15. Záchrana

Nate se vzbudil ještě za tmy. Všude bylo mokro, oheň už dávno dohořel. Pokusil se ho znovu rozdělat a opéct si k snídani poslední zbývající kus masa. Dřevo bylo ale mokré a tak nad tím strávil víc času než původně zamýšlel. Konečně dřevo chytilo. Maso si položil na dva klacíky nad oheň. Byl to takový primitivní gril. Mezi tím, co se maso opékalo, snažil se vymyslet, co bude dělat dál. Věděl na jakou stranu se armáda vydala, ale netušil co se s ní stalo. Měl už pět dní zpoždění. Armáda mohla být už klidně rozprášena a nepřátelé na cestě k hlavnímu městu. Jeho největším problémem bylo, že neměl žádného koně a tak se jeho rychlost cestování výrazně zpomalila.

Po snídani si sbalil svých pár švestek a vydal se směrem odkud přišel.

Na cestě byl už druhý den. Za tu dobu zastavil pouze jednou. Snažil se ze všech sil, aby alespoň trochu dohnal čas. Věděl však moc dobře, že to je bez koně nemožné. Nohy ho bolely tak strašně, že musel zastavit, jinak to prostě nešlo. Nutil se do dalších kroků, aspoň dokud nebude tma. Ale zůstat na otevřené pláni v noci a sám, bylo hodně nebezpečné. Nakonec se zastavil a praštil s sebou na zem. Byl rád, že sedí. Oheň rozdělat nemohl, byl na otevřeném prostranství a kdo ví, co všechno by k sobě přilákal. K jídlu také nic neměl a vody už jen zbytek. Potřeboval někde najít nějaké bandity nebo zkrátka kohokoliv. Jenže co by tu kdo dělal? A jak by je přemohl, když byl sám? Byl to hloupý nápad, ale na jiný nebyl schopný přijít. Byl úplně vyčerpaný.

Když padla tma, připadal si o něco jistější. V černém brnění nebyl vidět a nikdo by si ho nevšiml. Jen tak ležel a díval se na hvězdy. Připadaly mu tak krásné a tak daleko. Vzpomněl si, jak se doma s tátou občas koukali na hvězdy a hádali, jak se která jmenuje. Někdy také hledali souhvězdí. Ta která ale znal z domova, tady nenašel. Byla tu jiná, ale stejně krásná. Hlavou se mu honila spousta myšlenek.

Z myšlenek, které ho ukolébávaly jako pohádka před spaní, ho vytrhl dunivý zvuk. Měl pocit, jako kdyby slyšel dusot kopyt několika koní. Na okamžik si myslel, že by to mohla být královská armáda, ale dusot přicházel z jiné strany. Snažil se v té tmě rozeznat alespoň něco a potom je uviděl. Byla to početná skupina jezdců, mířících někam na východ. Natovi to dodalo sílu. Zvedl se a šel směrem, kam ujížděla ona skupina. Nemusel chodit daleko. Stačilo vylézt na jeden jediný kopeček, který byl na téhle planině a za ním spatřil ohromné množství ohňů. Muselo tu být několik tisíc lidí. První myšlenka byla, že je to nějaký zdejší národ a prostě tu jen žije, ale ta se rozplynula, když přišel blíž. 

Byla to armáda a Natovi bylo jasné, že to budou ti vzbouřenci o kterých už slyšel vyprávět. Bylo moc dobře, že na ně narazil. Teď bude moct ukrást nějaké jídlo a také koně. Pak se může vydat za svou armádou a včas jí varovat. Byl to výborný plán. Pomalu se plížil k táboru. Bylo tam obrovské množství lidí a on se mezi nimi klidně dokáže ztratit. Ještě ho napadlo, že by se mohl po táboře poohlédnout a zjistit, co jsou ti bojovníci zač a ještě nějaké informace, které by se mohli hodit. 

Svlékl si brnění a i se zbraněmi si ho schoval u jednoho velkého kamene, kus od tábora. Teď měl na sobě jen obyčejnou košili a kalhoty. Podobně byli oblečeni i ostatní obyvatelé tábora. Za chvíli se tam procházel, jako by se nic nedělo. Nikdo si ho nevšímal, všichni vypadali, jako by měli něco hodně důležitého na práci. Jako první šel najít velitelský stan. To nebylo těžké, byl vidět z celého tábora.

Stan byl pochopitelně hlídán strážemi a tak Nate jen znuděně prošel kolem. Když stan minul zahnul doleva a zmizel kdesi za stany. Zůstal kousek od velitelského stanu, jako tehdy v horách. Ve stanu nikdo nebyl. Vplížil se tam. Ke svému zklamání tam nic nenašel, jediné, co by se možná dalo použít byla vlajka. Takovou ještě nikdy neviděl. Nechtěl ztrácet čas vysedáváním a zvyšovat tak šanci, že ho někdo najde a prozradí ho. Poklusem se vydal pryč. Další místo kam se potřeboval dostat, byl sklad jídla. Každý tábor měl své zásoby u sebe a tak si vybral jeden tábor úplně na kraji. Chvilku se toulal kolem a když to vypadalo, že nikde nikdo není, vklouzl dovnitř. Měl u sebe malou tašku a rychle do ní skládal nějaké chlebové placky, pár jablek a nějaké ovoce, které vypadalo jako datle. Ještě nezapomněl vzít čutoru s nějakou tekutinou, podle vůně to mohlo být víno. Už měl namířeno k východu, když do stanu někdo vešel. Do obličeje mu vidět nebylo, ale Nate poznal, že je minimálně o hlavu vyšší. Upustil pytel s jídlem na zem a připravil se k obraně.

„Ale no tak synku, hezky mi teď podej ten pytel, který jsi si chtěl odnést a já ti slíbím, že budu šetrný." zazubil se na něj protivník "A vůbec, neznám tě! Co tu děláš?!“

Nate neodpověděl a pořád stál na místě.

„Říkám to ještě jednou a opakovat to nebudu. Dej mi ten pytel, nebo z tebe udělám sekanou!“

„Tak to zkus!“ vypadlo z Nata.

Halama se na něj vrhl, ale Nate byl mrštnější a v klidu mu uskočil. Popadl to první co mu přišlo pod ruku a hodil to po nepříteli. Zasáhl ho několika jablky, ale ty halamu akorát naštvaly. Opět po něm skočil a tentokrát se trefil. Chytil Nata kolem pasu a druhou rukou mu drtil žebra. Měl sice volné ruce, ale jeho protivník měl kůži tvrdou jako hroch a i když se do něj pokusil zakousnout, nebylo to k ničemu. Hluk ze stanu zaslechli i další obyvatelé tábora a teď jich bylo ve stanu už pět. Nate neměl nejmenší šanci vyhrát. Než se stačil pořádně rozkoukat, někdo ho praštil tupým předmětem do spánku a on ztratil vědomí.

Probudil se ve stanu. Všechno ho bolelo. Nejvíce hlava a potom, co mu halama drtil žebra, se mu špatně dýchalo. Nohy i ruce měl spoutané a bylo vidět, že ten kdo ho poutal, se v tom opravdu vyzná. Mohl ležet jenom na břiše, jinak se otočit nešlo. Pod hlavou měl kaluž zaschlé krve. Nechtěl v ní ležet a tak se neohrabaně snažil posunout. Ze včerejší noci si moc nepamatoval, ale v duchu doufal, že jeho brnění a tašku s papíry, které ukradl, nikdo nenajde. Venku zaslechl kroky a hlasy. I přes to, že venku byl den, ve stanu byla tma a tak muži nebylo do obličeje vidět. Dřepl si k němu a chvíli si ho prohlížel. Za ním stáli další dva.

„Zvedněte ho!“ poručil.

Oba udělali krok k Natovi a vytáhli ho na nohy.

„Co tady děláš chlapče? Tady se nikdo jen tak volně nepohybuje! Každý zná své místo, ve svém táboře!“

„Já jsem zabloudil.“ lhal Nate.

Na muže to ale nezapůsobilo a vrazil Natovi pěstí. Tomu vytryskla krev z nosu.

„Nejsem hlupák a ty ho ze mě dělat nebudeš!“ rozkřikl se „Teď mi řekneš co tady děláš!“

„Vždyť vám to říkám, zabloudil jsem!“

Opět dostal pěstí.

„Zkusíme to naposledy, a ty mi řekneš pravdu! Co jsi zač?!“

„Jsem rolník ze Zexu, poslali mě prodat pár volů, ale přepadli mě, vzali mi voly a já potom zbloudil a skončil jsem tady.“ vymýšlel si narychlo. Muž vůbec nevypadal, že mu věří, ale pro začátek to stačilo.

„Víš co se stane každému, kdo se nám pokusí ukrást jídlo?“ zeptal se.

Nate zavrtěl hlavou.

„Přijde o ruce!“ potom se otočil a s hlasitým smíchem odešel pryč. Nata to šokovalo, nechtěl přijít o ruce. Jediné co chtěl, bylo dostat se pryč z tohohle tábora a najít královskou armádu.

Jeho jedinou prací teď bylo, zkusit se vykroutit z pout. Ta byla, k jeho smůle, utažena hodně napevno a bylo velmi těžké s rukama vůbec pohnout . Pouta byla navíc vyrobena provazu, který se zařezával do rukou, když s nimi zkoušel hýbat. Po určité době mu došlo, že se z pout dostat neodkáže. Ruce měl celé od krve a neskutečně ho bolely. Bolel ho už i ten nejmenší pohyb. Nakonec vzdal pokusy vykroutit ruce z pout ven.

Když večer přišel jeden ze strážných Nata zkontrolovat, všiml si ihned, že se pokoušel z pout dostat a jen s úsměvem překontroloval, že se mu to nedaří. K jídlu nedostal nic, večer ani ráno. Jediné co dostával byla voda. Té ale také nebylo moc a strážní většinu vody vždy vylili kolem a tak měl Nate nejen hlad, ale také žízeň.

Ráno za ním opět přišel ten muž. Nate zaslechl, jak mu strážní říkají Tour. Zřejmě patřil k nějakým velitelům, nebo tak něco. Až později Natovi došlo, že to je velitel tábora, kde chtěl ukrást jídlo.

Chodil za ním pravidelně, většinou jen zkontroloval, že je pořádně svázaný a zase odešel.

Toto ráno si ale přišel popovídat. Vlastně mluvil jenom on.

„Nevěřím ti, že jsi obyčejný rolník. Ti nebývají tak dobře živení a svaly na nich také moc nenajdeš."

Pořádně si prohlédl Natovo vypracované tělo. "

My teď nemáme čas zabývat se tebou, takže nám buď řekneš kdo opravdu jsi, nebo tě tady na místě zabiju a postarám se, aby tě to hodně bolelo. Tak co ty na to?“ na tváři se mu vykouzlil příšerný úsměv.

Nate byl připravený zemřít, ne snad proto, že by byl tak strašně statečný, ale protože věděl, že pokud odhalí kdo opravdu je, zabijí ho tak jako tak. Stejně jako Shadowa.

Tour si připravoval nůž a stráže Nata položili na záda. Už nezbývalo mnoho a měl by nůž zabořený v břiše. Do stanu se vřítil mladý chlapec.
„Nesmíte ho zabít pane! Je to Simiraj. Našli jsem jeho věci. Velitel ho chce živého.“

„Tak Simiraj?“ podivoval se Tour a opět se škaredě zašklebil.

Nate věděl, že teprve teď přijde peklo.

Netrvalo dlouho a do stanu vešel vysoký, hubený muž. To on byl hlavní velitel.

„Tak ty jsi Simiraj. A dokonce i elitní. Kde máš koně chlapče?“ dodal výsměšně.

Natovi teď došlo, že to je on, kdo mu Shadowa zastřelil.

„VY?!“ neměl slov.

„Ano já. Stejně to bylo prašivé zvíře. Za chvíli by pošlo i bez mé pomoci.“ opět se začal usmívat.

„Zabil jsem tvého koně a teď zabiju i tebe. Ale postarám se, aby to viděla tvá jednotka a abys u toho trpěl jako ten tvůj kůň. Slyšel jsi jak kvílel a jak se svíjel, když ho kulky zasáhly?! NE? To je škoda, určitě by se ti to moc líbilo! Spoutejte ho! Půjde s námi!“

Stráže ho postavili na nohy. Uvolnili mu je, ale za to dostal provaz kolem krku.

„Teď z tebe bude náš pejsánek.“ posmívali se mu strážní. Jeden trhl provazem a Nate se během chvilky válel po zemi.

„Co děláš na té zemi?! Říkali jsme, že budeš stát, ne ležet!“ a opět trhli provazem.

Nate si přál, aby byl radši mrtvý. Nakonec ho vyvedli ze stanu. Slunce bylo oslepující a oči si zvykali pomalu. Procházeli uličkou tvořenou Rymirskými bojovníky. Všichni na něho něco hulákali a někteří po něm házeli i kameny. Ta chvíle než došli na začátek, byla pro Nata strašná, ne však jen pro něj. Všiml si ho Fred.

Ten byl teď zmatený. Viděl, jak příšerně zacházejí s jeho kamarádem, jenže on se přidal k nepříteli. Měl v hlavě neuvěřitelný zmatek. Na jednu stranu chtěl Natovi pomoci, ale na druhou věděl, že když to udělá, odsoudí se tím k smrti.

Nata držel, jako psa na vodítku hlavní velitel. Každou chvíli s ním trh a tak se pořád válel po zemi. Kam jdou nevěděl. Nevěděl ani, jestli tam vůbec dojde.

Začínalo zimní období a venku už bylo chladno. Nate měl na sobě pouze košili, která byla roztrhaná a kalhoty. Ty na tom také nebyly o nic lépe. O botách se ani mluvit nedalo, ty měl totiž hlavní velitel. Zkrátka mu byla zima.

Pustinou skoro klusali a Nate měl co dělat, aby držel krok s velitelem. Kdykoliv se jen trošku opozdil, cukl s provazem a Nate většinou skončil na zemi. Provaz se mu podobně jako ten na rukou, začal zařezávat do krku a to bylo velmi nepříjemné a s každým dalším trhnutím, více bolestivé. Veliteli to ale dělalo radost, a s provazem škubal rád.

Fred jel někde uprostřed, se svým velitelem. Nikomu nemohl říct, že toho kluka zná a už vůbec ne se za něj jakkoliv přimlouvat. Věděl o Simirajích svoje, ale Nate byl pořád jeho kamarád a nelíbilo se mu jak s ním zacházejí.

„Co s ním bude?“ zeptal se Porafa.

„S kým?“

„S tím Simirajem?“

„No, co jsem slyšel, tak velitel ho chce zabít hezky před očima jeho armády a té jeho speciální jednotky. Bude to takové malé představení. Vůbec toho šmejda litovat nemusíš, zaslouží si to. Bojuje za krále a musí za to zaplatit.“

„A napadlo vás někdy zkusit se na věc podívat očima krále?“

Poraf na něj nechápavě civěl.

„Myslím to tak, jestli jste si někdy zkusili představit, jaké to musí být vládnout celé zemi?“ tím si naběhl.

„Právě proto ho chceme svrhnout! Neumí vládnout celé zemi. Umírají nevinní lidé. Ty si už nevzpomínáš, jak jsi mi vyprávěl o té vesnici kterou vypálili a pozabíjeli všechny obyvatele? Jsou to zrůdy a zaslouží jedině smrt! A jestli se teď snažíš vycouvat, radši si to rychle rozmysli. Budeš mít jinak problémy se mnou!“

„Nechci z toho vycouvat, jen jsem se zeptal.“ hrál Fred uraženého.

Putovali celý den. Večer museli zastavit. Královská armáda byla v nedohlednu a oni začínali být netrpěliví. Zítra už na ní musí narazit. Tím si byli jistí.

Rozdělali tábor. Opět připomínal malé město. Rymirů se nakonec sešlo osm tisíc. Nata hodili do jednoho ze stanů, nedaleko hlavního a nijak zvlášť se o něho nestarali.

Postavit se nemohl. Na nohou měl nesčetně puchýřů a měl pocit, že mu asi brzy upadnou. Ruce měl rozřezané od provazu, na krku měl také hluboké zářezy. Pálilo ho to, ale nemohl s tím nic udělat. Najíst nedostal už třetí den, občas někdo přišel s vodou, ale ani tu dnes ještě nedostal. Nevěděl co se sním bude dít. Určitě to ale nebude nic dobrého.

Netrvalo dlouho a do stanu vešel Tour.

„Tak jak pak se máš, chudinko?“ ptal se posměšně „Nebolí tě něco? Nemáš hlad? Ne? Dobrá, tak si teď spolu hezky popovídáme a ty nám řekneš co víš. Když to uděláš, nechám tě zemřít rychle. První otázka. Kde je ta vaše podělaná armáda?!“ zařval. Nate se ani nepohnul. Byl zesláblý a neměl sílu na to, aby se mohl leknout.

„Ty nebudeš mluvit?“ řval stále Tour. Do stanu vešli dva strážní a oba chytili Nata za jednu ruku a vytáhli ho na nohy. Spíš ho jen drželi, Nate stát nemohl. Tour nevypadal na žádného vzteklouna, ale teď vypadal hodně naštvaně až nepříčetně. První rána zasáhla Nata do břicha, následovala další a další. Kdyby ho strážní nedrželi, a on mohl stát sám, tohle by stejně nevydržel. Nejspíš by se choulil na zemi do klubíčka. ale to teď udělat nemohl. Strážní ho drželi příliš pevně.

„Zeptám se tě ještě jednou. Kde je vaše armáda?!“ zeptal se znovu, když si všiml, že se Nate drží při vědomí jen tak tak.

Opět bez odpovědi.

„Ty si tu hraješ na hrdinu, ale nejsi jím. Stejně mi za chvíli řekneš všechno co chci vědět, i to co nevíš.“ znovu ho zasypal ranami, převážně do břicha, pak se otočil a vyšel ze stanu. Strážní ho pustili na zem a také odešli. Vrátili se asi za pět minut a táhli s sebou něco, co vzdáleně připomínalo gril.

Nata bolelo celé tělo. Z obličeje měl jeden krvavý flek a stále to ještě nebylo všechno. Stále víc si přál, aby už bylo po něm. Čím dál větší problémy mu dělalo udržet se při vědomí.

Neviděl co tam strážní dělají, ale bylo mu to jasné v okamžiku, kdy se do stanu vrátil Tour a nesl s sebou kovovou tyč. Na grilu, který přinesli strážní, byl rozdělaný malý ohýnek, spíš tam byla spousta žhavých uhlíků. Tour železnou tyč položil do ohně.

„Víš co tě teď čeká? Já si budu ten pohled na tebe užívat, to ti slibuju.“ jeho škodolibý úsměv se Natovi nesmazatelně vrýval do paměti..

„Dám ti poslední možnost. Kde máte armádu?“ Nate pochopil, že hrát si na tvrďáka mu k ničemu není a když jim řekne pravdu, třeba si tím alespoň trochu pomůže. Jenže on nevěděl kde armáda je.

„Já to nevím.“ vysoukal ze sebe s námahou.

Jestli Tour nebyl vztekloun, tak se z něj teď stal. Vyskočil ze židle na které seděl a zastavil se těsně před Natem. Chvíli na něj koukal a potom ho zasypal sprškou ran, pro změnu hlavně do oblasti obličeje.

„Nedělej ze mě vola! Patříš k jejich elitní jednotce! Musíš vědět kde jsou!“

„Jenže nevím, když mi dáš chvilku vysvětlím to.“ zkusil to diplomaticky. Na Toura to ale dojem neudělalo a neřekl na to ani slovo. V ruce držel rozžhavenou tyč a mával s ní Natovi před nosem.

„Z nějakého důvodu, mi to nechceš říct. Já tě ale naučím poslouchat. Sundejte mu tu košili!“ poručil. Potom vzal tyč a zastavil s ní těsně před kůží. Nate cítil, že má rozžhavený kus železa velmi blízko u těla. Potom ucítil ostrou bolest a bylo slyšet syčení, jak se pálila kůže. Nate řval a bylo ho slyšet pomalu v celém táboře. Na břiše nedaleko pupku měl kolo spálené kůže. Neuvěřitelně to bolelo. Tour znovu zopakoval otázku a opět dostal stejnou odpověď. Táborem se opět ozýval křik. Ve vzduchu byl cítit zápach spálené kůže. Do stanu vešel hlavní velitel. Když viděl v jaké je Nate stavu, vyrazil Tourovi tyč z ruky.

„Potřebujeme ho živého! Ty tupče! Chtěl jsem po tobě, abys z něj dostal informace, ne abys ho zabil!“

„Nechce nám nic říct, pane. Neustále opakuje, že nic neví.“

„Ale něco chtěl vysvětlit, pane.“ vmísil se do hovoru jeden ze strážných. Velitel zabodával pohled do Toura a chvílemi i do strážného. Potom přistoupil k Natovi. Ten se sotva držel při vědomí.

„Doneste mi trochu vody.“ poručil velitel. „A všichni vypadněte!“ Nata museli opřít, protože sám nebyl schopný se udržet. Když všichni odešli a strážný přinesl vodu, zkusil to velitel po dobrém.

„Co jsi chtěl vysvětlit.“ ještě než nechal Nata odpovědět, přitiskl mu k ústům džbánek s vodou a nechal ho napít.

„Chtěl...jse-e-e-m vysvětlit, proč nic nevím.“ vykoktal pomalu.

„Tak vysvětluj, máš čas.“ pobídl ho velitel.

„Odjížděl jsem ze Zexu...“

„Mluv víc nahlas, není ti rozumět.“ skočil mu do řeči.

Nate to tedy zkusil víc nahlas.

„Odjížděl jsem ze Zexu od krále asi před dvanácti dny. Měl jsem se připojit k armádě. Nic podrobnějšího jsem nevěděl, vše jsem se měl dozvědět až na místě. Jediné co mi řekli bylo, že se jedná o nějaké tažení. Dostal jsem mapu a jel jsem podle ní. V horách jsem ale narazil na místo, kde měl být most, jenže tam nebyl. Musel jsem to tedy obejít. Potom jsem v horách narazil na vás. Nevěděl jsem co jste zač a tak jsem vás sledoval. Když jsem potom přišel o koně musel jsem po svých. Na planině pod úpatím hory jsem se dal na opačnou stranu než vy. Když jsem konečně s týdenním zpožděním dorazil na místo kde měla armáda být, pochopitelně tam už nebyla. Rozhodl jsem se jít tedy směrem za vámi a pak jsem narazil na váš tábor. Vážně nic nevím.“ řekl už skoro neslyšně.

Velitel si chvíli rovnal myšlenky, po krátkém civění někam do země odešel ze stanu a svolal všechny velitele jednotlivých táborů.

„Ten Simiraj opravdu nic neví.“ začal a přitom zlostným pohledem probodával Toura.

„Jak to víte? Co když se nás snaží oklamat?“ zeptal se Tour

„Když říkám, že nic neví, tak nic neví!“ zavrčel „Pojedeme dál na východ. Připravte svoje lidi za úsvitu vyrážíme. A ať se někdo postará o toho kluka, chci ho živého, mrtvý nám bude k ničemu.“

Nate už tu bolest ani nevnímal. Stěží se držel při vědomí a bylo mu jedno co se s ním bude dít. Měl popálená z velké části záda a také břicho. Byl celý pomlácený a nejspíše měl zlomený nos a několik žeber. Do stanu někdo vešel. Nebylo mu vidět do tváře, ale sotva promluvil, Nate ho poznal. Byl to Fred.

„Co tu děláš?!“ vysoukal ze sebe Nate.

„Taky bych se tě na to chtěl zeptat, ale teď nic neříkej a koukej mě poslouchat. Postarám se ti o rány, jo. Potom ti dám něco málo k jídlu, co jsem pro tebe ukradl a pak ti řeknu co bude dál.“

Během toho, co mu očišťoval rány, vyprávěl jak se k Rymirům vlastně dostal.

„Jak jsi se dostal k nepříteli?“ zeptal se Fred.

„K nepříteli? Nepřátelé jsou povstalci.“ divil se Nate.

„Víš vůbec, kdo přepadl Liinu vesnici?“

„Nevím.“

„Byli to Simirajové. To vy jste je pozabíjeli.“

„Hele vynech z toho mě jo? Simirajové jsou čestní bojovníci, nikdy by nezaútočili na nevinné rolníky.“

„Tak proč jsi se přidal k nepříteli?

„Já bych se mohl zeptat na to samé.“

„Dobře, tak necháme toho jo. Je to o ničem.“ rozsekl to nakonec Fred, kterého nebyvilo hádat se s kamarádem.

„Já bych jenom strašně nerad bojoval proti tobě.“ řekl.

„To se nestane. Příštího týdne se nedožiju. Co se mnou vlastně chtějí dělat?“

„To nevím, povídá se, že tě chtějí použít jako návnadu. Pro vašeho velitele budeš jistě velmi cenný. Určitě ale vím, že tě neplánují nechat na živu.“ posteskl si Fred.

„No, už musím jít. Měl bych průšvih kdybych se ukázal až ráno. Zkus se trochu prospat, zítra pokračujeme hned za úsvitu.“

Když odešel ze stanu, měl najednou obrovský pocit bezmoci. Chtěl kamarádovi pomoci, ale jako kdyby jedna část svědomí říkala:

„Pomoz mu, je to tvůj přítel.“ mezitím co druhá:

„Nedělej to, odsoudíš tím sebe.“

Nevěděl co má dělat.

Za úsvitu už bylo celé stanové městečko sbaleno a všichni připraveni na cestu. Nate měl velké problémy s chůzí a jednoduše jim nestačil. Podstatnou část cesty ho spíše táhli za sebou a tak po nějaké době velitel poručil, aby ho hodili přes koně. Jak už jsem jednou napsala, potřebovali ho živého.

 Měli za sebou tři hodiny pochodu dál na východ. Vzduchem létalo najednou čím dál víc ptáků.

„Co je to za ptáky?“ zeptal se jeden z vojáků.

„To jsou supi. Někde tu něco chcíplo.“ odpověděl mu velitel.

Brzy se dozvěděli k čemu se supi slétají. Už z dálky to vypadalo jako obrovské pole poseté supi. Čím byli blíž, sílil hnilobný zápach. Po chvíli bylo jasné, co se stalo. Všude po zemi ležela mrtvá těla. Po bližším prohlédnutí zjistili, že patří oběma stranám. Leželi tu jak Rymirové, tak královští vojáci.

„Postavíme tu tábor a postaráme se o mrtvé!“ rozhodl hlavní velitel. Vojáci začali procházet mezi mrtvými a hledaly své padlé druhy.

„Pane, tenhle ještě žije.“

Všichni se k němu seběhli.

„Odneste ho do stanu a postarejte se o něj!“

Raněný patřil mezi Rymiry a jako jediný jim mohl říct, co se vlastně stalo.

Na dvě obrovské hromady nanosili všechny mrtvé. Rymirů bylo asi tři tisíce a královských vojáků bylo jen něco málo pod tisíc. Nikdo nechápal co se stalo. Obě hromady mrtvých večer zapálili. Pro Rymiry to byl normální rituál.

Nate skončil opět v jednom ze stanů. Měl obrovský hlad. Včera dostal od Freda kousek chlebové placky, ale to bylo jako nic. Dnes si ho nikdo moc nevšímal. Všechny zajímal ten přeživší voják.

Jako zázrakem neměl žádné vážné zranění, byl jen pohmožděný a měl zlomenou ruku jinak nic.

Večer za ním přišel hlavní velitel a ještě dva další.

„Jak se jmenuješ?“

„Kdo jste?“ vypadal vystrašeně.

„Jsem hlavní velitel tohoto tábora. Jak se jmenuješ ty?“

„Já nevím, nic si nepamatuju. Nevím ani jak jsem sem dostal.“

„Co si pamatuješ jako poslední?“

„Dostal jsem štítem po hlavě a potom jsem se probudil tady.“

„Dobrá, co se dělo před tím, než jsi dostal štítem? Jak je možné, že jsme našli tolik mrtvých Rymirů?!“

„Pamatuju si, že jsme se snažili odlákat královu armádu, ale...“

„Ale co?“

„Ale jich nebylo tolik, kolik se říkalo. Mělo jich být myslím něco kolem dvou tisíc, ale nás jich honilo mnohem víc. A potom nás tady dostihli. Byl to rychlý boj. Za chvíli se po zemi váleli jenom naši a potom už si nic nepamatuju.“

Hlavní velitel chvíli přemýšlel.

„Svolejte všechny velitele do mého stanu.“ zavelel už na odchodu.

Fred opět navštívil Nata. Přinesl mu něco málo k jídlu a postaral se mu o rány.

„Pomůžu ti zmizet.“ pošeptal téměř neslyšně.

„Cože? Když to někdo zjistí, zabijí tě.“

„Nikdo to nezjistí a pokud dneska večer neutečeš, zítřek nepřežiješ. Buď tě zabijí hned ráno, nebo nepřežiješ pochod. Musíš zmizet!“

„A jak to mám udělat? Nemůžu se na nohy skoro ani postavit!“

„Uvolním ti trochu pouta, bude to vypadat, jako, že strážní nebyli dost opatrní a neutáhli provaz pořádně. Potom budeš utíkat za stan a pořád dál dokud nenarazíš na ohradu s koňmi. Cestou možná narazíš na nějakého strážného, ale o to se postarám. Vezmeš si koně a zmizíš, radím ti pokračuj na východ. My pojedeme zpátky do pouště. Tady si vezmi ještě jídlo, budeš ho potřebovat. Brnění ti vrátit nemůžu, má ho hlavní velitel u sebe ve stanu. A jestli uvidíš Liu pozdravuj jí ode mě prosím.“ potom uvolnil Natovi pouta.

Nate byl moc rád, že má alespoň malou šanci se odtud dostat, ale měl velké problémy s chůzí a nevěděl, jestli bude schopen chůze, natož běhu. Nahlas neřekl ale nic.

„Počkej tak hodinku, možná dvě. Stráže před stanem jsem uspal, neprobudí se dřív jak ráno. Dávej na sebe pozor. Jo ještě si vezmi tohle.“ podal Natovi přívěsek co našel, než vešli do tunelu.

„Mě to nosilo štěstí, tak teď ho bude nosit tobě.“ potom ze stanu odešel.

Nate se nemohl dočkat až pomine jedna hodina. Čekání bylo nekonečné. Když už si myslel, že čas uplynul, pomalu se začal dostávat z pout. Bylo to velmi bolestivé. Zaťal ale zuby a nakonec se mu to podařilo. Ruce měl celé od krve, ale to teď nebylo důležité. Vzal si pytel s jídlem a vykoukl ze stanu.  Každý jediný krok byl pro něho jako stoupnutí na ostré kusy skla. Puchýře, kterých měl nesčetně bolely tak strašně, že měl chvíli pocit, že to vzdá, lehne si tam, kde byl a počká až bude konec. Vpřed ho poháněla je touha spatřit opět Gwen.

Stráže opravdu spali. Nate byl jako na trní. Bál, se že ho někdo uvidí. Byl přikrčený a snažil se splývat se stíny a tmou. Po pár, děsně dlouhých minutách konečně dorazil k ohradě. Vybral si jednoho koně. Bylo mu vcelku jedno jaký bude, hlavně, aby už byl co nejdále od tábora. Otevřel branku a ujížděl pryč. Jakým směrem nevěděl, hlavně že je pryč a živý.  

14. Střet

Rymirský tábor byl sbalen během pár hodin. Celkem tvořilo skupinu asi sto bojeschopných mužů a potom ještě pár žen a dětí. Fred ještě pořád nevěděl kam jedou, ale ptát se nechtěl. Bylo mu jasné, že to bude něco velmi důležitého, když kvůli tomu okamžitě sbalili celý tábor. 

Projížděli pouští a nikde nebylo nic, než písek. Fred měl pocit, jako kdyby v dálce viděl hory, nebo něco takového. Přišlo mu to ale nemožné a tak na to přestal myslet. Nakonec po první hodině jízdy si dodal odvahy, aby se Porafa zeptal.

„Kam vlastně jedeme?“

„To tě nemusí zajímat!“ odbyl ho Poraf.

„Ale musí! Chcete abych za vás bojoval, a já ani nevím kam se jede. Pokud ode mě něco chcete, budete ke mně muset být upřímný!“ nedal se.

„Ty nejsi tak hloupý jak vypadáš.“ usmál se Poraf. Freda to trochu vyvedlo z míry. Čekal, že se sním bude hádat a nebude mu chtít nic říct. A také se cítil poněkud uražený.

„Jedeme na severní hranici. Vidíš ty hory před námi?“

„Tak jsou to hory! Já myslel, že jsou to jen mraky.“

„Ne, jsou to opravdu hory. Budeme je muset překročit. Měl by tam na nás čekat další náš oddíl. Není moc bezpečné potulovat se horami jen v takovémto počtu.“

„Proč?“

„To území patří králi a hlídá to tam jeho armáda. My jsme ale dostali zprávu, že se pohnuli. Podařilo se nám je vlákat do pasti.“

„Do jaké pasti?“

„Nejsi nějak moc zvědavý?“

„Ani ne.“ řekl nevzrušeně Fred.

„Donutili jsme je vylézt z lesa kde byli slušně chráněni. Teď pronásledují asi tři tisíce našich bojovníků, zatímco zbytek asi šest tisíc, jim vpadne do zad. Sevřeme je do kleští a rozprášíme. Potom už nebude problém svrhnout krále.“

Fred pochopil, že nápad je to úžasný. Jen nevěděl, proč má z toho divný pocit. Možná si myslel, že by bylo dobré vyřešit to nějak diplomaticky, ale to by ho Rymirové asi rovnou ukamenovali. Od mala neměl moc rád války a bitvy. Nikdy nikoho neuhodil natož nezabil a z představy, že bude umírat taková spousta lidí, se mu dělalo špatně. Jeho momentální zbraň byla šavle, se kterou ale neuměl pořádně zacházet. Proto se jakéhokoliv souboje s nepřítelem děsil.

Pod úpatí hory dorazili asi za hodinku a půl. Už se stmívalo. Rozhodli se proto, že se utáboří. A stejně museli počkat na druhou skupinu. Ta dorazila krátce po setmění. Bylo jich taky kolem stovky a teď už bylo celkem bezpečné horami projet. Nikdo nepočítal s tím, že by se tam pohybovala jednotka větší než byli oni sami, nebo, že by se tam vůbec někdo pohyboval. Velitelé obou skupin si povídali ve stanu a řešili, jak se nejlépe zbavit krále.

Fred se cítil nesvůj. Bál se nadcházející bitvy, ikdyž byla ještě pár dní vzdálená. Cvičit se šavlí nechtěl. Měl pocit, že když jí bude muset použít, půjdou všechna pravidla a naučené pohyby stranou. Tu noc strávil kousek od ostatních a pozoroval hvězdy.

Vyrazili ráno, krátce po úsvitu. Rozdělili se na dvě skupiny. První byli pouze muži. Kdyby na ně někdo v horách čekal, oni by ho zastavili. Ve druhé skupině byli především ženy a pár bojovníků, pro případ, že by někdo napadl i je. V této skupině byl i Fred. Byl rád, že nemusí jet s první skupinou a být tak vystaven většímu nebezpečí. Odhadem by měla cesta přes hory na Velkou pláň trvat asi dva dny. Fred přemýšlel, jestli to není pozdě. Co když už je královská armáda někde daleko a vypořádala se s tou skupinou kterou honí? Nebyl to však jeho problém a tak pokračoval mlčky v cestě. Vyjeli výš do hor, kde už byla zima. To bylo příjemné, na poušti bylo velké vedro a změna byla vítaná. Nic zajímavého se nedělo, občas byl slyšet nějaký havran, nebo byl vidět nějaký dravec. Jinak byl klid.

Skupina najednou zastavila, něco se dělo. Všichni muži tasili své šavle a první skupina zaujala obranné postavení okolo skupiny druhé. K Fredovi se donesla zpráva, že se v předu uvolnil kus svahu a zatarasil jim cestu a že se někteří bojovníci domnívají, že viděli černé postavy na stezce nad nimi. Chvíli se nic nedělo. Všichni přestávali být ostražití a nakonec se ukázalo, že to byl pouze planý poplach. Pokračovali dále, ale všichni byli v pohotovosti a očima stále sledovali hřebeny hor. Fred měl srdce až v krku. Puls mu zrychlil tak nevídaně, že si myslel, že asi omdlí. Šavli svíral křečovitě a když by se před ním objevil nepřítel, nejspíš by ztuhnul na místě a nebyl schopen jakéhokoliv pohybu.

Napětí pomalu ustupovalo a ostražitost klesala. Vjeli do úzké skalní stezky. Nad nimi se tyčily vrcholy hor a pomalu se stmívalo. Bylo nebezpečné se toulat horami v noci a tak se utábořili. Našli místo, kde se stezka trochu rozšiřovala a bylo možné vylézt nad cestu. Poraf si svolal všechny muže, kteří byli schopni zacházet se zbraní.

„Jsem přesvědčený, že nás sledují královi muži!! Proto musíme být velmi opatrní a dnes večer postavíme kolem celého tábora hlídky. Je vás dost a budete se střídat. Bude pět skupin.“

Potom je rozpočítal do pěti skupin. Fred byl ve čtvrté a to znamenalo, že bude na stráži od dvou hodin do čtyř. To nebylo nijak strašné, ale stejně byl pořád jako na jehlách.

Ve dvě hodiny ho vzbudili a šel na hlídku. Všude bylo ticho, nikde se nic nepohybovalo. Fred si sedl na velký kámen, opřel se zády o skálu a pozoroval černou, hustou tmu před sebou.

Měl pocit, že něco zahlédl. Jako kdyby se přímo před ním někdo pohyboval. Protože se to ale neopakovalo, myslel si, že to byl pouze přelud. Potom to uviděl znovu. A tentokrát si byl jistý, že viděl postavu. Okamžitě seběhl z kopce a třikrát bouchl do velkého bubnu, který sloužil jako poplach. V okamžiku, kdy do bubnu udeřil po třetí ze skály, kde ještě před chvílí stál, začaly sbíhat temné postavy. Rymirové byli poněkud v šoku z náhlého poplachu a skupiny bojovníků, kteří se na ně řítili. Fred nevěděl co má dělat. První co ho napadlo bylo, že se poběží schovat, ale kdyby ho někdo viděl, byl by za zbabělce a kdo ví, co by se ještě dělo. Na další myšlenky už nebyl čas. Nepřátelé už doběhli k táboru a všude byl slyšet zvuk zvonících čepelí. Nebylo jasně vidět kolik nepřátel je, ale nebylo jich tolik jako Rymirů. Fred se snažil dostat z centra dění, ale nestihl to včas a řítil se na něj jeden z nepřátel. Nevěděl co má dělat. Pouze z pudu sebezáchovy máchl šavlí před sebe. Měl neskutečně přesné načasování a protivník se svezl k zemi ve smrtelných křečích. Normálně by byl Fred v šoku, teď ale měl pocit, jako by se mu to zalíbilo a všechen strach byl ten tam. Rozeběhl se přímo do středu nepřátel. Měl pravdu. Vše co se naučil při výcviku šlo teď stranou a on máchal šavlí ze stany na stranu. Mělo to svůj účinek. Nepřátelé se od něj radši drželi dál a ti co si nedali pozor už leželi na zemi bez známek života.

Boj netrval dlouho a Rymirové bez velkých ztrát své nepřátele přemohli. Z nepřátel nepřežil ani jediný. Až když byl klid, došlo Fredovi, co udělal, že zabil člověka a že je celý od cizí krve. Vůbec ale nebyl v šoku, připadal si, jako by to bylo naprosto přirozené. To ho děsilo. Dalším jeho štěstím bylo, že neutrpěl žádné zranění. Měl sice pár modřin, ale to bylo vše.

Jeho počínání v bitvě si všiml velitel druhé skupiny, který se jmenoval Aram.

„Bojoval jsi statečně synku.“ poplácával ho po rameni.

„Jen jsem se snažil, abych přežil.“

„A šlo ti to moc dobře. Jen by to chtělo vypilovat techniku. Nemůžeš mávat šavlí jen tak. Někdy ti to ukážu.“ potom odešel.

Fred byl na sebe pyšný. Dokázal něco, o čem dřív pochyboval, že by zvládl a najednou byl jako hrdina. A všiml si ho dokonce i velitel, to už něco znamenalo.

Ráno, když už bylo vidět, konečně poznali svého nočního protivníka. Skutečně patřili ke královské armádě, ale nebyli to Simirajové a už vůbec nepatřili k elitní jednotce. Byli to jen obyčejní řadoví vojáci. Na sobě měli jen lehké černé brnění a většinou pouze dýky. Neměli žádnou šanci na to, aby vyhráli.

„Proč zaútočili?“ nechápal Fred.

„Říkal jsem, že toto území patří králi a je to také jediná cesta z pouště na severní hranici, někdo jí hlídat musí.“

„Ale vždyť vypadají jako rolníci!“

„Ano, to proto, že jsou to rolníci, kteří mají jen velmi málo zkušeností s bitvami. Tady Frede vidíš, jak náš král mrhá lidskými životy, aby si mohl sám užívat.“

Fred byl znechucený a začínal krále vidět jako zrůdu, které nezávisí na životech jeho poddaných, ale pouze na sobě. Začínal v sobě cítit jakousi nenávist, kterou cítili, skoro všichni Rymirové. Na druhou stranu, nevěděl, jestli jsou k němu upřímní a říkají mu vše. Pravda mohla být i poněkud jiná.

Všechny nepřátelé nakonec naházeli na hromadu a zapálili. Před tím je ale prohledali a co se dalo použít, to ukradli. Nic moc cenného se nenašlo. Když hromada hezky hořela, vydali se dál.

Celý další den byl už klid. V horách nikdo jiný nebyl a oni měli úplně volnou cestu.

Odpoledne dorazili na konec hor. Před nimi se rozprostírala obrovská pláň. Byla všude kam se jen člověk podíval.

„Kam jedeme teď?“ zeptal se Fred.

„Dole na nás bude čekat další skupina, která ví, kde je teď královské vojsko. Zavede nás k němu.“

„Ale vždyť nás je jen dvě stě?“

„Zatím ano, brzy se k nám přidají další a bude nás mnohem víc. Uvidíš.“

Dole pod kopcem na ně opravdu čekala další skupina. Jenže v téhle skupině nebylo sto vojáků. Byl to ohromný tábor, kde momentálně přebývalo něco kolem jednoho tisíce vojáků. Bylo to takové menší stanové městečko.

Fredovi bylo konečně jasné, jak Poraf myslel to, že se k nim přidají další. Svůj tábor si postavili na okraji, co nejblíže velitelskému stanu. Ten byl vidět z každého místa celého tábora. Byl vůbec nejvyšší a na vrcholu vlála vlajka Rymirů. Pouštní štír na jemně žlutém pozadí. Celý den se k táboru přidávaly další skupiny a městečko pomalu rostlo v město. U uprostřed stanového městečka byla studna, kam chodili pro vodu všichni Rymirové a neustále u ní byla dlouhá fronta. Freda k ní poslali už po třetí. Bylo to k nevíře. Proč musel stát tu dlouho frontu zrovna on? Když se vrátil zpět do svého tábora, dostal zprávu, že se má zastavit u Porafa.

V jeho stanu bylo ještě několik jiných vůdců skupin a byl tam také Aram.

„Aram mi vyprávěl, že jsi si podal pár nepřátel, gratuluju.“ usmíval se Poraf.

Fred nevěděl co má říct a co od něj vlastně chtějí, tak radši jen koukal po všech co byli ve stanu.
„Jsi statečný mladík a já myslím, že si zasloužíš, abychom tě přijali mezi nás, jako právoplatného Rymira, co říkáš?“

Fred přikývnul. Nevěděl, co přesně znamená stát se právoplatným Rymirem, ale tihle lidé ho zachránili a on měl pocit, že jim něco dluží. Na znamení toho, že se stal právoplatným členem kmene, dostal nové brnění. To bylo světlé barvy, ale dalo se předělat i na tmavou, to podle toho, kde se zrovna mělo bojovat. Vypadalo, jako normální kabát, ale bylo vyztužené kovem a také pěkně těžké. Navíc dostal ještě novou šavli, byla lehčí a také vypadala mnohem lépe než ta kterou měl teď.

„Sluší ti to.“ usmíval se Aram.

„Konečně mezi námi nepůsobíš jako pěst na oko.“ nemohl se přestat smát.

„A teď už mazej spát, zítra bude náš velký den. Konečně ukončíme tuhle válku a svrhneme krále!“

13.Tažení

Nate ujížděl krajinou. Nebylo to dlouho co odjel ze Zexu. Město bylo ještě stále vidět v dálce, ale pomalu se zmenšovalo a před ním se otvírala divoká příroda. Hlavou se mu honily myšlenky na to, co ho vlastně čeká a kam se potáhne. Zároveň myslel na Liu a Gwen. Obě je měl rád, ale věděl, že obě mít nemůže. Později se bude muset rozhodnout, která pro něj znamená víc. S oběma toho zažil poměrně dost a ke každé měl zvláštní vztah. Teď to ale řešit nebude a tak to hodil za hlavu. 

Město Zex se nacházelo částečně v poušti a částečně už kolem začínaly růst stromy a tvořily malé lesíky. Jak Nate ujížděl krajinou, pozoroval jak se mění. Z pouště se najednou stával pravý les. Všude spousta jehličnatých stromů a kapradí. Ujížděl dál na východ. Aby neztratil směr, čas od času zkontroloval stromy. Měl u sebe i mapu, ale nebyla tak přehledná, aby věděl přesně, kam se má vydat.  Směřoval k horám, které oddělovaly Jižní poušť od zbytku království. V horách byly pouze dva průsmyky. Jeden spojoval království s Jižní pouští a druhý s Velkou plání. Nikudy jinudy se přes hory dostat nedalo. 

Čím dál byl od města, začínalo  se pomalu ochlazovat a cesta začínala pomalu stoupat vzhůru.. Směřoval do hor. Konečně se mohl ujistit, že jede správně. Až přejede hory, nebude už daleko od tábora armády.

Skalní stěny ho pomalu obklopovaly, až ho pohltily zcela. Občas zkontroloval mapu, jestli jede správně a opatrně pokračoval dál. Klapání kopyt se zlověstně rozléhalo skalami a nemálokrát vyplašilo nějakého havrana nebo straku Po úzké stezce dojel až hluboké propasti. Znovu rozložil mapu. Zkoumavě jí prohlížel, než se zorientoval a narazil na problém. Podle mapy měl být přes propast most. Jenže tu žádný nebyl. Rozhlédl se, jestli třeba není na špatném místě, ale nikde nic nebylo. Poblíž si všiml kůlu zabodnutého do praskliny mezi kameny. Na něm byl zbytek provazu, ale vypadal, jako by byl přeříznutý. Někdo zřejmě nechtěl, aby tudy kdokoliv prošel. Nata napadlo, že by to mohli mít na svědomí oni vzbouřenci. Třeba se bojí, aby válku neprohráli a tak odřízli most, aby případná posila královské armády nedorazila včas.

Nezbývalo, než najít nějakou jinou cestu přes propast. Vedla odtud jen jedna cesta a tak po ní vyrazil. Doufal, že ho dovede, kam potřebuje.

Jel už celý den a pomalu se začínalo stmívat. Nakonec už byla taková tma, že nebylo vidět na pár kroků před sebe a byl tedy nesmysl pokračovat v cestě. Odbočil tedy kousek od cesty, po které se poslední hodinu pohyboval a vybral si místo na táboření mezi vysokými keři. Jen tak ho tam nikdo neuvidí, ale on mohl dobře pozorovat cestu. Potom přemýšlel, jestli si může dovolit rozdělat oheň. Cestou si nevšiml, že by zde byly nějaké známky po lidech. Ve stopování však nevynikal a tak si nemohl být úplně jistý.

Nakonec usoudil, že alespoň malý ohýnek si dovolit může. Shadowa uvazovat nemusel, věděl, že mu neuteče a zůstane, kde ho nechal. Měli spolu krásný vztah, až to bylo někdy zvláštní. 

Nate  podešel kousek dál od cesty, aby našel nějaké suché dříví. Toho moc nebylo, přeci jen byli na skále a tam toho moc nerostlo. Pár klacků se ale našlo a na malý ohýnek to stačilo. K večeři si opekl kus masa a zakousl se do jablka. K pití byla pouze voda. V noci se neustále převaloval. Nikde se mu neleželo dobře. Nakonec to k ránu vzdal a šel se projít po okolí, třeba někde něco bude. Například most.

Obešel celé místo kde spal a do tábora se vrátil, až když svítalo. Nikde nenašel nic, co by naznačovalo přítomnost nějakých lidí. Opět se tedy vydal na cestu. Ještě včera ráno počítal s tím, že dnes už bude v táboře a se svojí jednotkou, ale osud tomu chtěl zřejmě jinak.

Celé dopoledne šli podél široké propasti. Nate stále přemýšlel kdo a proč, se mohl chtít zabavit mostu. Žádné řešení na žádné řešení nepřišel. Další věc co ho napadla byla, že se třeba někdo spletl a do mapy zakreslil most na jiném místě, jenže to by zase nepasoval ten kůl a na něm kus lana.

Pořád stoupal výš a výš do hor. Kolem už rostly pouze zakrslé křoviny a byla čím dál větší zima. Nezastavil se ani na oběd. Chtěl urazit co největší vzdálenost a stále tajně doufal, že v dálce uvidí most. Z přemýšlení ho náhle vytrhl jakýsi předmět, který se povaloval nedaleko cesty. Byl to stříbrný peníz, který se na slunečním svitu krásně leskl. Nate ho obracel v ruce, ale takový ještě neviděl. Určitě věděl, že s takovými mincemi se zatím nesetkal. Ostrov ještě neznal tak dobře, aby věděl, odkud pochází. Schoval ho tedy do jedné z tašek, které měl připevněné k sedlu. Když chtěl znovu nasednout, všiml si ještě něčeho. Kousek od cesty byly v bahně otisky koňských kopyt. Nate se ve stopování moc nevyznal, ale podle toho jak byly stopy hluboké poznal, že to byl buď těžký válečný kůň, nebo kůň, který vezl těžké zásoby. Ať tak nebo tak, stopy byly poměrně čerstvé a to byla první známka toho, že tu může být nepřítel. Jaký Nate nevěděl, ještě se s ním nesetkal, ale tohle nevěštilo nic dobrého. Rozhodl se stopy sledovat. Koneckonců stejně tu byla jen jedna cesta a i ten, komu ty stopy patřily, musel projet tudy. Nevydržel to však dlouho. Bahno za chvíli končilo a pak už byla jen holá skála. Nějaká stopa ale přece zůstala. Jak kopyta pomalu osychala, začalo bahno pomalu odpadávat. Takže teď sledoval kousíčky bahna válející se po skále.

Brzy se však skála začala sužovat, až ho to donutilo sesednout a jít před koněm. Na chvíli stopu ztratil. Zpátky to už nešlo a tak musel pokračovat v před. Pak se před ním objevil keř, trčící přímo přes úzkou stezku. Když se kolem protahoval, všiml si malého chomáče chlupů, Nejspíš to byla hříva nějakého koně. Keř měl totiž trny. Ale nedalo se určit, jak dlouho už tu chlupy jsou. Třeba to je opravdu nějaká obchodní stezka a on se strachuje zbytečně.

Konečně se cesta opět rozšiřovala a Nate mohl nasednout. Pobídl Shadowa do klusu, aby dohnal ztracený čas. Pomalu si začínal přát, aby ty, co jsou před ním dostihl. Co když to byli oni kdo přeřízl ta lana? Byla tma. Nate chtěl pokračovat, ale podvědomí, nebo to byl možná půd sebezáchovy, mu zase radil ať radši neriskuje a utáboří se. Nakonec poslechl své podvědomí a utábořil se. Teď už byl  vysoko v horách a nikde tu kolem žádné stromy nerostly. Keřů tu bylo také pomálu, a tak jen zahnul kousek od cesty, aby nebyl tak na ráně. Co když by se někdo vracel zpátky? O ohni nemohla být ani řeč. Jednak neměl co by zapálil a potom poblíž mohli být nepřátelé a on je nechtěl přilákat. Potom dostal nápad. Oni by přeci nepřemýšleli, že někdo pojede za nimi a tak by nějaký oheň mohli mít, pokud tedy mají dřevo. Noc byla krásně jasná a byl by vidět na velkou vzdálenost. Vylezl tedy na nejbližší skálu a rozhlédl se po okolí. A opravdu. V dálce přímo před ním, bylo vidět malinké světýlko. Jenže bohužel, ať už to byl kdokoliv, měl před ním minimálně jeden a půl dne náskok. Tentokrát se mu spalo klidněji. Věděl, že oni jsou před ním dost daleko a do rána by se určitě vrátit nestihli.

Ráno byla velká zima. Shadowovi podkluzovala kopyta, protože skála byla pokrytá tenkou vrstvou ledu. Namísto toho, aby se Nate snažil co nejvíce přiblížit skupině před ním, musel sesednout. Ovšem nehrozilo, že by se nějak rychle pohybovali i oni. Nevěděl sice kolik jich je, ale čím víc tím líp, alespoň prozatím.

Kolem oběda teplota mírně stoupla, ale stejně byla pořád zima. Alespoň námraza už roztála. Mohl tedy nasednout a klusat dál. Narazil na další problém. Cesta se větvila do třech různých směrů. A kudy teď? Nechal stát Shadowa před rozcestím a sám se šel podívat, jestli nenajde nějakou stopu. První cesta se klikatila nějak výš do hor. Žádnou stopu tam nenašel. Vrátil se tedy zpět a šel druhou cestou. Ta už vypadala nadějněji. Nestoupala tak prudce do hor, ale stejně nenašel žádnou stopu. Vyzkoušel tedy i třetí cestu. Byla velmi podobná té druhé, jenže opět žádná stopa. Nakonec mu nezbylo, než prostě nějakou zvolit. Vybrali si druhou a také prostřední. 

Po necelé hodině jízdy se ukázalo, že ať by si vybral jakoukoliv, vrátil by se na tu prostřední. Obě boční cesty se zbíhaly v jednu. Aspoň věděl, že ani oni nemohli jet jinudy. Všude kolem nich byly jen vysoké, holé skalní stěny. Jediné, co občas zaslechl, bylo krákorání havrana. Vždy, když to uslyšel, celý se otřásl. Znělo to velmi zlověstně.

Po západu slunce s úlevou zjistil, že se skupince přibližuje. Zároveň také zjistil, že to nejsou žádní kupci, ale ozbrojená skupina. Kolik jich mohlo být nevěděl. Na to byl zatím ještě moc daleko. Měl však jasno v tom, že ti lidé určitě nepatří ke královské armádě a tak se musel mít na pozoru.

V noci opět vynechal oheň a k večeři měl jen jablko. Zásoby jídla se povážlivě tenčili a vodu měl ještě tak na jeden den a to ještě pro sebe. Shadow musel přeci taky pít. Bohužel nic jiného, než občas nějaký zakrslý keř, tu nerostlo a tak se musel spokojit jen s listím. Natovi občas připadalo, jako by mu pohledem chtěl říct: „To mám za to všechno, co jsem pro tebe udělal?“

Rozhodl se, že další den skupinku dožene a obere jí o pár věcí, jako je jídlo a voda. A kdo ví, třeba zjistí i nějaké zajímavé informace.

Vyrazil ještě za tmy. Bylo mu jasné, že skupina, bude muset nejdřív sbalit tábor a až potom vyrazí. Mohl tedy nahnat nějaký čas. Ujížděl rovnoměrným cvalem. Teď už nestoupal výš do hor. Cesta začínala pomalu klesat a měl pocit, jako by se stáčela směrem, kterým původně chtěl jít. Ale jistě to nevěděl, vše tu vypadlo na vlas stejně a bylo snadné se zmýlit. 

Ujížděl už něco přes dvě hodiny. Občas měl pocit, jako by něco zaslechl. Zpomalil tedy do kroku a poslouchal, jestli neuslyší hlasy nebo zvuk kopyt. Neslyšel nic. Nejspíš se jenom někde uvolnil kus kamene. Do cvalu už ale stejně nezrychlil, cítil, že je blízko a tak šel rychlejším krokem.

Za chvíli je uviděl. Ještě balili tábor a chystali se k odchodu. Když je Nate uviděl, vyschlo mu v ústech. Nebyla to žádná malá skupinka, bylo jich něco kolem stovky a určitě nepatřili ke královské armádě. Podle oblečení co měli na sobě, je tipoval na nějaké kočovníky, a co je výrazně odlišovalo byla dlouhá zahnutá šavle na boku. Nate nevěděl kdo to je, ani kam jednou . Byl však připravený to zjistit. Celý den se držel nějaký kus za nimi. Naštěstí nikde nestály žádné hlídky, nečekali, že je bude někdo sledovat a stejně by ani neměli z jednoho jediného bojovníka strach. Občas dělali přestávky, z jakého důvodu Nate netušil. Cestou přemýšlel, jak dlouho už asi v horách jsou a jestli vůbec vědí kam mají jít. Když sledoval rychlost jejich postupu, mohli mít ze začátku klidně tři dny náskok. Teď už ho ale neměli a Nate byl rozhodnutý zjistit, kdo jsou a co tu chtějí, a přitom si také vypůjčit nějaké to jídlo a vodu a kdoví, co všechno ještě vezou?

Utábořili se před setměním. Poslali pár lidí do okolí, zřejmě aby našli dřevo na oheň. Nate si musel dávat pozor, aby ho nikdo neviděl, naštěstí šli všichni na opačnou stranu. Rozhodl se ještě pár hodin počkat a do tábora se vkrást, až bude většina spát a nebudou dávat pozor.

Čekal už dvě hodiny. V táboře bylo ticho, které jen občas protnulo praskání dřeva nebo chrápání. Nate vyrazil. Neušel však ani deset kroků a zastavil se. Přímo před ním, asi o padesát metrů dál, stál někdo na stráži. Nate pomalu ani nedýchal a začal couvat zpět. Stráž si všimla nějakého pohybu a vydala se směrem k němu. Dřepl si a udělal ze sebe jakési vajíčko, které na dálku a ve tmě připomínalo kámen. To, že měl na sobě černé brnění mu výrazně pomohlo. Strážný došel až k němu.

„Kdo jsi, co tu....“ doříct to nestačil. Nate vyletěl. Bez problémů porazil muže na zem a v letu mu zabodl dýku přímo do srdce. Všude se valila rudá, teplá krev. Nate ještě nikdy nikoho nezabil, tohle bylo poprvé. Byl z toho otřesený. Vždyť právě zabil člověka. Věděl ale, že pokud by to neudělal, strážný by způsobil poplach a nejspíš, by byl teď mrtvý on. S velkou námahou odtáhl strážného stranou, aby si ho náhodou někdo nevšiml. Pro větší bezpečí se rozhodl tábor obejít. Když se podíval lépe zjistil, že na stráži je mnohem více lidí a stojí asi padesát metrů od sebe. Vypadalo to, že se dovnitř nedostane. Když už to chtěl vzdát a vrátit se, všiml si, že na jednom místě nikdo nestojí. Chvíli pátral očima po okolí a pak ho našel. Strážný stál ještě s jedním, vedle velkého stromu a o něčem se hlasitě bavili. To byla cesta dovnitř a Nate jí chtěl ihned využít.

Seběhl ze skály, ze které si prohlížel okolí dolů a promýšlel příští krok. Tma byla strašná a jeho navíc oslňoval oheň, který plápolal nedaleko. Až teď si teprve uvědomil pravý význam roušky, která mu zakrývala obličej až na oči. Pokud se nebude dívat přímo na strážné, s největší pravděpodobností ho neuvidí. Pomalu se začal plazit vpřed. Šlo to pomalu, ale lepší, než zůstat na místě. A potom další problém. Ze stanu na druhém konci tábora zřejmě vyšel jejich velitel a začal na celý tábor hulákat, jak je možné, že je tam prázdné místo a kde ten strážný je. Bohužel na tom místě právě ležel Nate. Strážný k němu rázoval dlouhými kroky a Nate měl velmi málo času na to, aby vymyslel co dál. Nakonec se rozhodl, že se vrátí o kousek zpátky. Minul totiž skálu, za kterou se dalo schovat. Trošku s obtížemi se za ní dostal zrovna ve chvíli, kdy strážný zaujal svoji pozici. Teď to vypadalo, že s pokusy o vniknutí je konec. Zbývalo mu jediné, musel odstranit stráže. Než stačil vymyslet plán jak to udělat, spustil se poplach. Vyděsil se. Myslel si, že si ho někdo všiml. Ukázalo se, že strážného, kterého zabil, šel vystřídat jiný a když ho našel mrtvého vedle cesty spustil poplach. Všechny hlídky a půlka tábora se seběhly na místo. Pro Nata to lepší být nemohlo. Vznikla dost velká mezera, aby mohl proklouznout do tábora. Na nic nečekal a plížil se vpřed. 

V táboře panoval takový chaos, že i kdyby kolem něj někdo proběhl, nevěnoval by mu pozornost. Do tábora se tedy dostal bez větších problémů. Nejdřív našel zásobovací vůz. U něj stáli dva strážní. Ty pro něho nepředstavovali takový problém. Rozhodl se, že se nejdříve porozhlédne po táboře dokud tam ještě panuje zmatek a pak se postará o zásoby. Jeho pozornost upoutal velitelský stan. I u něj stáli stráže. Nate se přikrčil a poslouchal. Velitel byl zřejmě hodně naštvaný.

„Okamžitě chci slyšet hlášení!!“

„Máme jednoho mrtvého pane. Někdo mu vrazil nůž přímo do srdce.“

„Jak někdo?? Kde je ten někdo?? Už ho máte?!“

„Ne pane, poslali jsme do okolí hlídky.“

„Tak mi ho přiveďte! Jestli tu do rána nebude, budete to Vy kdo bude mít o hlavu míň!“ hulákal velitel.

Potom ze stanu někdo vyšel. Nate se musel v duchu smát, když si představil, jak hezky jim proklouznul. Smích ho ale velmi brzy přešel. Do tábora totiž přišlo několik vojáků a vedli koně. Byl to Nathanův Shadow.

„Pane našli jsme koně, zřejmě bude patřit tomu vrahovi.“ hrdě hlásil voják. Velitel ho ale jen odstrčil a prohlížel si sedlo a ohlávku.
„Víte vy vůbec, co je to za koně?! Komu patří?!“ řval na celé kolo. Vojáci jen kroutili hlavou.

„Tenhle kůň patří Simirajovi a ne ledajakému. Tenhle patří do jejich elitní jednotky. Bude velmi nebezpečný. Koukejte ho najít! Někde tu bude, když nemá na čem by nám utekl.“ a začal se smát. Některý z vojáků chtěl protestovat, ale velitel ho zasypal nadávkami a tak se všichni raději rozešli.

Natovi na Shadowovi hodně záleželo, ale věděl, že teď má jedinečnou šanci prozkoumat velitelův stan. Všude se váleli různé věci. Na stole ležely nějaké papíry. Na některých byly nákresy něčeho co připomínalo středověký katapult a ještě pár dalších strojů. Nate neměl čas se tím prohrabávat. Vzal všechny papíry ze stolu a ještě na stůl naházel nějaké věci, aby to nebylo tak strašně nápadné. Potom vylezl ze stanu a utíkal opačným směrem od tábora. Nezastavil se dokud si nebyl jistý, že tábor je hodně za ním. Vyčerpáním a také smutkem z toho, že právě přišel o svého věrného přítele usnul.

Probral ho podivný zvuk. Bylo už ráno. Podle slunce mohlo být něco kolem jedenácti hodin. Zvuk přicházel z tábora. Nate sebral všechnu odvahu a pomalu se vracel. Byl mnohem výš než byl tábor a tak měl dobrý výhled. Na stráži teď nikdo nestál, ale to co viděl dole, ho vyděsilo. Vzpomněl si, jak velitel večer říkal, že pokud ho nenajdou, zaplatí za to seržant svým životem. Velitel nelhal. Dole se válelo tělo a hlava ležela opodál. Nad ní stál velitel a řval nadávky na všechny kolem. Nate pochopil, že s ním není radno si zahrávat. Nejvíc se teď ale snažil vymyslet, jak dostat zpátky svého koně. Jako by velitel cítil, že je někde poblíž, zašeptal něco vojákovi, který stál nejblíže a za chvíli se voják vrátil a za uzdu táhl Shadowa. Velitel se rozhlédl po celém táboře a pak ze všech sil zařval.

„Vím, že jsi někde tady!! Okamžitě se ukaž nebo udělám tvému koni do hlavy díru!!“ následoval zlý smích.

Nate ho se zatajeným dechem pozoroval.

„Vím, jak je pro tebe ten kůň důležitý! Můžeš ho zachránit! Když přijdeš sem dolů nechám ho běžet!“ když se nic nedělo vytáhl malou pistoli, podobnou té křesadlové.

„Tak naposledy! Jestli se hned neukážeš, zastřelím ho!“

Nate to vše sledoval se vší hrůzou. Měl sto chutí vylézt a jít dolů, ale věděl, že pokud to udělá, velitel ho zastřelí a potom nejspíš i jeho koně. Protože by na něm stejně nemohl jezdit. Simirajští koně byli vycvičeni tak, aby poslechli pouze svého pravého pána.

Nate se schoulil zády ke skále a modlil se ať si velitel dá říct a když se nikdo neozve, nechá ho být.

Potom se ozval ohlušující výstřel. V tom Nate nevydržel a rozbrečel se. Po chvíli zazněl další výstřel. Bylo jen slyšet jak Shadow pomalu umírá. Nate neměl odvahu podívat se co se stalo. Byl úplně v šoku, právě přišel o to nejvzácnější, co kdy v životě měl. Rázem se mu hlavou honily myšlenky na to, jak ho poprvé uviděl a učil se na něm jezdit. Jaké to bylo, když z něj poprvé spadl a on k němu přišel a jemně mu čumákem drkal do zad jakoby říkal „Nezlob se na mě, já nechtěl“. A teď to bylo všechno pryč. Už se nikdy nevrátí. Už nikdy na něm nebude moct cválat a už nikdy si s ním nebude moct povídat a postěžovat si mu, jako to dřív dělával. Potom zasáhl půd sebezáchovy. Trochu se uklidil a šel dál od tábora, pro případ, že by ho opět šli hledat. Když došel hodný kus daleko, svezl se k zemi a nemohl přestat plakat. I kdyby chtěl, nešlo to. Nakonec vyčerpáním usnul.

Probral se když se stmívalo. Přál si, aby to byl jen hodně zlý sen, ale došlo mu, že je to jen zbožné přání. Potom si dodal odvahy a došel k táboru. Došel na místo, kde se ráno díval na to, na co už nikdy v životě nezapomene. Tábor už tam nebyl. Jen na místech, kde byli ohně ještě stoupal dým. Sešel dolů. Shadow ještě stále ležel na místě, kde ho velitel zastřelil. Nate k němu došel a kdyby ho někdo viděl, myslel by si, že je to zombie nebo, že utekl z psychiatrické léčebny. 

Klekl si k němu. Byly vidět dvě velké rudé skvrny, kam ho zasáhly kulky. Jedna byla na pravé pleci a druhá v pravém boku. Musel velmi trpět, než konečně zemřel. Nate se cítil naprosto bezmocný a opuštěný. Zároveň také cítil ohromnou nenávist a zlost vůči veliteli. Jediné na co dokázal myslet, byly společné chvíle, které spolu zažili. Nakonec se rozhodl, že ho tu takhle ležet nenechá, ale hezky ho pohřbí, jak se patří. Sundal mu sedlo a ohlávku. Potom mu došlo, že zahrabat ho do země nepůjde protože tu žádná hlína nebyla. Všude byly jenom kameny. Rozhodl se nanosit kameny sem a udělat mu kamenný hrob. Nebylo možné odtáhnout ho někam dál. 

Než skončil, bylo už hodně po půlnoci, jemu to ale nevadilo. Vůbec nic nevnímal. Nebyl schopný na něco myslet. Když skončil, na vrch dal ještě sedlo a ohlávku a svázal dřevěný kříž, který zabodl před hrob. Potom si před něj sedl a opět se rozplakal. Nevěděl co má dělat dál. Jestli se má vrátit nebo následovat skupinu. Neměl u sebe nic kromě zbraní. Neměl žádné jídlo, žádnou vodu. Proto mu nezbylo, než se vydat opět za skupinou a něco jim ukrást.

Vyrazil ráno. Slunce se schovávalo za mraky a vypadalo to, že se schyluje k dešti. Nate pomalu klusal po cestě. Hlavou se mu stále honily myšlenky na Shadowa. Věděl, že se teď musí vzchopit a najít armádu a svoji jednotku, a co hlavně musí svého koně pomstít! V tom se opravdu rozpršelo. Nebyl to však žádný malý deštík, nýbrž pořádný slejvák. Nate byl za chvíli celý promočený, ale kupodivu mu to nevadilo. Přemýšlel jestli je dohání, nebo jsou rychlejší než on. Pravda byla, že oni měli koně, také jich ale bylo více a tak se pohybovali pomaleji. Najednou si uvědomil, jak si na jízdu na koni zvykl. Normálně neměl s chůzí problém, ale když už asi půl hodinky poklusával, najednou se cítil, jako by uběhl maratón. Musel na chvíli zastavit a odpočinout si. Nejhorší bylo, že neměl už ani kapku vody ani nic k jídlu. Potom přišel spásný nápad. Na vodu měl přeci čutoru a ono zrovna krásně lilo. Postavil se k nejbližší skále, která končila nad zemí a kapala z ní voda. Dal čutoru pod okraj skály a voda kapala do čutory. Byl to úžasný nápad. Teď ještě kdyby bylo něco k jídlu. To se ale tady v horách, dalo sehnat špatně.

Voda stékala pomalu a na naplnila čutoru asi do půli. Konečně se mohl napít. Ještě mu voda zbyla a tak vyrazil dál. Opět klusal. Potom se mu naskytl zvláštní pocit. Kdyby teď seděl na Shadowovi, nejspíš by byl nesmírně šťastný, takhle ho to ale ani moc netěšilo. Stál na vrcholu stezky, která se před ním svažovala do hlubokého údolí a široko daleko byla vidět jen rozlehlá a občas zalesněná pláň. V dálce uviděl mrak zvířeného prachu, byla to ona skupina, kterou celou cestu stopoval. Konečně byl na severní hranici. Seběhnout kopec byla hračka, oproti předchozímu běhu. I tak mu to ale zabralo skoro hodinu. Věděl, že u mostu se dal vpravo a teď musel zákonitě zatočit do leva. Měl už pátý den zpoždění. Nevěděl, jestli armádu najde ještě tam kde byla a vlastně ani pořádně nevěděl kde je.

Další tři dny se plahočil po pláni, občas lesem, ale pořád vedle úpatí hor. Jídlo žádné neměl a tak si musel něco ulovit. Nikdy to ještě nedělal a tak měl radost, když si ulovil první srnku. V lukostřelbě nikdy příliš nevynikal, ale tato trefa byla přímo mistrovská. Potom nastal další problém, jak srnku stáhnout z kůže? Nikdy to nedělal a také se toho trochu štítil. Neměl však jinou možnost. Nakonec se mu to povedlo alespoň tak, že si mohl odříznout kusy masa. Neměl žádnou tašku kam by to dal a na brnění také nebyly žádné kapsy. Nezbývalo, než maso zabalit do listí a nést v ruce.

Pokračoval dál na západ, alespoň podle mapy. Byl ohromě šťastný, když zjistil, že se před ním tyčí skála, která je velmi podobná té na mapě. Dále bylo na mapě vyznačené místo asi Severo-východně od skály, které trochu připomínalo jakousi studnu nebo rybníček. Ve skutečnosti to byl ostrůvek rostlin. Zřejmě tu byla nějaká spodní voda, která tento kousek zásobovala vodou. Od něj už to nemělo být daleko. Natovi bylo jasné, že by se armáda neutábořila jen tak uprostřed planiny, kde široko daleko není vůbec nic. V dálce byl vidět les. Bylo to jediné místo, kde by se mohla schovat osmitisícová armáda. Byla už tma, ale Nate se nezastavil, stále pokračoval k lesu a doufal, že tam ještě někoho zastihne. Za chvíli byl tam. Neušel ani jeden kilometr a už viděl spoustu ušlapané trávy a také černé kruhy na zemi, kde se dělal oheň. Přišel pozdě. Jedinými návštěvníky tu byla lesní zvěř, která se prala o zbytky jídla. Sotva ho spatřila, zmizela ve tmě. Najednou mu bylo jasné, proč se ta skupina před ním, dala na opačnou stranu. Museli vědět, že už tam královská armáda není a jeli rovnou za ní. Nate si teď připadal, jako kdyby patřil mezi ty nejhloupější lidi na světě. Nedalo se nic dělat. Noc stráví tady v lese a ráno bude muset vymyslet co dál. Teď bylo ale nejdůležitější rozdělat oheň. Dřevo bylo suché, a našel i nějaké křesadlo. Oheň rozdělal během minutky a potom si na něm upekl maso, které si sám uřízl. S vodou musel šetřit. Teď litoval, že nepočkal a čutoru nenechal naplnit celou. Pomalu si začal uvědomovat, že pomstou nic nezíská a Shadowa mu to stejně nevrátí. Myšlenku na ní, ale zapudit nedokázal, byla silnější než on sám.

12. Rymirský tábor

Fred pomalu otevíral oči. Nad ním se skláněl muž. Sluneční záře mu zakrývala tvář, ale vypadalo to, jakoby se ho na něco ptal. Fred byl tak vysílený a měl takovou žízeň, že odpovědět nedokázal. Potom ucítil, jak se mu ke rtům přitisknulo něco vlhkého, byla to čutora s vodou. Fred by v té chvíli nejraději vypil úplně celou láhev naráz, ale onen muž mu dával pít jen po malých doušcích. Bylo to až neskutečně příjemné. Potom ucítil, jak ho někdo zvedá a posazuje na koně. Posadili ho za jednoho jezdce a přivázali je k sobě, aby nespadl.

Nevěděl, jak dlouho pouští jeli, ale probudil se až v malém táboře někde v pouši. Ještě pořád neměl dost sil, ale už pochopil, že musí pít pomalu. Trvalo mu ještě jeden den, než se byl schopný postavit na vlastní nohy. Když byl schopný se postavil, jeho první cesta byla prozkoumat místo, kde se ocitl. Sotva udělal krok ze stanu, zastavila ho místní žena.

„Už je ti lépe?“ zeptala se.

„Ano, už je to lepší," zkoumavě si jí prohlížel "Kdo jste? A kde to jsem?“ měl plnou hlavu otázek.

„Nejdřív ze všeho se uklidni. Támhle si sedneme, ty si dáš něco k jídlu a já ti řeknu vše, co tě bude zajímat, platí?“

„Platí.“

Došli k malému ohni. Plápolal tam malý ohýnek a nad ní ním se opékalo nějaké maso. Krásně vonělo. Žena mu z něj kus odřízla a k tomu dostal chlebovou placku.

„Tak...“ začala „Tebe zajímá kdo jsem. Mé jméno je Bussi. Jsme z kmene Rymirů a tohle je náš tábor.“

„Jak jste mě v poušti našli?“

„Vlastně jsi měl ohromné štěstí. Vede tam tudy naše obchodní stezka a tak tě muži, co se ráno vraceli, našli. Prý by stačilo ještě pár hodin a už by ti nebylo pomoci.“

„A je tu můj kůň?“ zeptal se i když to jeho kůň nebyl a vlastně na něm ani pořádně jezdit neuměl. Jenže díky němu uprchl otrokáři a tak se mu stal přítelem.

„Ano, stojí támhle v ohradě s ostatními, můžeš se na něj jít podívat jestli chceš.“

Fred se tedy zvedl a zamířil k ohradě. Kůň, kterého strážnému ukradl byl celý černý s bílou lysinou a jednou bílou ponožkou. Až teď si uvědomil, že je vlastně krásný.

„Máš nádherného koně.“ ozvalo se.

Fred se leknutím rychle otočil. Za ním stál muž středního věku s dlouhým plnovousem. Muž si všiml jak se divně kouká a rychle se představil.

„Jsem vůdcem tohoto tábora. Mé jméno je Poraf Sun. Jak říkají tobě?“

„Já jsem Fred.“

„Moc rád tě poznávám. Musím uznat, že máš opravdu pěkného koně. Jak mu říkáš?“

„No vlastně žádné jméno nemá. Nemám ho moc dlouho a jméno jsem ještě nestačil vymyslet.“ zalhal.

Poraf si ho pečlivě prohlížel. Fred si byl jistý, že mu nevěří, ale nijak to na sobě nedával znát.

„Ještě mi řekni, co jsi dělal takhle v poušti? Nikdo se tak daleko sám nevydává a ještě bez vody, jídla, prostě beze všeho?“

„Já... utekl jsem otrokáři.“ vykoktal po chvíli.

„Otrokáři??“

„Ano, je to už několik týdnů co mě a ještě mého kamaráda chytili banditi a prodali jako otroky. Kamaráda si pak koupil nějaký muž a já jsem tam zůstal. Po pár týdnech jsme se stěhovali někam do dalšího města, ale cestou přes poušť nás zasáhla písečná bouře a mě se povedlo utéct. Bylo mi jedno kam jdu, hlavně, že jsem zmizel.“

Poraf zaujatě poslouchal.

„No, tak tedy vítej mezi námi. Tady tě nikdo jako otroka brát nebude.“ pousmál se a odešel.

Fred si  prošel celý tábor. Skládal se z několika velkých stanů, uspořádaných do kruhu. Uprostřed bylo ohniště a nedaleko od něho studna. 

Seznámil se s některými obyvateli a protože odpoledne nevěděl co má dělat, vzal si koně a šel si vyzkoušet, co ještě umí. Zjistil, že si toho pamatuje dost, aby byl schopen jet sám. To ho potěšilo. Po chvíli si všiml, že ho pozoruje Poraf. Sesedl a došel k němu.

„Frede, předtím jsem zapomněl na takovou drobnost. Víš, tvého koně našel v poušti Vuddy. U nás platí takové pravidlo, že pokud někdo najde v poušti koně bez majitele, stává se jeho.“

„A co já s tím mám dělat? Ten kůň je můj a já ho nikomu nedám!“ začal být vzteklý.

"Říkal jsi, že jsi utekl otrokáři."

"A co má být?"

"Takže ten kůň není tvůj"

"Zachránil mi život a já ho nikomu nedám." teď už křičel.

„Je mi líto, takový je zákon pouště. Ale napadá mě jeden způsob, jak by jsi ho mohl získat zpět.“

„Jaký způsob?“

„No mohl by jsi ho třeba vyhrát v souboji.“

„A to se mám jako poprat, abych získal zpátky svého koně?“

„Jestli ho chceš, tak ano." 

Fred ho nechápavě sledoval.

„Dobře. Kdy a s kým?“ byl rozhodnutý, získat ho zpět.

„Než zapadne slunce, utkáš se s Vuddym, půjdu mu to oznámit. Ten kdo vyhraje, nechá si koně.“ 

Fred strávil celý den u koně. Nebyl sice jeho, ale přeci jen mu pomohl utéct a jemu se začal líbit a najednou se ho nechtěl vzdát.

Pozdě odpoledne se celý tábor sešel, aby se podíval na souboj. Potom přišel Poraf aby zahájil souboj. Jeho protivník Vuddy vypadal o pár let starší. Dlouhé vlasy mu padaly z ramen a zle se něj šklebil.

„Dnes budeme svědky souboje o koně, který patřil Fredovi, pak ho ale v poušti našel Vuddy a tudíž by měl náležet jemu. Tento souboj rozhodne, čí kůň nakonec bude. Nesmíte používat žádné zbraně, jen vaše pěsti, jiná pravidla nejsou. Začněte!“ 

Oba chlapci se nejdřív jen točili v kruhu. Ani jeden nechtěl riskovat, že dostane první zásah. Pak vystartoval Fred. Snažil se o úder do břicha, ale soupeř včas zareagoval a naopak zasáhl Freda těžce do žeber. Trochu se zakymácel, ale ustál to. Další útok přišel vzápětí a opět byl úspěšný. Tentokrát dostal Fred přímo pod pravé oko. Začínal mít pocit, že proti Vuddymu nemá žádnou šanci. Zkusil poslední útok. Rozběhl se a máchl ve výšce soupeřova rozkroku. Opět minul a opět byl úspěšný Vuddy. Zásah byl pěstí do obličeje a ještě kolínko krásně do žeber. Fred se svalil na zem a jen ztěžka dýchal. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve a měl pocit, že má prasklé žebro. Nejhorší byl ale pocit, že svého soupeře ani jednou nezasáhl.

„Vítězem je Vuddy. Blahopřeji synku, ukázal jsi, že si koně opravdu zasloužíš.“

„A na čem budu jezdit já?“ vysoukal ze sebe Fred.

„Víš, je vidět, že jsi nikdy před tím nebojoval a tak ti dám jedinečnou nabídku. Za to, že nám pomůžeš ve válce proti králi, si můžeš vybrat jednoho koně z mého stáda. To je myslím férová nabídka, ne?“ Fredovi nezbylo než souhlasit. Koně potřeboval. Bez něj se nedalo po poušti ani hnout. Nakonec si ze stáda vybral pětiletého ryzáka se třemi bílými ponožkami. Nepřemýšlel nad tím, že se vlastně upsal do války. Nevěděl to.

Večer už bylo chladno a tak se všichni sešli u společného velkého ohně. Kolovala jedna velká mísa s nějakým alkoholem. Chutnal, jako by to byla vodka, ale ještě s nějakou neznámou příchutí. Potom jim Fred vyprávěl, jak někdo vypálil vesnici kde žili. Trochu si to přibarvil, aby nemusel vysvětlovat jak se sem dostal a tak. Rymiry zaujalo především to, že někdo zaútočil na vesnici.

„Víš jak ten někdo vypadal?“ zeptal se někdo.

„Nevím, byla tma a oni byli celí v černém.“

„My ale víme kdo to byl, Frede.“ řekl po chvíli přemýšlení Poraf. Fred nevěřil svým uším.

„Kdo?“

„Byli to Simirajové. To jsou válečníci ze severu. Ochranka krále. Bojovat umí, to se jim musí nechat, ale jinak jsou jako stádo tupých ovcí, které vždy na slovo poslechne svého krále.“

„A vy králi nepodléháte?“

„Ne Frede, my proti němu bojujeme. Musíš pochopit, že on nás jen utiskuje. My se snažíme lidem ukázat, že je špatný vůdce a měli by ho nahradit někým komu věří.“

„Vámi??“

„Ne, to ne, já nechci vládnout celé zemi, ale nechal bych jí na části. V každé si bude vládnout někdo a v tomhle nám Simirajové velmi překážejí. Nebude trvat dlouho a střetneme se s nimi a potom se ukáže kdo je pánem země.“

Freda to šokovalo. Nic o Simirajích nevěděl, ale podle toho jak je Poraf vykreslil, věděl, že přátelé to nebudou.

„Umíš bojovat?“ vytrhl ho někdo z přemýšlení.

„Co? Bojovat? Ne, nikdy jsem to nezkoušel.“

„Dobrá, tak to bude první co se naučíš. Zítra ráno začneme, naučím tě se šavlí.“

Lidé se pomalu začali rozcházel a Fred nezůstal pozadu. Jenom mu v hlavě vrtala jedna palčivá otázka a věděl, že by nedokázal usnout, kdyby se na ní Porafa nezeptal.

„Co dělá král tak špatného, že se ho chcete zbavit?

„Víš, celé je to trochu složitější a naše nenávist k němu má kořeny v daleké historii. Už naši prapředci proti jeho dynastii bojovali. On nás vyhnal z našeho území, které se rozprostíralo na severu nad horami a tady na poušti musíme žít již po několik generací. Dříve jsme byli především rybáři, ale potom nás vyhnal sem na poušť. Nikdy jsme mu to neodpustili a jsme ochotní udělat cokoliv, aby za to zaplatil.“

„Ale on musí mít obrovskou armádu, jak to chcete udělat?“

„Ano, má hodně vojáků, ale nás také není málo. Takových táborů jako je tento je mnohem více. Neboj, vše se včas dozvíš. Teď si jdi odpočinout.“

Ráno ihned po snídani začal Fred trénovat s Porafem. Učil se jen základní seky a výpady, ale nejhorší to zdaleka nebylo. Trénink Freda navíc bavil a nebral ho jako něco co musí. Tím lépe mu to šlo.

Během cvičení přijel posel na koni. Poraf dal Fredovi chvilku volna a odešel si s poslem promluvit. Tady se nic neřešilo přes obálky, ale vše šlo slovní formou. Za chvíli se Poraf vrátil.

„Sbal si věci vyrážíme!“ poručil.

„Vyrážíme? A kam?“

„To uvidíš, teď si jdi zabalit.“

Najednou všude panoval čilý ruch. Všichni měli plné ruce práce. Před očima mizely stany a všechno, co se dá odvézt s sebou. Rymirové byli zkrátka kočovníci.

11. Král

Nate si připadal skvěle. Právě dokázal něco, co od něho nikdo neočekával. Stále musel mít však na paměti, že ať se mu to líbí nebo ne a ať se cítí jakkoliv svobodně, stále je otrokem. Na rozdíl od ostatních teď mohl počítat alespoň s lepším zacházením.

Než vyrazil zpět do tábora, dostal od velitele týden volno. Potom se měl připojit k jednotce. Byl to tak akorát čas, aby se stihl rozloučit a ještě třeba i strávit nějaké pěkné chvíle s Liou. 

Cestu zpátky už luštit nemusel a tak mu mnohem rychleji uběhla. Vyrazil krátce po poledni a do tábora dorazil ještě před setměním. Sotva obyvatelé uslyšeli kopyta, vyhrnuli se ven a zvědavě pokukovali, kdo to jede. Pro mnoho z nich bylo obrovské překvapení, když spatřili Nata v Simirajském brnění. Všichni i hned pochopili, že to dokázal. 

Nejvíce pyšní na něj byli ovšem Byrek a Lim. Možná tu byl ale ještě někdo pyšnější, Lia. 

Jen co sesedl z koně, padla mu kolem krku. Zavalila ho spoustou polibků a naznačila mu, že na něho počká ve stanu. Od svých učitelů si vysloužil uznalé poplácání po zádech. Lim se nadýmal pýchou. Byl přeci on, kdo Nata vybral a věřil v jeho schopnosti. Ostatní jen obdivně pokyvovali hlavou.

Konečně ho nechali být a on vlezl do stanu. Lia seděla na posteli a do široka se usmívala. 

"Sluší ti to."  prohlížela si jeho nové brnění. 

"Pomůžeš mi ho sundat?" zeptal se Nate a přistoupil o krok blíž. Lia se okamžitě zvedla a také přistoupila o krok blíž k Natovi. Teď stáli těsně u sebe. Mlčky se pozorovali. Lia byla téměř o hlavu menší než Nate, ale to jí nikterak nebránilo. Stoupla si na špičky a něžně ho políbila. Nijak neprotestoval, právě naopak. Stáli vedle postele a vášnivě se líbali. Ani jeden nebyl s to přestat. Nate by nejraději už ležel s Liou v posteli, ale stále ještě měl na sobě brnění. Nejprve ho musel svléknout. Všude byly různé přezky a pásečky a chvíli jim trvalo, než je všechny porozepínali. Když ho konečně svlékl, připadal si, jako by byl nahý. Rychle si na něj zvykl.

Potom už na nic nečekali. Nate něžně položil Liu na postel a jejich milování nabralo na obrátkách.

Konečně skončili. Oba se vyčerpaně, ale šťastně přitulili k sobě. Lia něžně hladila Nata po svalnatém hrudníku a po tvářích.

„Tak povídej, jaké to bylo?“ vyzvídala. Nate si jí prohlížel jako očarovaný. Nechtělo se mu mluvit, chtěl tam jen ležet a kochat se její krásou. Lia ho hypnotizovala pohledem.

„Museli jsme projít třemi zkouškami." pravil nakonec. Mluvil tiše a skoro šeptal "První byla s mečem, tu jsem dokázal vyhrát. Druhá byla lukostřelba, ta dopadla katastrofálně a poslední byla zkouška odvahy a síly vůle. Nepřipadá mi to, ale i touto zkouškou jsem prošel. Ještě pořád nemůžu uvěřit, že jsem to dokázal.“ pomalu se rozplýval. Nevyprávěl nijak dlouho, ale Liu dokázalo jeho vyprávění ukolébat. Usnula v jeho objetí. Nate jí ještě chvíli láskyplně pozoroval a pak také usnul. 

Ráno ho probudilo slunce, které se dralo do stanu skrz pootevřené dveře. Podíval se na Liu, která ležela na druhém boku a na tváři měla lehký úsměv. Nate se také pousmál, ale neprobudil jí. Oblékl si košili a vyšel ven na čerstvý podzimní vzduch. Bylo brzy ráno a tábor se teprve probouzel. 

Došel k potoku. Šplíchnul si trochu studené vody do obličeje, aby se trochu probral.

„Slyšel jsem, že jsi dostal pořádně do zubů.“ ozval se za ním známý hlas.

Nate se do široka usmál. „Do zubů ani ne, ale na oko stále nevidím.“ 

Za ním stál Lim. Také pouze v košili. Smočil si ruce ve studené vodě, omyl si obličej a pak se společně vraceli do tábora na snídani.

„Však ono to časem zmizí. Víš co tě teď čeká?“

„Ne, velitel mi dal týden volno, potom se připojím k jednotce. Nejspíš se plánuje nějaké tažení nebo tak něco.“

„To je zajímavé,“ pokýval hlavou "No ještě jednou ti musím gratulovat. Dokázal jsi to. Jsem na tebe právem hrdý." 

Nate ta slova zahřála u srdce. Pro bojovníka není nic lepšího, než pochvala od učitele.

Pomalu se vracel ke svému stanu. Chtěl se podívat, jestli je Lia už vzhůru. Nestihl ještě přejít ani polovinu tábora a dostihl ho kurýr.

„Vaše pošta pane.“ řekl, uklonil se a rychle odešel.

Nate byl vykolejený z jeho úklony. Bral to jako normální věc, o které akorát nevěděl.

Otevřel obálku. Byl v ní vzkaz od jeho pána, Druliho Kusse. Chtěl po něm, aby se okamžitě dostavil do jeho domu. Prý to bylo životně důležité. Natovi nezbylo, než pána poslechnout. Zavřel obálku a vešel do stanu. Lia už byla vzhůru, ale ještě ležela v posteli. Sotva ho uviděla, usmála se.

"Pojď si ještě na chvíli lehnout." přemlouvala ho. Nate pomalu došel k posteli a lehl si k ní.

"Nemůžu, musím se vrátit do Zexu." zašeptal jí tiše do ucha. Lia ho místo odpovědi políbila na ústa.

Nate jí polibek neopětoval a konečně vstal. Přešel ke stojanu na kterém měl rozložené brnění a začal se do něj soukat. Brblal si přitom, co po něm asi tak může Kuss chtít, ale neuposlechnout se neodvážil. Lia také vstala a pomohla mu zase pozapínat všechny pásečky. V brnění vypadal nějak mohutněji než obvykle. Lia se na něho znovu usmála a pomohla mu sbalit věci.

Společně měli sbaleno za chvilku. Nate pak vše odnosil ven a připravil koně. Ještě měl v plánu rozloučit se se svými učiteli, ale oba mu ulehčili práci, když se za ním zastavili sami. Oba mu popřáli hodně štěstí. Nejtěžší loučení měl s Liou. Zrovna teď nechtěl nikam jezdit. Neuposlechnout pána, ale také nemohl. Neměl na výběr. Naposledy se s Liou políbil a pak odcválal pryč, aby to nebylo ještě těžší.

Do Zexu dorazil pozdě odpoledne. Musel projet celým městem. Jako obvykle tam panoval čilý ruch. Jediná změna byla, že tentokrát mu všichni uhýbali z cesty. Jako kdyby byl sám král. 

Na obzoru spatřil jemu dobře známou velkou budovu, která připomínala palác. Byl skoro u cíle. Sotva si ho strážní na hradbách všimli, už otevírali bránu. Na Nata najednou padl divný pocit. Vzpomněl si, jak sem před nedávnem přišel jako otrok a náramně se mu líbilo kým byl dnes. 

Na nádvoří se mu každý klaněl. Bylo to velice nezvyklé a Nate si přitom připadal divně. Jeden ze sluhů mu ihned chytil koně a zavedl ho do stáje. Další sluha ho odvedl přes vstupní halu do prvního patra vily, kde byla pánova pracovna. Zastavili se před velkými dubovými dveřmi. Sluha vešel dovnitř a za chvíli opět ven. Dveře nechal otevřené, Nate vstoupil a uklonil se.

Kuss seděl za psacím stolem a něco čmáral do obrovské knihy.  

„Ale, ale tak tys to dokázal.“ neskrýval nadšení a odložil knihu stranou „Nevěřil jsem tomu, ale můj přítel mě ujistil, že na to máš. Říkal něco o tom, že jsi vyvolený, nebo tak něco. Udělal jsem dobře, když jsem tě nechal jít.“ ve chvíli kdy to dořekl si všiml Natova zaraženého výrazu.

„Vyvolený?“ nechápal.

„ Ano, ano, vyvolený.," jeho výraz tváře byl nezvykle tajemný "No, ale teď k tomu proč jsi tady. Co víš o našem králi?“ zeptal se. Dokonale odvedl řeč stranou.

„Nic moc, pane.“ přiznal Nate.

„Dobrá, něco ti o něm tedy povím. Náš král pochází z velmi staré dynastie Marvadolů. Je již dvanáctým králem. Za vlády jeho děda se ale země začala rozpadat a vzniklo několik malých království. V každém z nich vládl někdo jiný a začali mezi nimi vznikat ozbrojené konflikty. Náš současný král to ale nechat, protože vznikl totální chaos. Všichni spolu válčili o moc a o velikost svého území. Prostě to tak nešlo a tak vytvořil Vás, tajnou Simirajskou jednotku, která je oporou celé armády. A...“

„Je nás jen dvanáct, jak můžeme být oporou celé armády?“ nechápal Nate.

„Tak za prvé mě nepřerušuj, když mluvím a za druhé ne, není vás jen dvanáct. Všech Simirajů sloužících králi je několik stovek. Ty a tvá jednotka jste osobní královo stráží. Vás je dvanáct. A teď abych se vrátil. Ehm, vytvořil vás. Postupně vás posílal do jednotlivých království, abyste lid přesvědčili, že takto to dál nejde. Pokud to bude nutné, třeba i silou...."

"My přece nesmíme..." pozdě si uvědomil, že pánovi opět skočil do řeči.

"Říkal, jsem, abys mě nepřerušoval!" zvýšil hlas a probodával ho zlým pohledem "Jsou vyjímečné případy, kdy musejí jít pravidla stranou. Tohle byl ten případ. Postupně se vám podařilo lid přemluvit a oni postupně zbrojili proti svým pánům. Nakonec vypukly ve všech království vzpoury a lidé otevřeně přísahali věrnost našemu současnému králi, Marku II. Marvadolskému. No, to je vlastně konec celého příběhu.  Od té doby vládne v celém království klid."

"A co se stalo s těmi, kteří odmítali přísahat věrnost?" 

"Vyhnali je do Jižní pouště. Občas se někteří z nich objeví za horami, aby škodili, ale většinou nezpůsobí žádné větší škody. Ještě jsem zapomněl na jednu velice důležitou věc. Král vyslovil přání setkat se s tebou osobně."

„Osobně se mnou?“ 

„Ano s tebou. Dnešní noc zůstaneš tady. Odpočineš si,  vyrazíme zítra.  A máš zákaz hnout se z pokoje, rozumíš?"

„Ano pane.“ odpověděl Nate. Hlavou se mu honila stovka myšlenek. Proč nesmí opustit pokoj? Co myslel Kuss tím vyvolený? Kdo jsou ti lidé z pouště? Otázek měl spoustu a skoro žádné odpovědi.

Opustil pánovu pracovnu a zamířil dolů do haly. Čekal tam na něj sluha, který ho odvedl do pokoje. Nate měl pro sebe velký pokoj s pohodlnou postelí, na kterou už si pomalu ani nevzpomínal. Měl k dispozici sloužící, kteří mu donesli na co měl jen chuť a kdykoliv se mu zachtělo.

 Už dlouho se nenajedl pořádně toho, co měl opravdu rád. Poručil si pořádný, opečený kus telecího masa a velkou porci ovoce a zeleniny k tomu. K pití mošt z ovoce. Nic s alkoholem pít nesměl.  Byla to jedna z podmínek, které podepsal.

Večeři si vychutnával. Už dlouho nic takhle dobrého neměl. Jako zákusek si nechal přinést čokoládový dortík. Svoji váhu si hlídat nemusel. Od té doby co začal cvičit, mu paže i břicho výrazně zesílilo a daly se na něm rozeznat buchtičky. Na ty byl nejpyšnější.

Ráno ho vzbudili sluneční paprsky, které ho šimraly v obličeji. Vedle postele měl zvoneček. Stačilo jednou zazvonit a okamžitě se objevil sluha. Nate si ale moc dobře pamatoval, jaké to je být otrok a tak si rozhodl pro snídani dojít sám. Neobtěžoval se ani s oblékáním a vyšel jen kalhotách.  Na to, že nesmí opustit pokoj dočista zapomněl. Cestou se mu všichni klaněli a nebo radši rovnou uhýbali z cesty. V kuchyni to nádherně vonělo vším možným. V kotlích bublaly polévky a omáčky. Na ohni se peklo malé selátko a v zadním rohu některá z kuchařek připravovala třípatrový dort. Sotva si ho kuchařky všimli, okamžitě se uklonili.

„Co si dáte pane?“

„Udělejte mi ovocný salát, prosím.“ poručil si. Kuchařka byla zřejmě trochu vykolejená, nečekala, že by jí poprosil. Nate postával kolem a čekal.

„Je tu někde Gwen?“ zeptal se najednou. Nejdřív se dočkal jen zmateného výrazu, ale nakonec i odpovědi.

„Je ve výkopu.“

„Kde že je?“ nemohl uvěřit svým uším. Myslel si, že se přeslechl.

„Ve výkopu pane, dostala ho za trest.“

„Co udělala?“

„Ukradla z pánových komnat drahé šperky. Měla štěstí, že je ještě naživu.“ Nate na další vysvětlování nečekal. Nechal salát salátem a vyřítil se z jídelny. Mířil k výkopu. Ten byl v zadní části zahrady. Vlastně tam bude stát úplně nová budova pro Kusse, co v ní bude nikdo nevěděl. 

Kuchařka měla pravdu, ve výkopu opravdu stála Gwen a bylo na ní vidět, že ji tato tvrdá práce velmi zmáhá. Nebyla tam sama. Stála tam spousta jiných lidí. Na všech se práce podepsala. 

Nate skočil dolů a mířil rovnou k ní.

„Gwen!“ zvolal.

„Nate?“ byla trochu v šoku. „Co tu proboha děláš?“

„Přišel jsem si pro tebe.“

„Ale já nemůžu odejít. Pán by mě zabil.“ přitom se rozbrečela.

„Co to tady děláš ty chudáku? Nemáš nic na práci co?“ ozvalo se za nimi. Nate si ještě pořád nezvykl, že se mu lidé ukláněli, ale takové chování nesnesl. Dozorce zmýlilo, že neměl žádnou košili, jako většina ostatních a tak si na něho dovolil zvýšit hlas. Nate se otočil a chlapa, který stál za ním, přimáčkl na stěnu výkopu. Všichni ostatní otroci vystrašeně koukali.

„Ještě jednou mi řekneš chudáku nebo se na mě jenom špatně podíváš a udělám ti z obličeje sekanou! Rozumíš mi?!“

„Aaa ano pane.“ vykoktal otrok. Konečně mu došlo, kdo to před ním stojí. Potom se podíval na Gwen.

„Od koho máš to oko?“ zeptal se.

„Nech to být.“ odpověděla téměř neslyšně.

„To tedy nenechám. Kdo ti to udělal?!“ rozkřikl se. Někteří z otroků sebou polekaně trhli. 

„To on.“ ukázala na dozorce, kterého držel přimáčknutého na stěně výkopu.

Nate viděl rudě. Na Gwen mu hodně záleželo, hodně mu tu ze začátku pomohla a teď jí někdo jen tak zmlátí. Otočil se a vší silou vrazil dozorci pěstí. Ten se jen svezl na zem. To Natovi ale nestačilo. Mlátil do něj hlava nehlava. Gwen ho nakonec musela odtáhnout, jinak by ho nejspíš zabil. Chvíli ho pozoroval, jak se v bolestech kroutí na zemi a pak vylezli z výkopu. Nate odvedl Gwen ke studni. Cestou si pro sebe počítal, aby se uklidnil, už dlouho necítil takový vztek. 

Posadili se na zídku u studny a Nate namočil kus hadru, který podal Gwen.

„Na, dej si to na oko. Trochu ti to splaskne.“

„Děkuji. Víš jaký jsi si zavařil průšvih? Proč jsi se vrátil?“

„Kuss pro mě poslal. Dostal jsem se do elitní Simirajské jednotky." pousmál se "Od pána mi nic nehrozí. O mě se bát nemusíš. Gwen, co je pravdy na tom, že jsi ukradla pánovy šperky?“

Gwen sklopila oči. „Není to pravda, ale nemůžu s tím nic udělat a ty mi slib, že se do toho taky nebudeš plést.“

„Budu se do toho plést, jestli to není pravda. Musíš mi říct jak to bylo. Můžu ti pomoct a taky to udělám!“ znělo to velmi odhodlaně a do Nata znovu vrážel vztek.

Gwen se bránila, ale po delší chvíli přemlouvání začala vyprávět.

„Jednou večer jsem uklízela v pánově pokoji. Když jsem odnášela špinavé nádobí do kuchyně, nechala jsem omylem otevřené dveře. Někdo se tam zřejmě dostal a vzal ty šperky. Potom jsem přecházela do postele a všimla jsem si, že se v trávě nedaleko studny něco třpytí. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to jsou šperky. Zvedla jsem je a chtěla je odnést zpátky pánovi. Jenže zpoza rohu vyskočil Drek a ještě někdo a začali řvát, že jsem ty šperky ukradla a chtěla jsem s nimi utéct. Okamžitě mě odvedli k pánovi. Ten mi ale nevěřil. Mohla jsem říct, co jsem chtěla, ale přeci mě chytili se šperky v ruce. Dostala jsem sto dvacet ran holí a musím pracovat ve výkopu. Můžu být ráda, že jsem ještě naživu.“ Nate neřekl nic, jen se koukal před sebe. Dreka z duše nenáviděl a bylo mu jasné, že to udělal jako pomstu potom, co ho tak zmlátil.

„Neboj Gwen, do výkopu už nepůjdeš. Jdi si odpočinout, ano? A s Drekem si to vyřídím.“

Gwen nevěděla co říct. Nate už ale odcházel pryč a ona už nestihla nijak protestovat. Mezi tím došel ke stájím. Jako první ho uviděl Mix. Okamžitě se uklonil.

„Chcete připravit koně pane?“ zeptal se.

„Kde je Drek?!“

„No, uklízí boxy, proč se ptáte pane?“

Nate už na nic nečekal a odkráčel najít Dreka. Našel ho v posledním boxu, zrovna se chystal odvést kolečko z koňským trusem.

„Ty podělanej, slizkej parchante!“ zařval na něj. Než se Drek stačil vzpamatovat už ležel na zemi na krku měl přitisknutou špinavou botu. Nate ho tlačil k zemi tak, že mohl sotva dýchat.

„A teď si půjdeme promluvit s Kussem a ty mu pěkně řekneš, jak to bylo s Gwen!“

„O čem to sakra mluvíš?“ zasýpal ztěžka Drek.

„Já vím moc dobře, že jsi se chtěl pomstít, za to, že jsem ti vymáchal rypák ve tvojí vlastní krvi. Ale teď se buď přiznáš, nebo tě na místě zabiju.“ 

Drek pochopil, že to myslím smrtelně vážně.

„Dobřé, dobřé, přiznávám se. Nečekal jsem, že se vrátíš a chtěl jsem se tý hnusný slepice zbavit.“

To už bylo na Nata moc. Chytil ho pod krkem a vší silou s ním praštil o zem. potom ho zvedl. Ruku mu zkřivil za zády a stačil jeden malý pohyb a zlomil by jí. Když procházeli okolo Mixe, Nate zavrčel, aby okamžitě našel Gwen a přivedl jí za ním. Ten na nic nečekal a rozběhl se jí najít.

Drek se zkoušel několikrát vykroutit, ale marně, Nate ho držel, jako ve svěráku.

Zastavili se až před pokojem Kuse. Drek celou cestu skučel bolestí a prosil Nata, aby mu ruku uvolnil. Zbytečně. Za chvíli Mix přivedl Gwen. Nate slušně zaklepal a když se ozvalo „Dále.“ vstoupil.

Kuss úplně nechápal, co dělá Nate, jedna služka a pacholek ze stáje u něj v pracovně.

„Tady Drek by Vám chtěl něco říct, pane.“ začal Nate.

Drekovi se moc nechtělo, ale potom co ho Nate nakopl a on se rozplácl před Kussem, začal pomalu mluvit.

„Já...ty šperky Vám neukradla Gwen, pane. To já. Měl jsem na Nata zlost protože mě zmlátil a já se chtěl pomstít. Věděl jsem, že mu na ní záleží a tak jsem se jí chtěl zbavit.“

Kuss šokovaně poslouchal. Potom pohlédl na Nata, na Gwen a nakonec na Dreka. Srovnával si v hlavě myšlenky a přemýšlel, co dělat.

„Je-li to tak jak říkáš, zasloužíš trest ty! A myslím, že vhodný je trest nejvyšší.“

To pro změnu vyděsilo Dreka, jen si nebyl jistý, jestli je lepší zemřít rukou Kusse nebo Nata.

„Pane prosím." žebral jako malé dítě, které se ztratilo a potřebuje pomoc "Já udělám cokoliv jen mě nechte žít.“ škemral.

„Když dovolíte pane, já bych měl nápad.“ ozval se Nate a pokračoval "Zaloužil by si sto dvacet ran holí a práci ve výkopu."

„Dobře!“ řekl Kuss. „Myslím, že to bude odpovídající trest. Teď bych si s tebou chtěl promluvit o samotě.“

Nate dal oběma příkaz, aby na něj počkali za dveřmi.

V místnosti zůstali jen sami dva a na chvíli se rozhostilo hrobové ticho.

„Na to, jak jsi ho donutil se přiznat se tě ptát nebudu. Ani na to proč ti tak záleží na té služce, co mi ale řekni je, jak je možné, že jsi opustil pokoj, když jsem ti to zakázal?!“

„Já jsem měl hlad pane a....“ Nate úplně zapomněl, že nesmí opustit pokoj a nenapadala ho žádná smysluplná výmluva.

„Od čeho máš zvoneček?“

„Já jsem si ještě nezvykl na to, že zazvoním a někdo mě obslouží pane.“

Kuss zabodával do Nata zlostný pohled.

„Jdi radši připravit koně. O tomhle si promluvíme později.“

„Pane smím se vás zeptat ještě na jednu věc?“

„Jakou?“

„Ta služka, mohla by jet s námi? Myslím, že by se mohla hodit, postarala by se o naše věci a tak.“

„Na to má král svých lidí dost!“

„To jistě ano, ale já bych radši měl člověka kterého znám a důvěřuji mu.“

„Vezmi ji s sebou a teď mi zmiz okamžitě z očí!“ řekl Kuss.

Nate se uklonil a rychle odešel. Za dveřmi na něho oba čekali.

„Ty půjdeš okamžitě připravit koně pro mě, pro pána a pro Gwen. A jestli bude jediná věc špatně, na místě tě zmlátím do bezvědomí!“ Drek radši rychle odběhl do stájí.

„Gwen pojedeš s námi, budeš se nám starat o věci, ano? Zabal si s sebou jen to, co opravdu potřebuješ. Sem už se nevrátíš.“ řekl a usmál se.

Za hodinu vyrazili. Nate a Kuss jeli jako první na koních. Za nimi jela Gwen, která ještě vedlia další dva koně. Na nich byli převážně věci pro krále. Nějaké dary, slušelo se něco přivézt jako takovou malou pozornost a pak také Natova výbava. Cesta přes město Zex byla zajímavá. Všude byly nejrůznější krámky, od zbrojíře až po pekaře a cukráře. Ovšem ani tady nechyběl trh s otroky. V Natovi to vyvolalo vzpomínky na Freda. Snažil se najít otrokáře, třeba to byl ten samý, co koupil i jeho a Freda, ale nikde ho neviděl a ani svého kamaráda ne. Doufal, že až bude mít víc času půjde se sem podívat. Projeli kolem krásného rybníka s průzračnou vodou, na které plavala rodinka labutí a v trávě vedle vody pobíhaly veverky. Před nimi se rozprostíraly obrovské zahrady královského paláce. 

Palác stál na trošku vyvýšeném místě. Byl to jediný kopec široko daleko a nejspíš byl vytvořen uměle. Palác se tak tyčil nad městem a byl dobře vidět z každé ulice.

Dojeli k bráně, stráže bez váhání otevřeli a před nimi se otevřelo obrovské nádvoří. Bylo celé z bílého leštěného kamene, Nate by ho nejspíš přirovnal k mramoru. Všude pobíhala spousta sloužících. U jedno z mnoha vchodů stála skupinka mužů. Všichni byli oblečeni podobně jako Kuss. Nejspíš patřili ke královu blízkému kruhu.

Kuss a Nate došli ke skupince. Pozdravili a zatímco Nate zůstával kousek pozadu, Kuss se dal s muži do řeči.

„Toto je Nathan Lee. Můj nový bojovník.“ představil ho Kuss. Nate se jen lehce uklonil. Skupinka jim na chvíli věnovala pohled a hned se zase dala do hovoru.

„Král vás očekávý v zadu v zahradě.“ oznámil jim sluha.

„Koukej se chovat slušně. Mluv jen v případě, že tě sám vyzve a říkej mu Jasnosti. Rozuměl jsi všemu?“

„Ano pane, rozuměl.“

„Dobře a nezapomeň se uklonit.“ dodal ještě.

Pomalu procházeli zahradou. Všude bylo plno stromů, které se barvily do podzimních barev. V dálce byl pomalu vidět altánek a kolem něj spoustu vojáků. Hlídali krále. Přišli blíž. Uklonili se a Nate zůstal stát, zatímco jeho pán přišel kousek blíž a opět se uklonil.

„Vaše Jasnosti, přál jste si vidět nového člena Vaší speciální jednotky. Toto je on.“

Nate nevěděl co dělat a tak se opět trošku uklonil.

„Pojď blíž chlapče.“ vybídl ho král. Nebylo možné odhadnout, jak vypadá nebo jak je starý. Seděl totiž na jakém si křesle které nosili čtyři sluhové a obličej měl schovaný ve stínu.

„Jak se jmenuješ?“

„Nathan Lee, Vaše Jasnosti.“

„Slyšel jsem, co jsi při výběru dokázal a musím uznat, že to se ještě nikomu nikdy nepodařilo. Budeš opravdu výjimečný bojovník.“

Nate se opět uklonil.

„Tvůj pán z tebe musí mít radost.“ dodal.

„To ano, Vaše Jasnosti.“

„Toto tu pro tebe nechal velitel Ridrick. Chtěl, abych tě ihned poslala za ním. Tvá jednotka tě potřebuje.“

Nate si došel pro obálku, opět se uklonil a poodešel stranou.

„Můžeš odjet ihned.“ kývnul král.

Následovalo poslední uklonění a pak odešel zpátky pro koně. Ještě než ale došel do stájí, našel králova komorníka a domluvil se s ním, aby tu Gwen mohla zůstat. Na královském dvoře bylo práce pořád spousta. Gwen byla ve stájích a zrovna čistila sedlo.

„Někam odjíždíš?“ zeptala se.

„Ano, Ridrick mě potřebuje na nějakém tažení. Musím hned vyrazit. Ty ale zůstaneš tady ano?Domluvil jsem ti to, nemusíš se ničeho bát.“

„Kdy se vrátíš?“

„Co nejdřív a potom si přijdu zkontrolovat, že se máš lépe.“ 

Pohladil jí po vlasech a zadíval se na ni. Gwen jen přikývla. Potom ho objala a dala mu dlouhou pusu na tvář.