podařilo vstát a s rukama v bok začal přecházet tam a zase zpátky.

„Máš ale sakra sílu.“ poznamenal, když bolest trochu ustala.

„Nechtěl jsem tak silně...“

„Neomlouvej se mi, jasný? To k tomu prostě patří. Neříkejte, že se to ještě nikomu nestalo?“ všichni jen koukali, ale věděli, že má pravdu. K takovýmhle věcem prostě při tréninku docházelo. Nate se zadíval směrem, kde před tím stála Alya a ten muž, ale už tam nebyli.
Trénink pro dnešek ukončili. Ještě se lehce protáhli a pak se vrátili zpátky do chatky.

Curle a Hik jim záviděli, protože ven ještě nemohli.

Večeři dostávali všichni vždy do chatky. Dnes dostali kus srnčího masa a nějakou zeleninovou přílohu k tomu. Bylo to dobré a zároveň zdravé. Po večeři si Nate zalezl do své místnosti, a vodou co měl u postele si otřel krvavou rýhu na břiše. Pálilo to, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet.

„Nate?“ ozvalo se z vedlejší místnosti. Zvědavě vykoukl a všiml si vysokého muže, který stál u dveří.

„Pojď se mnou.“ nevěnoval mu skoro žádný pohled, nic víc neřekl a už byl venku ze dveří. Nate na sebe rychle hodil vestu a vyšel za mužem do chladné noci.
 Muž neřekl ani slovo a vedl ho vesnicí do největší chatky, ve středu vesnice. Sloupy měla vyřezávány mnohem detailněji než ostatní chatky a i uvnitř byla větší a lépe zařízená. V místnosti spatřil Alyu a ještě dalšího muže. Nate nevěděl co po něm chtějí a tak jen nejistě stál a čekal co se bude dít.

„Posaď se.“ pokynul mu muž. Došel tedy k nejbližší židli a posadil se. Chvíli nikdo nic neříkal a všichni si ho zkoumavě prohlíželi.
"Až tu skončíme, nemažu ti to." promluvila Alya hlasem, jaký u ní ještě nezažil. V tomhle hlasu nebyl žádná její dřívější dobrota, vyzařoval spíš chlad.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jeden z mužů, sotva se usadil.

„Na to bych se Vás mohl zeptat taky.“ odsekl Nate a s přimhouřenýma očima si muže prohlížel.

„Zachránili jsme tobě a tvým přátelům zadek! Chci vědět, jak se jmenuješ!“ zvýšil muž hlas.
Nate si uvědomil, že se nezachoval moc hezky.

„Nathan.“

„Jsem Meron.“ řekl mu a lehce se uklonil. Nate ani nevěděl proč, ale napodobil ho „Všiml jsem si, že dokážeš celkem obratně zacházet se zbraní.“ 

„Myslíte to mávání s klackem? To bych nepovažoval ani za průměrné.“ Meron se usmál. Druhý muž ale jeho úsměv neopětoval a rázně se zeptal:

„Co jste dělali v lese?!“

„Už jsem říkal, že jsme chtěli lesem projít aby...“

„Nedělej ze mě hlupáka!“ rozkřikl se muž a přiblížil se němu „Ať už tu děláte cokoliv, nevěřím, že jen tak procházíte a náhodou jste se ztratili. Protože nikdo do tohoto lesa nechodí. Ne bezdůvodně! A už vůbec ne s tímhle!“ a ukázal do rohu místnosti, kde bylo pověšené jedno z jejich brnění.
Nate pochopil, že lhaní mu bude k ničemu. Nevěděl co všechno ví.

„Sloužíte králi, že ano?“ zeptala se Alya. Teď už hlasem, který dobře znal. Nate sklopil hlavu.

„Tak jo dobře. Lhal jsem vám. Ale jenom protože jsme nevěděl kdo jste, což nevím doteď a nevěděl jsem jestli vám můžu věřit. Máme víc nepřátel než přátel.“ vychrlil ze sebe a ztěžka oddechoval.

„Takže kdo jste a co tu děláte?“ zeptala se znovu. 

„Jsme králova elitní Simirajská jednotka a sem do lesa jsme přišli, abychom našli velitele naší jednotky a potom také generála, který nám má co vysvětlovat. Že je to z pověření krále je ale pravda. To on nám řekl o tajné stezce tady v lese a o sídle někde v horách. Jenže jsme se ztratili a nebýt vás, sežrali by nás vlci. Mimochodem, děkuju za záchranu.“

Všichni ho sledovali. Upíraly se na něho tři páry očí. Nate měl pocit, že do něho vypálí díru.

„Jsme rádi, že jsi nám to řekl. Jenže my to všechno víme. Víme kdo jste a dokonce i to co jste sem přišli hledat. Víme o vás od té doby, co jste vešli do lesa.“ Nate byl v šoku. 

„Když to víte tak proč.....“ než stačil větu dokončit bylo mu to jasné „Chtěli jste abych vám to řekl sám, že jo?“ Alya přikývla. Teď se cítil jako hlupák, měl na to přijít.

„Odkud máš tohle?“ zeptal se druhý muž a ukázal na Natův medailon.

„Dostal jsem ho, aby mi přinesl štěstí a jak to vypadá, zatím to funguje.“
"Od koho?" zeptal se Meron a nespouštěl z něj oči.
"Od přítele." otázky ho začínaly unavovat a také rozčilovat.
"Od jakého?"
"Co je vám do toho?" vyjel na něj Nate a teď stáli těsně naproti sobě.

„A kde jste ho našli?“ pokračoval Meron, jako kdyby se nic nedělo. Nate poodešel kousek stranou, zhlubok se nadechl a pokračoval:

„V jednom starém domě a.....“ v tom se zarazil. Po dlouhé době si vzpomněl na rodiče a na to, jak jim asi musí být. Jenomže přes všechny věci co se mu tu staly, se nechtěl vracet, jen by rád své rodiče ujistil, že je v pořádku a nemají se o něho bát. Nezúčastněně koukal někam do země, když ho v zádech začaly pálit pohledy ostatních.

„Kde jste ho našli?“ zeptal se muž znovu.

„Nemůžu vám to říct, zní to šíleně a budete mě mít za blázna.“

„Zkus to.“ pobídla ho Alya.

„Ne, vážně mi nebudete věřit.“

„Zkus to.“ zopakovala. Nate se zhluboka nadechl. Na chvíli ho napadlo, že si něco vymyslí, jenže pak se zahleděl do kouta na brnění a rozmyslel si to.

„Nejsem z tohoto světa nebo země nebo jak chcete. Jsme z Británie a vy nejspíš nemáte ponětí co nebo kde to je, ale to je jedno. Byl jsme s rodiči na horách a potkal tam jednoho kluka a ten mě vzal k jednomu rozpadlému baráku a tam to našel. Na dveřích byly nějaké divné znaky a nás nenapadlo nic lepšího, než ty dveře otevřít, jenže to nešlo. Ale mě to k těm dveřím pořád nějak táhlo a tak mě napadlo přečíst ten nápis na dveřích a pak se ozval zvuk, jako když se otevře závora. Dveře se nám pak podařilo vypáčit, prošli jsme dlouhým tunelem a skončili tady.“
Připadal si, jako blázen. Tak absurdně to znělo. Čekal, kdy se mu všichni vysmějí, ale nic se nedělo.

Pohled jakým se Alya podívala na oba muže značil, že buď přišla na nějaký úžasný nápad a nebo si myslí, že se zbláznil. Pak zaslechl jak tiše zašeptala „proroctví“ nerozuměl tomu.

„Jaké proroctví?“

„Ale to nic.“ řekla rychle a poprvé se mu zdála nervózní.

„Víš o tom medailonu vůbec něco?“ zeptal se Meron.

„Slyšel jsem, že se vyskytují ještě nějaký, že je vzácný a že se s nim pojí nějaká legenda o elfech nebo co.“ jeho pohrdavý tón naznačoval, že mu to celé přijde jako úplná hloupost. Ono to tedy taky tak bylo.

„O elfech?“

„Jo, ale ne, že bych jim věřil.“ dodal rychle. Nastalo ticho. Nate byl zmatený, nevěděl co se děje.

„Víš, možná bys těm legendám měl začít věřit.“ dodal Meron.

„Proč? Věříte snad na elfy?“

„Ano, proč by nemohli existovat?“

„No protože je to nesmysl. To by tu pak mohli poskakovat i víly po louce.“ dodal s úsměvem. Meronův pohled ho však začal mírně znepokojovat. Nesmál se a už vůbec to nevypadalo, že mu to přijde jako hloupost.

„A to, jak jsi se sem dostal ty, ti není divné?“ Nate se zamyslel.

„A co to má společného s elfy?“ nechápal.

„Stejně tak jako ses ty dostal sem, existují elfové.“

„Jenže já jsem se sem...počkat, řekl jste existují?“ odpovědi se nedočkal, ale pohled všech tří osob ho značně znervózněl.

„Nathane, legendám by jsi měl začít věřit, protože elfové jsou skuteční.“ řekla mu opět klidně Alya.

„A znáte nějaké?“ zeptal se. Vůbec nevěřil, že mu říkají pravdu a bral to jako vtip. Hodně špatný vtip.

„Nathane, my jsme elfové.“ s Natem se zatočil svět a měl pocit, že omdlí. Musel se předklonit a dýchal zhluboka. Měl pocit, že se přeslechl.

„Vždyť jsou to legendy.“ dodal.

„Existují i pravdivé legendy Nate.“ řekla velmi něžně Alya.

„Měl by jsi si jít lehnout. Promluvíme si zítra. Vidím, že tě ta novinka trošku vyvedla z míry.“ usmál se Meron a pleskl ho po zádech. Alya doprovodila Nata do chatky a když odešla, měl pocit, že je to jen sen, ze kterého se musí brzy probudit. To přece nemůže být pravda.

Celou noc přemýšlel nad tím, co se dozvěděl. Usnout nepřipadalo v úvahu a pořád měl pocit, že ať se snaží jakkoliv, žádná poloha není ta pravá. Nakonec se posadil a přemýšlel. Byla pravda, že způsob jakým se sem dostal on, byl taky velice záhadný, ale pořád mu to připadalo reálnější než elfové. Přemýšlel i nad možností, co když mu ti lidé neříkají pravdu a jenom si z něho dělají srandu? A co potom Alya myslela tím proroctvím? A proč všechny vždycky tak strašně zajímá jeho medailon? Otázek měl spoustu, ale odpovědi skoro žádné.

K ránu, když už začínalo svítat, měl dost pokusů o usnutí, oblékl se a vyšel ven. Ptáci se pomalu začínali probouzet a zpívat svoje ranní písně a sedmikrásky se zrovna otevíraly, aby přivítaly první sluneční paprsky.

Procházel spící vesnicí a zhluboka nasával chladný ranní vzduch. Došel až na samý okraj vesnice, kde už byla skoro holá skála a pod ní se vlny rozbouřeného moře rozbíjely o kameny. Byl tu silný vítr a Nate si představoval, jaké by to asi bylo, kdyby spadl dolů.

„Přemýšlíš?“ ozval se za ním ženský hlas a úplně ho vytrhl z jeho myšlenek.

„Ježiš Alyo! Málem jsem skočil dolů.“ zlobil se naoko. 

„To by byla velká škoda.“ řekla s úsměvem. „Nemohl jsi usnout?“

„Ne. Kdo by mohl, po tom co jsem se dozvěděl? Ale vy taky vypadáte, že nikdy nespíte.“

„Proč myslíš, že nespím?“

„Protože kdykoliv jsem venku za tmy, nějakým záhadným způsobem se zamnou zezadu přikradete a vyděsíte mě. Nějaké elfské kouzlo?“ zeptal se s ironií v hlase.

„Takže už na elfy věříš?“

„Nevím. Asi to pořád beru jako vtip.“

„A co by tě přesvědčilo?“

„Já nevím, jen prostě elfové byli vždycky akorát na papíře v knížkách a ne ve skutečnosti přede mnou. Prostě jsem si vás asi představoval jinak.“

„A jak?“ byla zvědavá Alya.

„Vysocí, dlouhé blond vlasy, špičaté uši a chrlící moudra kdykoliv je to možné.“ Alyu tím rozesmál.

„Co je na tom k smíchu?“ sám se ale úsměvu také neubránil.

„Líbí se mi, jak jsi říkal, že nikdo z nás nechrlí moudra. Věř mi, že jsou takoví, ale ne vždy je to příjemné. No, ale řekla bych, že až na špičaté uši tvé podmínky splňujeme, ne?“

Nate se musel znovu usmát. „Jo, až na ty špičaté uši asi jo. A co nějaké nadpřirozené schopnosti?“

„A jaké máš namysli?

„Třeba levitace, předvídání budoucnosti a tak.“

„Předvídat budoucnost někteří dokáží, ale je jich jen velmi málo.“

Nate si jí se zaujetím prohlížel, byl to zvláštní pocit stát vedle elfky.

„Kolik je vám vlastně let?“

„Něco přes tři tisíce.“ Nate jen úžasem otevřel ústa a chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Chvíli tu informaci vstřebával. Pak si na něco vzpomněl.

„Co jste myslela tím proroctvím?“

„Co všechno jsi slyšel o tom medailonu?“

„Jak už jsem říkal, nic moc. Jen, že se k němu váží nějaké legendy jinak nic.“

„Těchto medailonů je skutečně jen pár a každý je unikátní a jedinečný. Žádný není stejný a všechny jsou ukované ze zvláštního materiálu, který elfové nazývají Brinial, tedy světlo měsíce. Protože má tak jasně stříbrnou barvu.“

„A co za legendu se vztahuje k tomuhle?“

„Říká se, že se v této zemi jednou objeví mladý válečník a pomůže dát tento svět zase do pořádku.“ ozval se za nimi Meron. „Vypadá to, že jsme toho vyvoleného našli.“

„Já mám být vyvolený?“ teď měl ještě větší pocit, že se všichni okolo něj zbláznili. Nebo snad on sám?

„Pokud jsi vyvolený, nejlépe to poznáš ty sám.“ dodal. Nate už se radši na nic neptal.

„Ať jsem nebo ne, máme úkol od krále a musíme ho splnit, pomůžete nám ještě jednou?“ zeptal se. Meron přikývl.

„Co potřebujete?“

„Nějaké zásoby, vrátit zpět naše věci a koně a pak také ukázat tu tajnou stezku, abychom mohli náš úkol dokončit.

„Dobrá, zařídíme vám vše potřebné.“

„Ještě něco.“ ozval se Nate. „Král o vás ví?“

„Ano.“ odpověděla Alya. „Máme s královskou rodovou linií mír už velmi dlouhou dobu. Mezi našimi zeměmi platí spojenecká dohoda. On nám poskytuje jisté zdroje a my zase pomáháme, když je království ohroženo jako teď povstalci z jihu.“

„On o vás ví a nic mi neřekl.“ zašeptal si Nate spíše pro sebe. To teď nebylo důležité, museli najít Brixe a Ridricka.

Pořád byl zmatený, ale snažil se myslet na svůj úkol. Doslova se vřítil do chatky, až Curle nadskočil ze židle.

„Sbalte si všechny věci za hodinu vyrážíme.“

„Už víme kudy dál?“ zeptal se Bany.

„Ano, musíme najít Brixe.“

„Ale do úplňku už to nestihneme, je ti to jasné? Už tam vůbec nemusí být.“ poznamenal Nio.

„Já vím.“ sklopil hlavu Nate. „Ale musíme to aspoň zkusit.“

Dál už se nikdo na nic neptal a všichni si balili své věci.

Za hodinu bylo vše připraveno a u brány do vesnice stála asi dvacítka koní. Všichni už pomalu nasedali a Nate se šel ještě rozloučit s Alyou.

„Děkuji moc za všechno co jste pro mě udělala.“ řekl a mírně se uklonil.

„Ráda jsem ti pomohla.“ usmála se na oplátku. Pak se k němu nahnula tak blízko, že se téměř dotýkali tvářemi.

„Vím, že jsi vyvolený. A pokud na to časem přijdeš, můžeme ti ukázat svět o jakém se ti ani nesnilo. Lépe by jsi mohl poznat jací elfové jsou a poznat, že legendy můžou být pravdivé. Musíš se ale rozhodnout sám.“ potom ho lehce objala a ustoupila pár kroků stranou. Nate si nebyl jistý, co mu vlastně chtěla říct, ale nejspíš ho právě pozvala do země elfů, nebo tak něco.

Nasedl. Z vesnice je doprovázel Meron a ještě pár dalších. Naposledy se otočil a pak už se snažil myslet jen na svůj úkol.

Cesta lesem trvala skoro půl dne a Nate nemohl pochopit, jak se v tom lese dokáží vyznat. Všude to vypadalo naprosto stejně, jako když do lesa před několika týdny vešli.

Meron se zastavil.

„Jsme tady.“ řekl a dlouze se zadíval před sebe.

„Já nikde žádnou cestu nevidím.“ připomenul Hik.

„Ale ano, já ano.“ ozval se Nate a koukal směrem jakým před chvílí koukal Meron.

„Nic nevidím.“ nepřestával si stěžovat Hik.

„To nevadí, já ano. Teď už se neztratíme. Děkujeme za pomoc Merone. Bez vás bychom tu už nebyli. Bylo mi ctí Vás poznat.“ dodal ještě.

Meron si Nata dlouze prohlédl.

„Máš to v sobě.“ řekl, pak otočil koně a zmizel mezi stromy stejně jako všichni ostatní.

„Co myslel tím „Máš to v sobě“?“ zeptal se Ned. Nate neodpověděl, jen naznačil ať to nechá být. Potom se vydal po cestě, kterou kromě jeho nikdo jiný neviděl. Ostatní to znervózňovalo, ale moc toho nenadělali.